Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2021

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

MFF Karlovy Vary 2021

MFF Karlovy Vary 2021

Hvězdy, hvězdičky, róby, filmy i všechno kolem

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Květnové dny. Naše země nikdy nezrodila jednoduché a jednoznačné příběhy. Svět Tomáše Koloce

komentář 02.05.2021
Květnové dny. Naše země nikdy nezrodila jednoduché a jednoznačné příběhy. Svět Tomáše Koloce

Foto: Pixabay

Popisek: Zatím šeříky, jimiž vítali Češi Rudou armádu, nekvetou; snad to do osmého května stihnou

Je začátek května. Za mého dětství v 80. letech v polabské vesničce Všetaty to bylo období, kdy nám paní družinářka B. vyprávěla, jak v roce 1945 s tatínkem vítala maršála Koněva, který v čele svých vojsk projížděl naší vesnicí na koni, kdy jsme chodili do průvodu s květy šeříků a stovkami mávátek, které reprodukovaly Picassovu holubici míru (která sama byla reprodukcí barokního symbolu pro Ducha svatého) a z tribuny na nás mluvil hrdina od Dukly, beznohý soudruh Š., který jinak jezdil po obci na mechanickém vozíčku s ručním převodem. Vedle něj stál dědeček mého spolužáka Petra, který došel z Buzuluku až do Prahy, mezi čímž na Ukrajině zanechal stopu, z níž se narodil nemanželský syn, za kterým můj soused z lavice Petr jezdil každé prázdniny na Krym.

Byla to doba, kdy z druhé světové války, která skončila 40 let předtím, ještě trvalo mnohé – třeba Německo rozdělené okupačními pásmy na tři státy, nebo obecní zastupitelstva stále dle válečné výzvy Rádia Moskva pojmenovaná ´národní výbory´. V tu dobu nejvzornější pionýři (ke kterým jsem bohužel nikdy nepatřil) stáli čestnou stáž u hrobu neznámého vojína Rudé armády – a jen někteří z nás věděli, že přes ulici v urnovém háji leží v neoznačeném hrobu náš ´starší spolužák´, který se 24 let po tomto osvobození upálil na protest proti dalšímu obsazení naší země nástupkyní této armády. Já jsem patřil k těm, kteří věděli, protože jsem se už tenkrát učil ptát starších a pamatovat si jejich příběhy. Poslechněte si několik z nich, které dohromady ukazují, že naše země nikdy nezrodila jednoduché a jednoznačné příběhy:

Můj nejstarší přítel Jiří Hermach (1912 – 2011) přežil celou válku v pražské německé chemické továrně jako inženýr a spolupracovník odboje – ale nikdy na něj nepřišli. Za pražského povstání ho němečtí vojáci náhodně sebrali na ulici v Praze na Pankráci se skupinou dalších Čechů a vedli je do dvora nějakého domu, kde si z tamních bytů vytahali slamníky, které za zajatce postavili na zeď, a sami se seřadili proti nim do popravčí linie. Jiří si ještě po šedesáti letech vzpomínal, že mu v té chvíli bylo nesmírně krásně a v hlavě mu zněla písnička Nešťastný šafářův dvoreček. Než stačili vystřelit, ozvaly se zvenku ulice tanky a ruské hlasy, vojáci se dali na útěk, a ti, kdo už měli být mrtví, šli vojákům poděkovat...

Jaroslav Hojdar (1933) utekl domova na dělnické periferii Sezimova Ústí, které bylo obsazeno německým vojskem, rodičům z chalupy, když dlouho neslyšel hlasy vojáků. Viděl poslední dva německé vojáky, jak utíkají a honí je dva sovětští vojáci. Pak zazněly výstřely a už bylo ticho. Byli to poslední dva němečtí vojáci, takže okamžitě nastala všeobecná oslava, sovětští chlapci vešli do chalup a oslavovalo se. Jen Jaroslav byl na omdlení. Objevil totiž v potoce čerstvou mrtvolu jednoho z těch německých vojáků – obě oči obalené hejnem masařek. (Jako dospělý se pak stal historikem a zasvětil celý život studiu a popularizaci života Josefa Raiskupa, partyzána, který byl u Zadních Bud v jižních Čechách svými spolubojovníky 16. března 1945 zastřelen kvůli podezření ze zrady – které bylo falešné...)

Moje babička Jaroslava (1925 – 2014) se v den vítězství vrátila domů ze zemljanky ve Slivenci, kam s tatínkem, prokuristou firmy na výrobu ledniček, maminkou, statkářskou dcerkou, a starší sestrou utekli, poté co v prvních květnových dnech začala německá armáda prakticky srovnávat se zemí všechny vesnice na jih od Prahy na levém břehu Vltavy. Jejich domek ve Velké Chuchli hned u silnice na Strakonice byl prasklý vejpůl (a je dodnes), poté co do něj na útěku přes Sověty ze vzteku vystřelil tank zdejšího německého velitele, který si v něm udělal štáb. Dům to vydržel, a tak se do něj obratem nastěhoval štáb Rudé armády. Nepořádek v domě se prý nedal popsat, jako příklad babička vždy vyprávěla, že jedna ze dvou armád, které se v domě vystřídaly, nechala v zásuvce kredence – h...

