Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
S cestovatelem Milošem Beranem

S cestovatelem Milošem Beranem

... do Číny a dál, za exotikou. Trocha povídání a nádherné fotky

Fejeton Jiřího Macků

Fejeton Jiřího Macků

Každou neděli něco trošinku hlubšího k zamyšlení od doyena redakce

Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2021

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosář Ely Novákové

TV glosář Ely Novákové

Co budou dávat v bedně? Víme

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Pražská doprava

Pražská doprava

Zajímavosti i aktuality

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturně politického redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A nově i ty televizní

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Recenze

Recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Každý hinduista chce zemřít ve Váránasí. Tajemné pohřební rituály trvají 13 dnů. S cestovatelem Milošem Beranem potřinácté do Indie

10.04.2021
Každý hinduista chce zemřít ve Váránasí. Tajemné pohřební rituály trvají 13 dnů. S cestovatelem Milošem Beranem potřinácté do Indie

Foto: Miloš Beran

Popisek: Pohřební ghát Manikarnika

FOTOREPORTÁŽ „Duše je jsoucno, které nemůže meč propíchnout, oheň spálit, voda rozpustit a vzduch vysušit,“ praví Bhagavad Gita, jeden z nejvýznamnějších posvátných spisů hinduismu… Původ bohaté a složité tradice hinduismu sahá patrně až do 3. tisíciletí př. n. l., kdy v úrodném údolí řeky Indu vzkvétaly na tehdejší dobu značně vyspělé civilizace (Árjové). V té době se vyvinul klasický jazyk hinduismu sanskrt a byly pravděpodobně také sepsány védy.

Základní náboženskou koncepcí hinduismu je brahman - univerzální podstata vesmíru, základní, neomezená, nestvořená, všezahrnující realita. Brahman, či také Brahma, oživuje všechny živé bytosti a současně utváří átma.  Átma nebo též átman je hinduistický termín označující individuální podstatu či individuální identitu každého jedince a do češtiny se překládá většinou jako já, či duše. Existenci vesmíru pojímá hinduistická filosofie jako neustále se opakující koloběh vzniku a zániku (samsára). Átma, či individuální duše je volná, nevázaná, svatá, čistá a dokonalá.

Karma je zdarma, říká se u nás

Po smrti těla individuální duše přetrvává a může se realizovat v dalším těle v procesu reinkarnace, který je ovlivňován karmou. Ze všeho nejlíp vyjadřuje karmický zákon výrok: „Co člověk zaseje, to také sklidí“. Je to univerzální vesmírný zákon příčiny a následku. Je mu podřízeno všechno na Zemi. Dalo by se říci, že jakákoli aktivita nebo myšlenka, a to i ta nejméně významná, vede k určitým budoucím následkům. K těm může dojít už zítra nebo i po uplynutí několika dalších životů, avšak dojde k nim zcela nepochybně. Konečným cílem hinduisty je zabránit znovuzrození (reinkarnaci), takže individuální duše splyne s univerzální podstatou vesmíru, čímž dojde k osvobození, označovaným termínem mókša, které znamená ukončení samsáry (koloběhu života). Tento termín se užívá především v hinduistických náboženstvích a má velmi blízko k termínu nirvána, který užívají buddhisté.

 

Obyvatel pohřebního ghátu

Dle hinduismu může být další osud individuální duše po smrti těla zásadním způsobem ovlivněn také pohřebním rituálem, který se řídí určitými pravidly, i místem, kde proběhne. V ideálním a značně idealizovaném případě představuje smrt pro hinduisty vědomý odchod ze života. To znamená, že umírající člověk by měl zcela přijmout skutečnost, že umírá, neměl by jí tedy žádným způsobem vzdorovat nebo se ji snažit ovlivnit. Tento vědomý odchod ze života pak umožňuje hinduistům se na smrt náležitě připravit. Snad každý hinduista si přeje být spálen na březích posvátné Gangy, aby jeho popel mohl spočinout právě v ní. V Indii a celém hinduistickém světě není posvátnějšího místa nad Varánasí. Město je prošpikováno stovkami svatyní. A právě sem, na břehy svaté řeky Gangy, přicházejí každý rok desítky tisíc hinduistů zemřít. Smrt ve Varánasí znamená podle jejich představ vysvobození z nekonečného cyklu reinkarnací a dosažení konečného spasení.

