Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Tajemné chrámy, záhadné technologie a železo, které nerezaví. S cestovatelem Milošem Beranem pošestnácté do Indie

01.05.2021
Tajemné chrámy, záhadné technologie a železo, které nerezaví. S cestovatelem Milošem Beranem pošestnácté do Indie

Foto: Miloš Beran (stejně jako ostatní snímky v článku)

Popisek: Prostý současný každodenní život je v ostrém kontrastu k zachovaným památkám, jejichž vznik zůstává záhadou

FOTOREPORTÁŽ V dnešním dílu cestopisu vám ukáži ještě nějaké fotografie z ulic Allabahádu, dnes již Prajágrádže. Slíbil jsem však také nějaké povídání o staroindické architektuře. Nebudu vás unavovat nějakým obecným systematickým přehledem, ostatně mi na to chybí vzdělání i znalosti. Spíš vás chci upozornit na pár mimořádně zajímavých perliček, dokládajících použití vyspělých technologií na minimálně dnešní úrovni, ve starověké, ale i středověké Indii. Ale přeci jenom mi dovolte stručný, obecný úvod do tématu.

Za nejstarší civilizaci na indickém subkontinentu byla dlouho považována tzv. harappská kultura. Její počátek vědci datují do 2. poloviny 4. tisíciletí př. n. l. V roce 2000 se ale u západoindického Gudžarátu podařilo nalézt pod hladinou Arabského moře pozůstatky civilizace, staré téměř devět tisíc let. Při rutinním  měření znečištění vody v Khambhátském zálivu, asi 20 kilometrů od pobřeží západoindického státu Gudžarát, badatelé z Národního institutu pro oceánskou technologii totiž náhodou narazili na pravidelně rozmístěné geometrické struktury: Nacházely se 30–40 metrů pod hladinou a táhly se v délce asi devíti kilometrů.

V květnu 2001 vydal indický ministr Murli Manohar Joshi prohlášení, podle nějž nález vypovídá o prastarém lidském osídlení, které kleslo ke dnu. Vědci totiž v lokalitě údajně objevili zbytky obydlí, sýpek i kanalizace. Pozůstatky připomínaly předměty z výše zmíněné  tzv. harappské kultury. Další podmořské pátrání odhalilo mimo zdivo také pravděpodobné zbytky dřevěných nástrojů či keramiky. A po laboratorní analýze jednoho artefaktu bylo jeho stáří určeno bezmála na 9500 let! Senzační hypotéza má samozřejmě své odpůrce, zastánci však argumentují, že při výzkumu posloužily nejmodernější vědecké nástroje. (zdroj ZDE).  V kontextu toho, že v té době již stál na území dnešního Turecka  technologicky vyspělý chrámový komplex Göbekli Tepe a v okolí vznikala první již poměrně vyspělá města, nebyl tento nález vlastně už tolik překvapivý.

Harappská kultura byla starověká městská kultura, nacházející se v povodí řeky Indus.  Zabírala velkou část dnešního Pákistánu a severozápadní Indie, některé pozůstatky harappské kultury však byly nalezeny i v dalších oblastech. Hlavními centry protoindické kultury byly zejména Mohendžodaro, které je dnes součástí kulturních památek světového dědictví, a Harappa. Harappané znali odlévání bronzu i mědi, živili se převážně zemědělstvím. Není jasné, ke které jazykové rodině patřili. Častými nálezy jsou malá pečetítka se znaky, připomínajícími písmo. Toto písmo či symbolický systém je známo jako harappské písmo a dosud nebylo rozluštěno.

