Svět jako iluze? Paralely mezi kvantovou fyzikou a starověkým mysticismem. S cestovatelem Milošem Beranem počtrnácté do Indie
17.04.2021
Foto: Miloš Beran (stejně jako ostatní snímky v článku)
Popisek: Pouliční fast-food
FOTOREPORTÁŽ Védy jsou rozsáhlým komplexem textů, jejichž původ sahá do starověké Indie. Tvoří nejstarší součást sanskrtské literatury a zároveň nejstarší část hinduistických textů. Samotné slovo véda je odvozené ze sanskrtského kořenu vid a znamená vědění, poznání pravdy, posvátná tradice.
Védy jsou jedny z nejstarších textů v tradici indoevropských národů a kulturním dědictvím íránských a indických Árjů a neoddělitelnou součástí hinduismu a indických filozofických škol. Nejstarší z hymnistických textů véd je Rgvéda, komponovaný pravděpodobně někdy v letech 1500 až 1000 př. n. l. a sepsaný v letech 800 až 600 př. n. l. Do prvotní věčné trojice véd (trajam brahma sanátanam) patří dále Sámavéda a Jadžurvéda. Atharvavéda byla přidána k této trojici mnohem později.
Vrchol védské filozofie představují upanišady. Moderní učenci je datují do let 800 až 400 př. n. l. Hlavním tématem upanišad je spojení sama sebe (átma) s nejvyšším kosmickým principem (brahma) jak cestou meditace, tak cestou skutků. Vykládají tajemný význam védských hymnů, jejichž symbolismus je nezasvěcenému čtenáři těžko nepochopitelný. Upanišady rozvíjejí tematiku a pojmy véd, zejména otázky kosmologické a koncepci brahma a átma. Látku véd uspořádávají v ucelený systém, avšak na rozdíl od véd přesouvají důraz z vnějších na vnitřní aspekty jevů. Existuje však řada dalších staroindických spisů, které se nacházejí mimo oblast véd a upanišad.

Sadhu
Švétášvatarópanišad definuje Brahman (neměnná, nekonečná a neprojevená realita božské podstaty bytí, hmoty, energie, času a prostoru v tomto vesmíru) citátem: „Ač sám bez jakékoli barvy, je zdrojem barev všech věcí. Je koncem i počátkem všech světů.“ Mnoho erudovaných a zároveň progresivních moderních fyziků s hlubokým vhledem do kvantové mechaniky v dnešní době překvapivě přichází s velmi podobným pohledem na vesmír. Začíná být čím dál více zjevné, že zdrojem existence veškeré reality je jakási tajemná přetrvávající informace, realizovaná formou sítí energetických kvantových polí, a z tohoto pohledu se hmotný svět skutečně může jevit jako určitý druh iluze. Když byly v roce 1926 publikovány výsledky slavného dvojštěrbinového experimentu s elektrony, mnoha slovutným fyzikům doslova spadla brada. Byl to totiž konec našich dosavadních představ o fyzikální realitě. A to si lidé zrovna začínali myslet, že celý vesmír dokážeme smysluplně popsat. Staré mystické představy o vesmíru se zdály býti již pouze jakýmsi zastaralým předsudkem.

