Tragický hrdina na plátně i v životě. Tvrdil, že jde na srnce, kulovnici ale obrátil proti sobě. Tajnosti slavných
16.04.2021
Foto: Slovenský filmový ústav - Anton Podstraský
Popisek: Ivan Mistrík v roce 1968, v dramatu francouzského režiséra Allaina Robbe-Grilleta Muž, který lže
Po náhlé smrti legendární francouzské hvězdy měl převzít jeho roli v posledním filmu, soudruzi mu to ale zatrhli. Stal se hrdinou romantických snů, každodenní život s ním ale spíš připomínal italskou domácnost.
Jeho doménou byli romantičtí a tragičtí hrdinové a díky hereckému stylu i podobě býval srovnáván s francouzskou hvězdou Gérardem Philipem. Češi si jeho umění mohli naplno vychutnávat díky pravidelným slovenským pondělkům na prvním programu Československé televize, vzhůru nohama ale doslova ze dne na den obrátil scénu Slovenského národního divadla, kam vnesl do té doby zcela nepředstavitelnou změnu. Do našich pamětí i kinematografie se ale navždy zapsal především jako gymnazista Vlastík Ryšánek ve válečném dramatu režiséra Jiřího Krejčíka Vyšší princip.
Romeo, Julie a tma:
Název válečného dramatu, natočeného podle stejnojmenné novely Jana Otčenáška, úmyslně odkazuje na Shakespearovu nejslavnější milostnou tragédii. Tma má symbolizovat dusné prostředí stanného práva a narůstajícího nebezpečí v těžkých časech heydrichiády.
Chtěl se stát mlynářem
Narodil se 15. října 1935 v Bratislavě do rodiny úředníka jako prostřední ze tří dětí, s uměleckou sférou rodina ale neměla pranic společného, snad jen kromě toho, že dědeček byl velký národovec a přátelil se s řadou známých osobností, například s hercem a divadelním režisérem Andrejem Bagarem, který patřil k největším prvorepublikovým hvězdám Slovenského národního divadla a později založil Slovenské komorné divadlo v Martině. Přesto nakonec na hereckou dráhu vykročil nejen Ivan, ale i jeho o sedm let mladší bratr Ján, který je dodnes jedním z nejpopulárnějších slovenských herců a dabérů. Otec brzy rodinu přestěhoval do malé vesničky Tŕní u Zvolena, aby ji ochránil před válkou, a díky tomu se Ivan už v útlém dětství naučil spoustu prací, nutných pro každodenní život na hospodářství. A venkovský život ho tak uchvátil, že dokonce plánoval, že se stane mlynářským pomocníkem.
Dostudovat nesměl
V necelých jedenácti letech se zúčastnil rozhlasového konkurzu na chlapecké hlasy, uspěl, pravidelně ale začal účinkovat až po osvobození, když se rodina vrátila nastálo do Bratislavy. Od roku 1946 byl členem Rozhlasové herecké družiny, kde vytvořil desítky chlapeckých postav. Brzy přišly i první nabídky rolí ve Slovenském národním divadle, jeho debutem se stala v roce 1947 role v Bagarově inscenaci dramatu N. F. Pogodina Kremelský orloj. V roce 1949 se přihlásil ke studiu na právě otevřenou bratislavskou konzervatoř, aby si doplnil vzdělání, už v roce 1951 ale ze školy předčasně odešel. Proč, to nikdo přesně neví, údajně to souviselo s uvězněním jeho matky, která byla kvůli přátelství s jugoslávskou lékařkou obviněna z protistátní činnosti a déle než rok strávila ve vazbě.