 

Indie

 

Harappané udržovali obchodní styky s Mezopotámií a podle nálezu přístavních doků v Lóthalu se předpokládá, že obchod probíhal i námořní cestou. Zemědělské výrobky se z vesnických center odvážely do městských sýpek, kde byly připraveny k dalšímu zpracování či přímé spotřebě. U všech větších harappských měst se lze setkat se stejnou urbanistickou strukturou. Ulice byly pravoúhlé a na západní straně města se nacházela opevněná citadela. Ke stavbě měst se používaly pálené cihly. Obytné domy byly obvykle dvou či vícepatrové a měly čtvercový půdorys. Uprostřed těchto domů bylo nádvoří, které sloužilo k přípravě jídel, případně ustájení drobného zvířectva. Vstupní dveře do domů vedly obvykle z úzkých postranních uliček. Domy byly vybaveny koupelnami, splachovacími záchody, skladem s potravinami a někdy i studnou. Odpadní systém ústil do kanalizačních kanálů podél ulic pod jejich úrovní. (ZDE)

Z 2. tisíciletí př. n. l.  se zachovala například opevnění v Kausambi. Z  tzv. druhého urbanizačního období se již zachovala řada kamenných staveb včetně paláců. Používány byly už sádrové omítky. Zdi měly často vnitřní jádro z kamenné drti, zvenku pokryté opracovanými kameny.  Pro období 600 –320 př. n. l., kdy na severu Indického subkontinentu vznikala řada malých státních útvarů zvaných mahádžanapada, byla typická města obehnána zdmi a příkopy s velkými bránami, vícepatrovými budovami s klenutými okny a dveřmi s intenzivním použitím dřeva. Vznikala celá řada kamenných budhistických chrámů a stúp.  Pro tuto dobu je typická monumentální kamenná architektura.

Indický císař Ašóka (273-232 př. n. l.) konvertoval k budhismu a nechal vztyčit kamenné sloupy s nápisy v písmu bráhmí, z nichž se mnohé dochovaly do dnešních dnů. Ašóka také nechal vybudovat velké množství stúp a buddhistických klášterů. Některé z nich (nebo jejich pozůstatky) se dochovaly i do současné doby stejně jako do skal vytesané jeskynní příbytky, sloužící mnichům jako obydlí. Nechal také postavit velké množství nemocnic, a to i veterinárních. V této době vznikla i řada opevněných měst a vysoce sofistikované tajemné stavby, vytesané či vyřezané v žulových kamenných podložích.

 

Indie

 

Tajemné mýtické jeskyně, zvané podle kopce v němž jsou vyhloubeny Barabar, najdeme ve státě Bihar, v oblasti Jehanabad.  Jejich vznik spadá do období vlády císaře Ašóky kolem roku 260 př. n. l. Pletou hlavy badatelům i turistům. Po pádu maurjovské říše (322-185 př.n.l.), které se jako první podařilo sjednotit pod jednotnou vládu takřka celý Indický subkontinent, docházelo k persekucím buddhistů, kteří se uchýlili do západní Indie. V tomto období, až do 2. století n. l., zde vznikla řada dalších pozoruhodných buddhistických a džinistických jeskynních komplexů. Nejznámější jsou jeskyně Karla  a Pandavleni. K renesanci staveb obrovských komplexů, vytesávaných a vyřezaných v žulových či basaltových kamenných podložích, docházelo až někdy v 5. století.

Pravděpodobně jen o něco málo později  byly vytvořeny i komplexy Ajanta a Ellore. Podobně jako v případě jeskyní Barabar se jedná o skutečné divy techniky, jejichž vytvoření bez vyspělých technologií si prostě neumíme představit. V podstatě se jedná o díla srovnatelná technologicky s egyptskými pyramidami. V pozdější době již začal v Indii převažovat hinduismus a převládaly již stavby hinduistických chrámů různých typů, zejména apsidálních a pyramidálních.  Stavěla se také řada opevněných měst a pevností.  V raném středověku (550-1200) docházelo k dalšímu velkému rozvoji stavby hinduistických chrámů. Materiálem byly kamenné bloky, které nahradily do pálené cihly. V severní Indii převládly chrámy typu nagara, zatímco v jižní Indii typu shikhara (zdroj ZDE).