Obuvník
Dvě úzké štěrbiny byly poprvé ve fyzice využity pro studium světla na počátku 19. století, kdy Thomas Young ve svém slavném experimentu pozoroval interferenci (pojmem interference je označováno skládání vln) světelných paprsků. Interference se projevuje vznikem interferenčního obrazce na stínítku, umístěném za dvojicí štěrbin neboli dvouštěrbinou, skrz které světelné paprsky procházejí. Youngova pozorování tak potvrdila vlnovou podstatu světla, tehdy popisovanou ještě v rámci klasické fyziky. Komplikace přinesla do celé věci o sto let později kvantová mechanika, podle níž se světlo může chovat nejen jako vlnění, ale i jako částice. Pokud namísto paprsku světla posíláme skrz dvouštěrbinu jednotlivé fotony, obdržíme také interferenční obrazec. Později se zjistilo, že interferenční obrazec získáte i částicemi s nenulovou klidovou hmotností, třeba elektrony, neutrony, atomy, a dokonce i s některými molekulami, a to i v případě, kdy je skrz dvouštěrbinu posíláte jednotlivě. Tyto experimenty vedly k formulování tzv. vlnově-částicového dualismu. (zdroj ZDE). Aby situace byla ještě komplikovanější, později bylo jednoznačně prokázáno, že částice se začne chovat jinak, když ji vědomě pozorujete. Důslednými experimenty bylo prokázáno, že se nejedná o fyzikální důsledek měření, ale skutečně jen důsledek vědomého pozorování. Shrnu-li to, částice na elementární, a ještě minimálně na atomární úrovni se nenachází na jednom definovaném místě, ale v tzv. superpozici. Jakoby by byla na mnoha místech a v mnoha stavech současně a k jejímu 'vynoření' na konkrétním místě dochází až vlivem vnějších podmínek včetně aktu vědomého pozorování. Z hlediska naší každodenní zkušenosti se jasně dostáváme do oblasti paradoxu. A to se již raději nebudu pouštět do spřažených stavů elementárních částic. Tyto poznatky si zpočátku odmítal připouštět i Albert Einstein, což ho vedlo ke slavnému citátu „Bůh nehraje v kostky“. Ale od té doby se mnohokrát prokázalo, že hraje. Vše bylo najednou jinak, než jsme si mysleli. Ne že by Newtonovy zákony, které tak geniálně formulované v jeho Principiích, úplně ztratily platnost, ale ukázalo se, že platí jen v určitém částečném rámci našeho makrosvěta. V běžné praxi se bez nich stále neobejdeme, ale pokud chceme popsat hlubší úrovně reality, je nám Newtonův popis již k ničemu. Tady se nám již ztrácí pevná půda pod nohama. Podobně to platí i v neinercionálních soustavách (soustavy, které vůči sobě nejsou v klidovém stavu, nebo v pohybu rovnoměrném přímočarém), ale to už jsme zpět u Einsteina.

Jídelna
Celá řada slovutných částicových fyziků si záhy všimla existence podivných paralel mezi popisem světa jazykem kvantové mechaniky a starodávných, zejména asijských, mystických škol. V tomto směru mohu například doporučit legendární knihu fyzika jménem Fritjof Capra Tao fyziky, publikovanou poprvé v roce 1975 (ZDE si ji můžete stáhnout zdarma v češtině). Když jsem tuto knihu četl kdysi poprvé, nejvíc mě zaujal popis dilatace (rozšíření či roztažení) času, který můžete najít v staroindickém spisu Šrímad Bhágavatam. Tento spis je nejčastěji datován do doby 400 až 800 př. n. l., ale může být i podstatně starší. Zmínky o dilataci času lze najít i v Bhagavadgitě. Podrobnější rozbor tohoto příběhu jsem později našel ještě v jiné soudobé publikaci (Bhalla, Suresh & Suresh, Rupali. Concept of Relativity in Light of Vedic Scriptures. 2010). Jak jistě víte, mnohem později byla popsána dilatace času jako důsledek speciální teorie relativity Alberta Einsteina. Podle staroindické kosmologie pobývá bůh Brahma na planetě Satyaloka, která se nachází až někde na okraji našeho vesmíru. V popisovaném příběhu navštíví muž jménem Kakudumi se svojí dcerou Revati Brahmu na planetě Satyaloka, aby jim zodpověděl jakousi otázku. Brahma je požádal, aby počkali, než doposlechne hudbu. Po půlhodině se na něj konečně obrátili s dotazem. Ukáže se však, že dotaz již dávno není aktuální, protože jim Brahma odvětil, že za onu půlhodinu na planetě Satyaloka uběhly na planetě Zemi v dnešním přepočtu stovky milionů let. Hinduistické jednotky času, popsané ve starověkých textech, se pohybují v rozsahu od mikrosekund (jednotka truti se rovná dnešní 0,3 µs) až po triliony let, popisujících kosmický čas. Délka života Brahmy na planetě Satyaloka je 100 let. Délka Brahmova 12hodinového dne kalpa na planetě Satyaloka stejně jako noci pralaya odpovídá našim 4,32 miliardy let. S rozbřeskem jeho dne kalpy Brahma vytváří nový vesmír, který vždy se soumrakem tohoto dne opět zaniká. Jedná se tedy o jasný popis cyklického vesmíru. Fascinující na tom je fakt, že když dosadíte odpovídající dilataci času mezi planetami Satyaloka a Země do rovnice, vyplývající ze slavné Einsteinovy speciální teorie relativity, vyjde vám, že obě planety se od sebe vzdalují téměř přesně rychlostí světla! Zajímavou otázkou také je, k čemu starověcí Indové potřebovali jednotky času v řádech mikrosekund. Dnes se takto krátké časové intervaly používají snad jen k popisu událostí v atomárním měřítku a speciálních fyzikálních fenomenů. Dle některých mystických škol je navíc čas pouze důsledkem vzniku psychologického ega (např. Krišnamurti v rozhovorech s fyzikem Davidem Böhmem). V této souvislosti je zajímavé, že pojem směru času vlastně nehraje roli ani ve kvantové mechanice.