Ve slavném dramatu Jiřího Krejčíka Vyšší princip; foto Československý státní film
Erupce citů a emocí
Začal pracovat jako kulturní a propagační referent v petrochemické továrně Slovnaft a hrát v bratislavském Dedinském divadle. Tam se také seznámil se svou budoucí manželkou, herečkou Helenou Kollátovou, přesto odešel po jediné sezóně do Zvolena, kde strávil opět jen jednu sezónu v činohře Divadla Jozefa Gregora-Tajovského. Pak se vrátil do Bratislavy na Novou scénu, kde především díky spolupráci s režisérkou Magdou Lokvencovou, první manželkou budoucího prezidenta Gustáva Husáka, působil od roku 1953. Lokvencová ho přivedla k ztvárnění psychologicky složitých charakterů a především pod jejím vedením dokázal dramatickým postavám mistrně dodávat ve zlomových situacích přirozený vnitřní náboj a citovost. Prostě se dokázal proměnit v erupci citů a emocí. V roce 1956 se konala svatba a Helena brzy definitivně rezignovala na vlastní kariéru, aby se mohla naplno věnovat rodině a výchově synů Ivana a Michala.
Náhradník za Fanfána
Před filmovou kamerou stanul poprvé v osmnácti letech jako syn hospodského v poněkud prostoduché agitační komedii Kozie mlieko, v níž si zahrál mimo jiné po boku Ladislava Chudíka, budoucího primáře Sovy z Nemocnice na kraji města. Zpočátku byl obsazován především v projektech s válečnou tematikou a poprvé na sebe výrazně upozornil v roce 1959 jako Pavel v dramatu Jiřího Weisse Romeo, Julie a tma, natočeném podle stejnojmenné novely Jana Otčenáška. V té době náhle zemřel populární francouzský herec Gerard Phillipe, který se u nás proslavil především titulní rolí v historické dobrodružné komedii Fanfán Tulipán. V pouhých 36 letech podlehl rakovině jater, jenže měl právě roztočené francouzsko-mexické koprodukční drama Horečka stoupá v El Pao, takže produkce zoufale hledala dubléra a Ivanova podoba s populární hvězdou neunikla pozornosti. Autoři jeho monografie, nazvané Člověk odjinud Ivan Mistrík, tvrdí, že tehdy odjel do Prahy, kde o jeho účasti v zahraničním projektu rozhodovala ‘vyšší místa‘. Nakonec žádost francouzské produkce zamítli, Ivan se musel vrátit ke svým povinnostem do Bratislavy a Phillipa v několika posledních scénách nakonec nahradil jeho jediný konkurent z Dánska.
Orlie pierko:
Dobrodružné drama o životě chatařů z tatranské Ztracené doliny
Romantický hrdina
O rok později se definitivně zapsal do diváckého povědomí jako jeden z hlavních hrdinů válečného dramatu z období heydrichiády Jiřího Krejčíka Vyšší princip a vzápětí odstartoval spolupráci s televizí rolí v dalším úspěšném válečném dramatu, tentokrát zasazeném do Slovenského národního povstání, Smrť sa volá Engelchen, natočeném podle stejnojmenného románu Ladislava Mňačka. Od roku 1962 se stal pravidelně obsazovanou a brzy i mimořádně pracovně vytíženou slovenskou televizní hvězdou a ve filmu už se pak objevoval jen sporadicky. Celkem vytvořil během kariéry zhruba 160 postav, byl podobně lyrický typ jako Gerard Phillipe a oba ztvárnili i několik stejných postav. Například Knížete Myškina v Dostojevského Idiotovi či Perdicana v Mussetově hře S láskou nejsou žádné žerty. Technicky sice nebyl Ivan nijak výjimečně vybavený, například se mu nikdy nepodařilo zbavit se sykavek, tento handicap ale dokázal bohatě vynahradit přesvědčivostí, vnitřní proměnlivostí, pohledem očí a mimikou.
Trezorová Balada
V šedesátých letech byl zpočátku obsazován do rolí romanticky rozháraných hrdinů, pracoval ale také se špičkovými slovenskými tvůrci Martinem Hollým, Ivanem Balaďou a Petrem Solanem. V létě 1968 právě natáčel s Hollým televizní drama Balada o sedmi oběšených, kterou se podařilo dokončit těsně před srpnovou invazí ‘spřátelených vojsk‘. Režisér tehdy využil nastalého zmatku, a místo aby kameru vrátil do televize, ukryl ji doma v keramické peci, a pak s Ivanem jezdili po Bratislavě a společně natáčeli okupanty. Příběh anarchistů z roku 1905, čekajících na popravu, poté získal Grand Prix a Mezinárodní cenu kritiky na filmovém festivalu v Monte Carlu. Vzápětí však putoval na dlouhá léta do trezoru, protože Sovětský svaz proti němu vznesl velmi ostrý protest.

Jako Matej Halma v posledním celovečerním filmu, kriminálce Tušenie; foto Slovenský filmový ústav
Nečekaná tragédie
V roce 1966 se Ivan stal členem činohry Slovenského národního divadla, kde se uvedl přímo excelentně hlavní rolí v Idiotovi. „Kolegové byli překvapeni tím, co tam Ivan předvedl. Bylo to sice filmové herectví – velmi vnitřní a nepatetické, ale přitom čitelné až do poslední řady na balkoně. Byl to tak ohromující zážitek, že Ivan během pár měsíců dostal nabídku nastoupit do stálého angažmá…“ zavzpomínal pro RTVS jeho bratr Ján. Kritika se shodla, že skvěle vyjádřil křehkost a psychickou labilitu svého hrdiny, bohužel ale nejspíš proto, že mu už tenkrát byly tyto pocity vlastní. Režisér Martin Hollý na něj vzpomínal jako na pijana, který pil jako anglický lord, takže na něm nebylo nic poznat. Navíc trpěl od mládí problémy s plícemi a žaludečními vředy, přesto si nikdy se svou životosprávou hlavu nelámal. V roce 1977 obdržel titul zasloužilý umělec a vzápětí rodinu zasáhla tragédie, která ho srazila na kolena. Jeho žena Helena zemřela v pouhých 44 letech po mozkové příhodě během dovolené v chorvatské Pule.
Prý šel na srnce
Krátce nato hledal pro své syny učitelku angličtiny a díky tomu poznal o sedmnáct let mladší zpěvačku Mariku Klesniakovou. Věčný mladík, melancholický romantik a bohém se zamiloval, vzali se a v roce 1979 se jim narodil syn Janko. Vysněná romantická láska ale vzala brzy zasvé, místo ní zavládla italská domácnost. Ivan na svou mladou ženu prý až nepříčetně žárlil a ona mu nezůstávala nic dlužná. Dokonce se šuškalo, že pod vlivem alkoholu několikrát došlo i k domácímu násilí. Ivan se propadal do depresí, pil čím dál víc a alkohol jeho psychický stav ještě zhoršoval. Několikrát prý i nahlas uvažoval o sebevraždě, nikoho ale nenapadlo, že by to myslel vážně. Bohužel ale byl mimo jiné i vášnivý lovec, s kolegy Ivanem Rajniakem, Júliem Pántikem a Štefanem Kvietikem si dokonce pořídil vlastní malý revír a také několik loveckých zbraní. Kvůli dětem je měl schovány u Kvietika v trezoru, odkud si 8. Června 1982 vzal kulovnici s tím, že jde na srnce. A doma ji obrátil proti sobě. Později vyšlo najevo, že měl v krvi 3,5 promile alkoholu. Jeho žena Marika pak neustála tlak okolí, které ji obviňovalo z manželovy smrti. Utekla do Švýcarska, a poté do USA. Později se do Bratislavy sice vrátila, žila ale v ústraní. A nejmladší syn Janko dodnes tvrdí, že otci nikdy neřekla jediné ošklivé slovo.

Vložil: Adina Janovská