Zatímco problematika vyspělých sofistikovaných technologií opracování kamene v Egyptě či Peru byla již předmětem řady kvalitních publikací a dokumentů, obdobný komplexní přístup k těmto fenoménům v Indii stále ještě chybí. Mě k tomuto tématu přivedly popularizační videa indického autora Praveena Mohena. Přestože se často dostává až za hranu jistého 'vědeckého populismu', dozvěděl jsem se od něho o řadě velmi zajímavých témat.

 

Indie

Tajemné jeskynní chrámy

Jeskyně Barabar a Nagarjuni – vyspělé technologie před více než dvěma tisíci lety

Tajemné mytické jeskyně Barabar - Nagarjuni najdeme ve státě Bihar, v oblasti Jehanabad.  Jsou vyhloubeny ve zvláštních podlouhlých žulových útvarech, které pravděpodobně vznikly ztuhnutím lávových proudů. Čtyři jeskyně jsou v prvním z těchto  žulových útvarů, nazývaném Barabar, další tři ve vedlejším z těchto útvarů, nazývaným Nagarjuni. Některé z jeskyní v Barabar žulovém masivu mají u vchodu vyryty nápisy v jazyce Bráhmí s tím významem, že je císař Ašóka věnuje k užívání zaniklé šramanské sektě asjivských filozofů. Pravděpodobně se jednalo o buddhistickou či džinistickou skupinu, o které se nedochovaly další informace.  Jeskyně v žulovém masivu Nagarjuni nesou u vchodů zmínky, že byly vytvořeny Ašókovým vnukem.  V jedné z nich, nazývané Lomas Rishi, lze nalézt nápis, pocházející až z mnohem pozdější doby - 5. st. n. l.  Protože všechny jeskyně mají shodné rysy, předpokládá se, že vznikly ve stejném období vlády císaře Ašóka kolem roku 260 př. n. l. a krátce po něm.

Nejpozoruhodnější na jeskyních Barabar není jejich stáří, ale nevídaná geometrická přesnost, s jakou byly vyhloubeny, dokonalé zrcadlově lesklé opracování žulových stěn a kleneb a skutečnost, že pravděpodobně vznikly za účelem meditace a navození transcendentních zážitků. Neslýchané echo zvuk téměř netlumí, několikrát jej vrátí a po vteřinách se zvuky mísí, zesilují a podivným způsobem mění, údajně až k pocitu, že máte halucinace. Jak fascinující zde musely být zpěvy buddhistických mnichů! (zdroj ZDE).  Nejdelší je dlouhá více než deset metrů. Při pohledu do těchto prostor máte intenzivní pocit, že jste se ocitli někde ve starověkém Egyptě.

Jeskyně Lomas Rishi má dekorativně zdobený obloukový portál se soškami slonů, ve stylu, který byl v pozdější době často využíván v indické architektuře. Mám ale pocit, jako by do jinak velmi působivě strohé architektury nezapadal. Na druhou stranu jeskyně Vapiyaka v žulovém masivu Nagarjuni má zcela odlišný vchod trapézového tvaru, tak důvěrně známý z megalitických památek v Egyptě, Peru i jinde. To by mohlo evokovat otázku, zda jeskyně nejsou ve skutečnosti mnohem staršího data a zdobný portál  jeskyně Lomas Rishi a vryté nápisy tam nebyly umístěny teprve dodatečně.

Na druhé straně je zjevné, že Indové v době císaře Ašóky technologii leštění žuly a podobně tvrdých minerálů zvládali. Mnohé z tzv. Ašókových sloupů s buddhistickými nápisy byly totiž podobným způsobem vyleštěny také.  Dokonalé povrchy s mikrometrovou přesností  byly nalezeny třeba i v Egyptě, Peru, Persii či Řecku. Existují teorie, že k jejich vyleštění byl použit smirek (velmi tvrdá metamorfovaná hornina, jejíž hlavní složkou je korund), který dobře známe ze smirkových papírů. V současnosti  však nemají vědci představu, jak by lidé 300 let před Kristem opracovávali žulové stěny s tak překvapivou přesností a dokonalostí bez vyspělých strojních technologií. Pokud někdo tvrdí opak, ať si to vyzkouší. Všechny podobné pokusy vždy dopadly totálním nezdarem. Okolí jeskyní je téměř stejně pozoruhodné jako jeskyně samotné. Schodiště vysekaná do žulové skály a důmyslně vybudované přístupy, skalní reliéfy. Znalosti geometrie a zkušenosti lidí této doby, kteří tvořili tato mistrovská díla, zjevně předběhly svou dobu.

