Posázavským Pacifikem za Kelty, voraři, bojovou technikou i trampskou romantikou. Po kolejích s Českými drahami
komerční sdělení
28.04.2021
Foto: Vojtěch Dundáček (stejně jako ostatní snímky v článku)
Popisek: Když vystoupíte z Posázavského Pacifiku v Krhanicích, zhruba půl kilometru směrem na Lešany tu na vás čeká na levém břehu Sázavy Vojenské technické muzeum Lešany. V devíti halách, šesti přístřešcích i ve volném prostoru tu najdete zhruba 700 kusů bojové techniky, od kolekce kanonů z let 1918-1938, vyrobených v závodech Škoda, až po techniku z období studené války. Malá i gigantická vojenská vozidla a zbraně včetně raketové techniky pocházejí z výzbroje Varšavské smlouvy i NATO a všechna jsou bojeschopná.
FOTOREPORTÁŽ Proč se vydat na výlet vlakem? Pokud máte malé děti, tak se důvod přímo nabízí. Děti vlaky prostě milují a není rodič, který by mnohokrát nevyřkl větu: „Jak dělá mašinka? ŠŠŠŠŠŠŠŠ HU HÚ.“
S manželem jsme posledních půl roku spekulovali, že by bylo fajn vydat se na menší výlet vlakem, protože naše dvouletá je pokaždé z malé mašinky, co u nás jezdí, celá rozjařená. Bohužel se nám však vzhledem k zimě a koronavirovým uzávěrám nedařilo najít rozumný a vhodný cíl cesty. Až mi s prvními jarními dny a otevřením okresů padlo oko na Posázavský Pacifik.
Základní údaje
Názvem Posázavský Pacifik je označována trať 210, která vede z Prahy přes Vrané nad Vltavou, Jílové u Prahy a Týnec nad Sázavou do Čerčan.
Historie sahá až do konce 19. století, kdy se v této oblasti začala budovat první železnice.
Cesta trvá necelé dvě hodiny.
Spojení je v pravidelných intervalech zajištěno vlaky Českých drah.
|
Za Kelty na Zbraslav
V Praze začíná cesta pravidelného osobního vlaku Českých drah na Hlavním nádraží. Nastoupit je však možné na dalších sedmi pražských stanicích. Poslední Praha – Zbraslav se může stát i první výletní zastávkou. Přibližně dva kilometry od nádraží se zde totiž nachází Keltské oppidum Závist. Výšlap je trošku náročnější, ale uklidňující příroda a výhled na Vltavu působí vyloženě relaxačně. My jsme zde potkali i několik běžců, takže pokud máte rádi výzvy, můžete to zkusit více sportovně. Rozsáhlé archeologické výzkumy zde probíhaly téměř 30 let a dokládají osídlení oblasti již v 6. století před naším letopočtem. V druhém století před naším letopočtem dosáhlo oppidum, vybudované na ruinách původního hradiště, své maximální rozlohy 118 hektarů. Pokud to vezmete na vrchol po žluté turistické trase, narazíte navíc cestou na Arcibiskupský altán, od kterého je krásný výhled, a můžete si zde odpočinout u veřejného ohniště s posezením.

Největší keltské oppidum v Čechách Hradiště Lhota-Točná, leckdy nesprávně nazývané hradiště Závist, leželo nnad bývalým soutokem Vltavy a Berounky u Zbraslavi v katastru obce Dolní Břežany. Plošina byla osídlena už od doby bronzové, byly zde ale nalezeny i stopy osídlení Slovany v 7. století. Posledním důkazem o osídlení Závisti je nález malého slovanského pohřebiště z první poloviny 10. století.

Pokochat se z okna vláčku
Pravděpodobně největšími lákadly uvedené trasy je Posázavská stezka, rozkládající se mezi vlakovými zastávkami Petrov u Prahy a Kamenný Přívoz, a monumentální viadukt Žampach. I samotná cesta vlakem otevírá krásné vyhlídky na Sázavu a její malebné okolí s trampskými osadami. Takže stačí jen se pohodlně usadit a nechat se unášet pohledem na plující krajinu. Nabídne se vám například výhled na skalní útvar Pikovická jehla, který se tyčí přímo nad kolejemi. Pokud se však chcete projít, pak směle do toho. Je čistě na vás, kterou z uvedených stanic si zvolíte jako startovní. My jsme to s ohledem na odpolední spánek dvouleté dcery vzali nejdřív až do Týnce nad Sázavou (o něm později) a hlavní výletní atrakci, Posázavskou stezku, si nechali na zpáteční cestu.

S dětmi se člověk nenudí
Ve dvě hodiny odpoledne jsme vystoupili v Kamenném Přívozu a vydali se na přibližně desetikilometrové putování. Cesta není vhodná pro kočárky a odrážedla, místy je terén opravdu náročnější. Po našem loňském excesu, kdy jsme statečně vytáhli kočárek až na Pravčickou bránu, jsme se rozhodli, že ho nebudeme brát pro jistotu už nikam a cestujeme raději s dětskou krosnou. I bez kočárku se ale vždy spolehlivě objeví něco, co nám zpestří den, abychom se nenudili. Jako třeba když se vydáte stezkou nazpátek, abyste našli prťavé, plyšové, bílo-hnědé morče, potenciálně naprosto splývající s krajinou, a nakonec zjistíte, že ho milované dítě má celou dobu u sebe, akorát ho na chvíli kamsi založilo, a pak ho nečekaně a vítězoslavně vytáhlo jako králíka z klobouku.

Trampové se úmyslně nechtěli organizovat, protože věděli, jak by to dopadlo. Organizaci by uchvátil stát, začal by předpisovat, co se má a nemá, a bylo by po svobodě. Každá osada měla kromě originálního názvu svého šerifa a vlajku, později i domovenky na rukávech. A také kapely, pěvecké sbory a vlastní písně.