Moje druhá babička Božena (1923 – 2007) byla v době osvobození také už doma, ve východočeském Vysokém Mýtě: poté co bombardování srovnalo se zemí fabriku, kde byla v totálním nasazení, Junkers Werke (později ČKD, definitivě srovnaná se zemí povodněmi v roce 2002). Ona sama se zachránila jen náhodou, protože ten den zaspala, ale její chlapec v továrně uhořel stejně jako řada dalších. Žár prý byl takový, že se nedalo ani vejít do kilometr dlouhé ulice, na jejímž konci továrna stála. Babiččin tatínek byl předválečný štábní kapitán československé armády, a tak velitel místních osvoboditelů bydlel též u babičky v domě. Hrál prý krásně na klavír, ale babička, která byla trochu snobka, mu zazlívala, že přitom pil vodku ze stakanu, který měl položený na klavíru, na kterém po něm zůstal kroužek…

Velmi synchronní bylo, že zaměstnavatel mojí babičky Jaroslavy, německý velitel Smíchovského nádraží, bydlel v domě na pražských Vinohradech, do něhož se po válce nastěhovala moje babička Božena. Ten dům byl zajímavý nejen po válce, kdy se v něm ubytovali herci Svatopluk Beneš a Marie Drahokoupilová a spisovatel Ladislav Grosman (autor prvního československého oscarového filmu Obchod na korze), ale už za války. Tehdy se zde sešli vdova po předválečném komunistickém nakladateli Prokopovi (který byl za války popraven se svým nejprodávanějším autorem Fučíkem), a onen velitel nádraží, který měl byt vedle ní. Během květnových dnů se stalo toto: velitel byl na Smíchovském nádraží zlynčován, a jeho manželka, která byla tou dobou ve městě, právem propadla panice a uprosila osádku německé armádní kolony, jedoucí směrem k Američanům, aby ji vzali s sebou. Po nich však v zamčeném bytě zůstal malý, zoufale křičící synáček. Vdova po nakladateli, umučeném Němci, paní Prokopová, s pomocí domovníka vyrazila dveře, německého chlapce z bytu osvobodila a ujala se ho na celý svůj zbývající život...

Babička Božena měla kamarádku Marii Š. (1930), které jsme říkali teta Maryčka, a ta si vzala strejdu Štěpána. Strejda Štěpán byl Ukrajinec, jeho tatínek přišel do ČSR ve 20. letech jako bělogvardějský uprchlík ze SSSR. Před 76 lety vyšel v bačkorách vítat svoje krajany jako osvoboditele. Prostí vojáčci se s ním poobjímali, ale jejich politruk, když slyšel jeho jméno, podíval se do velmi přesných seznamů NKVD, které měl s sebou, a strýčkova tatínka vzal rovnou v bačkorách s sebou. Už ho nikdy nikdo z rodiny neviděl. (Proto jeho syn s celou rodinou později emigroval do Švýcarska už 20. srpna 1968 v noci.)

Totéž se stalo i stovkám vlasovců z Buňačenkovy divize Ruské osvobozenecké armády, která pomáhala Praze. (Ty divize, kterým velel přímo velitel armády generál Vlasov, nikdy na druhou stranu nepřešly a zůstaly až do konce věrné Hitlerovi…) Buňačenkovci s pomocí některých Čechů ve svých tancích s nápisy ´Smrt Hitlerovi i Stalinovi´ zvládli dojet do jižních Čech za hranici amerického okupačního pásma. Disciplinovaný americký generál Patton ale dostal rozkaz se jich zbavit, a tak se Buňačenkovi vojáci, kteří Američanům s klidem odevzdali zbraně, ráno probudili obklopeni krajany v sovětských uniformách. Patton vyřešil situaci ´elegantně´ – v noci se přesunul se svými vojáky o kilometr dál, a buňačenkovské osvoboditele Prahy přenechal Sovětům...