 

Indie

 

Jeskyně Ellora a chrám Kailasa – největší monolitická stavba na světě

Jeskynní chrámy v Elloře patří k nejvýznamnějším památkám starověké Indie. Během pěti staletí vytesali ve státě Maháráštra  buddhisté, džinisté i hinduisté ve skalách mnoho chrámů, klášterů a svatyň. Z 34 jeskyní je 12 buddhistických (z let 600–800), 17 hinduistických (600–900) a pět džinistických (800–1000). Ellora je dokladem rozkvětu kultury a různých náboženských kultů za vlády dynastie Čálukjovců a Ráštrakútovců. Jejím největším architektonickým skvostem je Kailásnáthův chrám neboli Kalaisa.  Je zasvěcen bohu Šivovi a je největší monolitickou stavbou na světě. Na 400 000 tun kamene muselo být opracováno a částečně odstraněno, aby mohl vzniknout tento unikát. Gigantický chrám, vytesaný do skály, musel být budován po celé generace, ovšem podle některých archeologů jeho stavba trvala osmnáct let a je podobnou záhadou jako budování pyramid.  Je to po všech stránkách podivuhodné architektonické dílo. Celý chrám je vytesán do jediného kusu skály i s těmi nejsofistikovanějšími detaily.

Na území pouhých dvou kilometrů čtverečních se nachází dalších 32 menších klášterů, rovněž vytesaných do kamene. Na výšku má Kailasa téměř sto metrů, jeho délka je 140 a šířka 130 metrů. Podle odborníků byl chrám stavěn od vrcholu a stavebníci se postupně dostávali níže a níže. Ve skutečnosti však není o způsobu stavby známo téměř nic, vše jsou pouhé dohady. Stejně tak se nemohou odborníci shodnout, kdy přesně byl chrám postaven. Padají letopočty od 6. až do 9. století. Oficiálně byl chrám postaven mezi léty 756 - 773. Podle M. K. Dhavalikara, indického historika, nebyl chrám postaven naráz, ale postupně během několika různých období, jak ho každá další generace rozšiřovala a dokončovala.

Teorií a dohadů je však celá řada a Kailasa představuje dodnes jedno z míst, které je opředeno mnoha záhadami. Nedokážeme si představit, jak by tato monumentální stavba mohla vzniknout bez vyspělých technologií, podobně jak je tomu u některých starověkých megalitických staveb. Jedná se každopádně o jeden z největších inženýrských divů světa. Tehdejší stavitelé zpracovávali žulu s neuvěřitelnou zručností i lehkostí a do takových detailů, že pro to nemají vysvětlení ani dnešní materiáloví a strojařští odborníci. (zdroj ZDE a ZDE)

Další perličkou pro milovníky záhad je, že pod lokalitou Ellora se zjevně nachází zatím neprozkoumaný podzemní komplex. Svědčí o tom velké množství úzkých větracích šachet, vedoucích do podzemí, a síť podzemních chodeb. Tedy často spíš chodbiček, kterými se neprotáhne ani dítě. Není jasné, jak je mohli v této době vytvořit lidé bez použití nějakých robotů. Jakoby je vyhloubili trpaslíci. Na některých sochách v komplexu Ellora jsou dokonce nějací malí humanoidi nebo malé bytosti v podobě jakýchsi obojživelníků často zobrazeni.  A to shodně v hinduistických, buddhistických i džinistických objektech. (zdroj ZDE) Kromě jeskyní Barabar - Nagarjuni  a Ellora existuje v Indii ještě řada dalších pozoruhodných jeskynních komplexů, tyto dvě lokality jsou však nejznámější.