Po stopách trampů
Posázaví bylo velmi oblíbené v období první republiky a právě tehdy zde začaly vznikat trampské osady. Po chvilce putování jsme opravdu nabyli pocitu, že se s každým krokem vracíme dále a dále do minulosti. Když jsme se dívali kolem sebe, nemohli jsme si odpustit úvahy typu: Jak dlouho tu asi tamten srub stojí? Je v něm elektřina? Jak se, proboha, do tohohle srubu leze? A proč je ta kadibudka tak zvláštně na srázu? Poloha a přístupnost, nebo lépe řečeno nepřístupnost některých staveb je doslova fascinující.

Řada trampských srubů připomíná spíš orlí hnízdo a při pohledu na ně jen kroutíte hlavou, jak je v tak krkolomném terénu vůbec někdo dokázal postavit

Samotná Posázavská stezka byla vybudována Klubem českých turistů v letech 1914 – 1924 a náklady tehdy dosáhly úctyhodných 230 000 korun. Najdete zde několik vyhlídek a otevře se vám krásný pohled i na zmiňovaný viadukt Žampach, který je druhým nejvyšším kamenným železničním mostem ve střední Evropě a vlaky po něm bez přestání jezdí už od roku 1900. Za zmínku stojí i to, že přes takto dlouhodobý provoz nejeví známky poškození. Právem si tedy zaslouží označení technický unikát.

Viaduktu Žampach se také říká Kocourský viadukt, protože se klene přes překlenuje údolí Kocour. Byl postaven z hrubozrnné žuly, tzv. granodioritu a je jen o necelý metr nižší než pražský Nuselský most.

Těžká práce vorařů
O ještě trošku dál v minulosti narazíme na voraře, plavící dřevo po řece. V Čechách už zaniklé povolání se svého času těšilo obrovské vážnosti a vyžadovalo velmi dobrou fyzickou kondici a složení mnoha náročných zkoušek. Většinou se dědilo v rodině z generace na generaci. Voraři byli současně i dřevaři, kteří si sami připravovali dřevo, ze kterého pak vázali vory, a ty dále spojovali do takzvaných pramenů, které běžně přesahovaly délku sto metrů, a poté ho plavili po řece. A právě zde, na dnešní Posázavské stezce, byl v roce 1896 postaven památník na památku všem utonulým vorařům. Ten byl zničen během německé okupace a znovu pak obnoven osadníky v roce 1971.

Sázavští voraři se dělili na dvě skupiny, Horňáky a Dolňáky, rvní plavili dřevo jen do Čerčan, druzí pak pokračovali do Davle. Dolní úsek byl mimořádně náročný, zejména mezi Žampachem a Pikovicemi. Sázavskou voroplavbu vytlačila hlavně železnice, která na rozdíl od vorů nebyla závislá na přírodních podmínkách. Poslední vory po Sázavě pluly koncem druhé světové války.
Bez signálu není jízdní řád
To už jsme ale prakticky na konci naší cesty. Zbývá jen dojít na nádraží a tady nastává potenciální past. Na stezce není LTE signál. Což je prima, na výlety přírodou internet nikdo nepotřebuje. Na druhou stranu pak můžete, tak jako my, na poslední chvíli zjistit, že máte zhruba 12 minut na to dojít poslední kilometrový úsek k nádraží v sestavě vy, šestileté uchozené dítě a zlomený manžel, který toho ze sebe po celodenním nošení dvacetikilové krosny s dvouleťačkou na zádech už moc nevyždímá. A přesně tohle jsou ta naše malá milá výletová zpestření. Každopádně, stihli jsme to.

V Týnci nad Sázavou, přímo ve městě na ostrohu nad levým břehem Sázavy, najdete pozůstatky jednoho z mála románských hradů v Čechách. Byl postaven s využitím románské rotundy z konce 11. století, která je jednou z nejstarších staveb v středních Čechách a sloužila jako hradní kaple.
Zastávka u netopýrů
Posázavský Pacifik nabízí i další výletní možnosti. My jsme se zastavili v Týnci nad Sázavou. Vlak sem z Kamenného Přívozu jede necelých 15 minut a otevírá možnost příjemné procházky malým městem s několika zajímavostmi. Místní hrad je známý letní kolonií netopýra velikého, kteří sídlí na stropě předposledního podlaží a každoročně zde v období od května do srpna rodí a odchovávají svá mláďata. To řadí Týneckou věž do soustavy chráněných území Natura 2000 jako tzv. evropsky významnou lokalitu v kategorii přírodní památka. Za běžného režimu je věž v letní sezóně přístupná veřejnosti. A aby těch hradů nebylo málo, můžete se vydat o kousek dál na zříceninu hradu Zbořený Kostelec, který se nachází přibližně tři kilometry od Týnce.
Pár tipů na závěr
Je velmi snadné nechat se atmosférou posázavské trati okouzlit a nepřeberné množství zajímavostí přímo vybízí k tomu opakovaně se sem vracet. My už jsme toho za jeden den víc nestihli. Na příště nám tak zbývá Regionální muzeum v Jílovém u Prahy, které je zaměřeno na historii a těžbu zlata, ale část své expozice věnuje i trampingu a přírodě dolního Posázaví. Zdatní výletnici si mohou cestu rozšířit o tzv. Horní Pacifik, trať 212, která pokračuje z Čerčan do Kácova. K zastávce zde přímo vybízí hrad Český Šternberk a fanoušci počítačových her si mohou projít Stříbrnou Skalici, která je rodištěm hlavního hrdiny českého herního projektu Kingdom come: Deliverance. Užijte si výletování a vláčkům zdar.
|

Vložil: Petra Dundáček Božoňová