Odpočinek
Když jsem hledal zdroje pro tento článek, objevil jsem na webu vedicheritage.com další zajímavou publikaci, která se zabývá védskými koncepty částicové fyziky (ZDE). Rigvéda popisuje jakési elementární stavební částice vesmíru, které se nazývají prakriti. Těmto částicím je připisován duální charakter. Individuálně se chovají jako částice, zatímco kolektivně jako energie. Tyto částice se vyskytují ve třech variantách, lišících se vnitřní kvalitativní vlastností, nazývanou guna. Rovnováha těchto typů částic prakriti vytváří empirickou realitu. Stav před stvořením vesmíru je popisován jako stav stagnující energie bez pohybu, tvaru, akce a reakce.

Chlapec
Moderní fyzika vrhá nové světlo i na rčení asijských mystiků, že vše je prázdnota. Představte si myšlenkový model atomu a zvětšete si ho na velikost největší křesťanské katedrály – baziliky svatého Petra ve Vatikánu. Elektrony jsou v tomto měřítku někde na hranici viditelnosti jako nepatrné rozmázlé obláčky v prostoru. Jádro atomu, skládající se z protonů a neutronů, je zde asi ve velikosti zrníčka soli. Uvědomíme-li si však, že každý proton či neutron se skládá z trojice kvarků, které jsou ještě řádově menších rozměrů, dostáváme se i v tomto pomyslném modelu pod hranici viditelnosti. Veškerá hmota, ze které jsme složeni, je tedy prakticky prázdný prostor, ve kterém se pohybují hmotné částice zcela nepatrných rozměrů rychlostmi téměř se blížícími rychlosti světla. Skutečně hmotné body, ze kterých se skládají naše těla v podmínkách naší existence (teplota a tlak), by se skutečně vešla na nejmenší špičičku jehly. Celková naše hmotnost by však byla stále stejná.

Portrét
Kde starověcí mystici přišli k takovýmto hlubokým vhledům? Převzali poznatky od nějaké již zaniklé civilizace? Nebo je to výsledek hluboké intuice, dosažené meditací? Ale vraťme se nohama pevněji na zem. Na téma historie věd ve starověké Indii bylo již napsáno mnoho pojednání od autorů mnohem povolanějších a erudovanějších. Omezím se dále tedy spíš na nějaké zajímavosti a střípky, které se mi podařilo posbírat. Starověcí Indové velmi dobře znali a používali Fibonacciho posloupnost a s tím související tzv. zlatý řez, které se opakují v přírodních strukturách ve všech měřítcích, od molekulární úrovně až po úroveň kosmologickou, již dávno před Evropany. Zavedli systém výpočtů s použitím nuly. Nulu později od nich převzali Arabové a jejich prostřednictvím další národy. Dobře znali a zejména v architektuře využívali principy fraktálové geometrie. Pythagorovu větu popsali Indové dříve než Řekové. Árjabhata (476-550) znal číselnou hodnotu π s přesností na čtyři desetinná místa a předložil originální řešení lineární rovnice se dvěma neznámými, které je blízké současným metodám. Árjabhatově škole byl znám také sinus a kosinus. V guptovské době (přibližně v období let 320–550) již znali pohyby nebeských těles i příčiny zatmění Slunce a Měsíce. K metalurgickým účelům byla nutná znalost chemických zákonů. Starověcí Indové byli proslulí v tavbě oceli a umění připravovat trvanlivé barvy, v zpracování látky a kůže a v přípravě různých léků. V řadě traktátů se hovoří o používání rtuti. V 5. stol. se objevují první díla o chemii a alchymii. Vysokého stupně rozvoje dosáhlo lékařství. Dochovaly se nám lékařské traktáty, jejichž autory jsou Čaraka (2. stol. n. l.) a Sušruta (4.–5. stol. n. l.). V textech se hovoří o tak složitých operacích, jako je trepanace lebky, amputace ruky a nohy nebo odstranění šedého zákalu.

Malý prodavač
Jeden z příštích dílů budu věnovat ještě starověké indické architektuře. Někteří z vás již vědí, že 'high-tech' megalitické kamenné stavby jsou moje dlouhodobé obsedantní téma (viz jeden z předchozích dílů mého cestopisu, věnovaný jeskyním Longyu v Číně). Také v Indii lze nalézt celou řadu fascinujících příkladů použití mimořádně vyspělých technologií, zejména v architektuře, které dodnes neumíme vysvětlit.

Vložil: Miloš Beran