 

Indie

 

Chrám Hoysaleswara – důkazy vyspělých technologií ve středověku

Chcete-li vidět jasné důkazy použití vyspělých technologií už (nebo ještě?) ve 12. století, navštivte chrám Hoysaleswara v Halebidu ve státě Karnataka. Nebo se podívejte alespoň na dokument ZDE. Uvidíte zjevné důkazy použití jakýchsi obrovských soustruhů na opracování kamene. Socha jednoho z bohů v tomto chrámu navíc drží v ruce něco, co velmi připomíná tzv. planetovou převodovku, která se používá pro zpomalení motorů a zvýšení točivého momentu. Jméno tohoto boha je Masana Bhairava, což v překladu znamená bůh měření. Titěrné vnitřní detaily některých z kamenných soch jsou vypracovány způsobem, pro který nemají vysvětlení ani dnešní strojaři, disponující sofistikovanými 3D nástroji, jako jsou CNC soustruhy a různé druhy diamantových či karbidových vrtáčků a frézek.  Všechny  povrchy jsou opět zrcadlově vyleštěny k úplné dokonalosti. To opravdu není dílo železných majzlíků. Další ze soch v chrámu trží v ruce něco, co silně připomíná tzv. rotační torpédo pro leštění povrchů. Je to jen náhoda? A ještě další ze sošek v chrámu drží v ruce jakýsi teleskop.  V jednom z dalších dílů ukazuje Praveen Mohan kamenné pozůstatky velkého soustruhu na kámen ve městě Hampi (ZDE).

Pevnost Warangal - strojní kamenická továrna?

Dokončení pevnosti Warangal, nacházející se ve státě Telangana, se datuje přibližně do 12. až 14. století. Nachází se na provizorním seznamu míst světového dědictví UNESCO. Na velkém prostranství je zde rozptýleno obrovské množství nejrůznějších kamenných struktur a pilířů, vytvořených minimálně z tuctu různých druhů kamene, včetně velmi cenných soch hinduistických bohů, které se tu válejí v prachu. Většinou  jsou velmi kvalitně opracovány. Všechny okolnosti svědčí o tom, že se vlastně nejednalo o pevnost (ostatně žádná tu není, jen jakési obvodové zdi), ale centrální gigantickou strojní kamenickou továrnu.

Doposud historici předpokládali, že veškeré kamenické práce při stavbě chrámů probíhaly přímo na místě. Nyní se zdá, že tomu tak nemuselo být. Řada objektů, často vyrobených z žuly či bazaltu, nese stopy vrtáků nebo obrovských soustruhů. Existence centrální strojní továrny, odkud by se hotové kamenné díly či sochy dopravovaly na místa staveb chrámů, by měla logiku. Z původního strojního zařízení se však nedochovalo nic. Pokud by se jednalo o kovová zařízení, nebylo by to zase tak překvapivé (zdroj ZDE).

 

Indie

 

Hudební žulové pilíře v chrámu Vitthala v Hampi

Chrám Vitthala v městě Hampi, zasvěcený Višnovi, je další ukázkou výjimečných architektonických, inženýrských  a řemeslných dovedností Indů, tentokrát v 15. století.  Nachází se zde slavný kamenný vůz a fascinující hudební žulové pilíře. Podobné žulové pilíře a bloky najdeme na několika místech v Indii a při poklepu rezonují takovým způsobem, že vydávají zvuk připomínající nejrůznější hudební nástroje. Ve zdejším chrámu byl mimo jiné jeden masivní žulový sloup rozdělen na sedm menších pilířů, které jsou vzájemně propojeny v jednom monolitu. Jednotlivé pilíře nejsou duté. Každý ze sedmi pilířů přitom vydává při poklepu jeden ze sedmi tónů indické hudební oktávy. Vyřezávané vzory pod stropem chrámu připomínají kymatické vzory (kymatika je obor, zabývající vlněním a kmitáním v látkovém prostředí,  a zahrnuje jevy Chladniho obrazců a vizualizaci hudby).