Major Václav Straka (1914 – 2011), který v době okupace v roce 1939 studoval v Belgii, se odtud dostal do Velké Británie, kde celou válku pracoval jako novinář, a krásně mi popsal atmosféru tehdejšího československého oddělení královského rozhlasu BBC (kterému kralovala trojka předválečných divadelníků Tigrid-Ornest-Červinka, z nichž první se po válce stal ideovou hlavou čs. exilu a další dva doma zakladateli poválečného českého divadla a rozhlasu, jištěnými pro tuto záslužnou činnost tehdy nutnými průkazkami KSČ). Pan Straka se v červnu 1944 vyloďoval v Normandii, načež se přemístil se svou britskou jednotkou do Vestfálska. Když se dozvěděl, že Britové Československo osvobozovat nebudou, s kamarády československými novináři si vyjednal převelení k Američanům. Když pak byl generál Patton zastaven u Plzně, čeští novináři o své vůli nakopli americký džíp a 6. května už byli v povstalecké Praze. Svého tatínka tam major Straka nestihl o jediný den; během revoluce v Praze uvázla distribuce inzulínu, a tatínek-cukrovkář na toto uváznutí zemřel…

Můj učitel W. Ch. (1930) se narodil jako jediný syn českých rodičů na Jihlavsku, ale oba rodiče mu zemřeli už jako miminku, a jeho adoptovala německá rodina. Protože mu ale jeho adoptivní rodiče chtěli dopřát alespoň symbolické spojení s jeho národem, nechali mu původní příjmení a až do okupace ho posílali do české školy. Kluk ze sudetoněmecké rodiny se po osvobození ocitl v českém táboře pro Němce, kde z něj strážní nebyli moudří, ale pro svou znalost obou jazyků se už v 15 letech stal jediným překladatelem a vlastně i vyjednavačem vězňů tábora. První se z tábora dostal adoptivní tatínek, který pak poslal dopis, ať za ním zbytek rodiny přijede do Stuttgartu. Walterovi se ale v Německu vůbec nelíbilo, nicméně tam vychodil jednu ze znovuotevřených waldorfských škol, a jen dosáhl plnoletosti, odešel z Německa do Švédska, kde se stal jedním ze zakladatelů tamních prvních camphillů, a z nich i švédského sociálního systému...

Můj strýček P. W. (1914 – 2013) se po pěti letech pobytu v ghettech a vyhlazovacích táborech vrátil z koncentračního tábora Wulkow-Zossen, a doma v Praze zastihl maminku, která – na rozdíl od jeho tatínka a bratra – přežila Osvětim a přišla domů dřív. Strýček, který věděl, že pogromy v Evropě budou vždycky, ovšem nikdy neuvažoval o odchodu do Izraele, ale o levnější variantě osobní bezpečnosti: chtěl si poárijštit příjmení, protože to bylo to jediné, podle čehož by ho podle něj mohli poznat („říkal jsem si, že do poklopce už mi kromě ženskejch nikdo nepoleze“). Za příjmení s jiným počátečním písmenem (P. B.) se platilo víc, míň se platilo za to, když se zachoval původní monogram (P. W.).

Strejdovi bylo ale nakonec peněz líto, a jako W. nakonec přežil i Slánského procesy v 50. letech, kdy svojí manželce, která tehdy byla sekretářkou na ÚV KSČ, říkal: „Vidíš – a kdybych byl v tý tvojí slavný straně, jsem dneska možná mrtvej.“ Protože byl jazykový fenomén, dělal hned po válce překladatele postupně pro všechny velitele, kteří se zúčastnili osvobozování naší země. Přestože jeho syn po sovětské okupaci v roce 1968 emigroval do Švýcarska, měl vždy ve zvyku postát u jakéhokoli památníku sovětských vojáků (kteří jemu a jeho mamince zachránili život) a jen litoval, že vedle nich také nestojí pomníky těch, kteří naši zemi také osvobozovali a kterým po válce překládal: velitele 2. polské armády generála Świerczewského, generála rumunské armády Burduloie a velitele 17. střeleckého praporu belgické armády majora Hazarda, který s generálem Pattonem osvobozoval Plzeň. Od nikoho jiného jsem potom už ta jména ani jedinkrát neslyšel...

Poslední příběh mi nevyprávěl jeho očitý svědek Ludvík Aškenazy (1921 – 1986), vyprávěl mi ho jeho syn Jindřich (1948). Jeho tatínek Ludvík, Žid z haličského Stanislavova, byl po útěku před Hitlerem do Sovětského svazu jako stovky dalších podle všeho poslán do kazašského gulagu, odkud se dostal, až když do tábora přišli náboráři do československých jednotek. Jako desítky dalších uvězněných polských Židů zalhal, že se narodil v československé části Těšínska, a se Svobodovou armádou prošel z Buzuluku až do Prahy, a cestou se naučil tak dobře česky, že se po válce stal jedním z nejkrásněji česky píšících a svými českými současníky nejmilovanějších spisovatelů. Až do své smrti neprozradil nikomu ze svého okolí, jaký byl jeho mateřský jazyk, a když ho v jeho exilu (v roce 1968 odešel do Západního Berlína a dožil mezi bavorským Mnichovem a tyrolským Bolzanem) navštívil přítel Jaroslav Dietl, svěřil se mu, že ho mrzí, že do pohádky pro děti v němčině nelze napsat slovo „sluníčko“…

 

Vložil: Tomáš Koloc