To už je ale trochu spekulace. Každopádně je záhadou, jak dokázali tehdejší stavitelé žulové sloupy tak přesně vyladit bez použití sofistikovaných technologií. Přitom všech sedm pilířů má údajně téměř stejné rozměry. Pokud se přitom liší tónem, který vydávají, musely by se lišit vnitřní hustotou. Praveen Mohan z toho vyvozuje, že musely být vyrobeny z taveniny. Jedná se každopádně o velmi spornou hypotézu, protože roztavená žula po ztuhnutí při běžném tlaku vytvoří v podstatě křehké amorfní sklo.  Nicméně tento autor ukazuje důkaz, že k tavení kamenů muselo v Indii docházet.  Ve městě Káňčipuram se totiž nachází chrám, kde jsou oka řetězu, vyrobená z pískovce, navlečena v žulovém oku. To není jinak vysvětlitelné, než prací s taveninou (pravděpodobně pískovce). Případným zájemcům mohu poskytnout několik odborných publikací, které se problematikou fenoménu hudebních pilířů zabývají.

 

Indie

 

Železné pilíře, které tisíce let nerezaví

Sloup v Dillí je kovový pilíř, stojící u Kutubova minaretu v Dillí.[1] Pochází z 4. až 5. století a je jednou z místních památek a metalurgickou kuriozitou, neboť dobře odolává povětrnostním vlivům, zejména korozi. Nechal jej vztyčit král Čandragupta II. nebo jeho syn Kumáragupta I. v období někdy mezi 4. až 5. stoletím na počest válečných vítězství. Původně se nacházel v chrámu boha Višnua ve městě Udayagiri ve střední Indii, teprve na přelomu 12. a 13. století byl přesunut do Dillí. Pilíř je vysoký 7,2 metru o průměru 50 centimetrů, kuželovitě se zužující na 30 centimetrů, vážící více než šest tun, se symbolem čakry na vrcholu. Z 98 procent jej tvoří železo, které je jen minimálně znečištěno sloučeninami síry a obsahuje větší množství fosforu. Ten katalyzuje na povrchu sloupu 0,05 mm vznik modročerné vrstvičky amorfního materiálu, zvaného misawit (d-FeOOH).

Záhadou je nejen způsob vytvoření sloupu, ale především to, že není na povrchu zkorodovaný, resp. je pokryt jen tenkou modročernou vrstvičkou. Nadzemní část nerezaví minimálně z několika důvodů (pod zemí uložená část sloupu je silně zrezivělá): klima v Dillí je horké a suché, sloup má vysokou tepelnou kapacitu, takže i při nočním chladu se na jeho povrchu nesráží vlhkost. Ramamurthy Balasubramanian z Indického technologického institutu v Dillí zjistil, že indičtí slévači v dobách krále Čandragupty II. při tavení nepoužili vápenec, který ze železa odstraňuje fosfor. Proto je důležitá i misawitová vrstva s nízkým obsahem síry, která sloup dobře chrání před korozí  (zdroj ZDE).

Železný sloup v Dillí je poměrně známou atrakcí, ale málokdo ví, že má svého téměř dvakrát vyššího bratříčka ve městě  Dhar ve svazovém státě Madhjapradéš. V dnešní době je rozdělen na tři fragmety. Historici se nemohou shodnout na jeho přesném stáří. Je možné, že je stejně starý jako sloup v Dillí, podle některých názorů ale může být z pozdějšího období. Je v podobném stavu jako jeho slavnější bratříček a také v tomto případě je nejpravděpodobnějším vysvětlením jeho výjimečné odolnosti tvorba  misawitové vrstvičky na povrchu. V každém případě musíme konstatovat, že schopnosti a vybavení tehdejších metalurgů musely být na špičkové úrovni.

 

Miloš Beran

Vložil: Miloš Beran