Tajemné spalovací gháty

Snad nejzajímavějším a nejtajemnějším místem ve Váránasí jsou spalovací gháty. Pro posmrtný život je nejdůležitějším místem kremační Manikarnika ghát, na němž ve dne i v noci hoří pohřební hranice. Pouze zde a na Hariščandra ghátu může být vykonán hinduistický kremační obřad.  Poblíž hlavního spalovací ghátu stojí palác maharadži z Jaipuru a palác nepálského krále. Mezi nimi pak palác správce kremačních míst se sochou tygra, symbolizujícího moc a bohatství tohoto člověka. Kolem ghátu Manikarnika stojí také budovy hospiců, kam hinduisté přicházejí zemřít.  Tělo zemřelého přinesou v den smrti zabalené do sárí z plátna a pokryté spoustou květin, uloží ho na bambusová nosítka, omyjí vodou z Gangy a omyjí a ošetří speciálními roztoky, obsahujícími také přepuštěné máslo ghí, jogurt, mléko a med. Hlava je pomazána esenciálními oleji, z kurkumy pro ženy, ze santalového dřeva pro muže.  Ruce jsou umístěny se svázanými palci do typické pozice modlitby. Podle barvy sárí lze poznat pohlaví či věk zesnulého. Vodu z Gangy nalijí také do jeho otevřených úst. Podle pěti elementů obalují mrtvé do pěti druhů materiálů – hedvábí, bavlny, hliníkové fólie, mléka a medu.  Kolem těla jsou místěny květinové girlandy a obětní rýžové koule ´pinda´. Tělo je poté položeno na hranici hlavou k severu.

 

Prodej dříví pro pohřební hranice

Truchlící vezmou svazek hořících proutků a obejdou hranici sedmkrát a nejstarší syn se hořícím svazkem třikrát dotkne úst zemřelého. Poté je zapálena hranice. Spalovací ghát je stupňovitý podle kasty. Nejvýše postavená hranice je určena pro příslušníky armády, policisty a bráhmany (členové nejvyšší indické kněžské kasty), po nich následují obchodníci a řemeslníci. Pohřební rituál provede, pokud je to možné, nejstarší syn, který se před obřadem rituálně vykoupe a oholí si všechno ochlupení na těle. Každý mrtvý je spálen na své vlastní hranici, kterou postaví pozůstalí buď ze dřeva, které si donesou, nebo si ho zde můžou koupit. Před vlastním obřadem spalování je tělo na hranici obloženo dřevem a slámou. Nejstarší syn pak hranici zapálí věčným ohněm, který stále hoří poblíž pohřebiště a za který musí pozůstalí také zaplatit. Ke svatému ohni se nesmí přidat žádná cizorodá látka (olej, benzín…apod.). 

Lebku rozbijí bambusovou tyčí

Mladé ženy jsou pohřbívány ve zlaté textilii, stará žena v oranžovém rouchu a muži v bílém. Posledního rozloučení se účastní pouze mužská část nejbližších příbuzných, z nichž nejdůležitější roli při obřadu hraje nejstarší syn. Muži jsou oblečeni převážně v bílém, černá barva není vhodná. Některé moderní reformní tradice však již účast žen připouštějí. Tělo hoří na hranici asi tři hodiny. Bohatší rodiny přidávají na hranici santalové dřevo, které při spalování voní a eliminuje nepříjemný zápach hořícího těla. Obřad doprovází zpěv speciálních manter a hymnů.

 

Na pohřebním ghátu můžete potkat i čerta, zvláště v předvečer svátku barev Holi

Důležitá část pohřebního ceremoniálu se nazývá kapal kriya. Během tohoto obřadu je lebka rozbita bambusovou tyčí, protože je to velice tvrdá kost, která nemůže tak snadno shořet. Popel a neshořelé zbytky kostí jsou nakonec vhozeny v hliněném džbánu do posvátné Gangy. Obřad kremace údajně přijde v přepočtu na 5, ale také až na 200 tisíc korun. Řada Indů si však tento ´luxus´ nemůže dovolit a zaplatí méně dřeva, než je na spálení nebožtíka potřeba. Tak se stává, že tělo není spáleno úplně. Kolem řeky jsou tudíž vidět zbytky těl. Mrtvá těla lidí, kteří nemají rodiny nebo peníze na dřevo, jsou spalováni elektricky v krematoriu za státní finance. Spalovat se nesmí malé děti, protože jsou nevinné, těhotné ženy, protože v sobě nosí nevinné dítě, lidi, kteří byli uštknuti kobrou, protože kobra je znakem boha Šivy, lidi s leprou, aby se nenakazili také ostatní a zvířata, jež jsou vnímána jako nosiči bohů. Zabalí je do barevného pohřebního roucha a zatížená velkým kamenem jsou odvezena kousek od břehu a ponořena do vody posvátné Gangy. Spálit se mohou také pouze lidé, kteří zemřeli přirozenou smrtí. Pokud zemřou z důvodu nehody nebo následkem některých nemoci, musí se těla spálit v elektrickém krematoriu.  

Po smrti se mají blízcí radovat

K hinduistickému pohřbu se váže ještě řada okrajových zvyků, např. rozbití velké keramické vázy s vodou nad ohněm či symbolické nebo skutečné darování krávy, indického posvátného zvířete. Duch zemřelého se totiž může chytit kravského ocasu, až bude muset přeplavat Vaitaraní, hnusnou řeku hnisu, potu a krve, v níž by, je-li obtěžkán hříchy, mohl utonout. Během cesty k bohu Jamovi musí totiž zesnulý projít 16 městy. Bůh Višnu každé z těchto měst nejen popisuje, ale také líčí nástrahy, které zesnulého v jednotlivých městech čekají, jakou dobu zde zesnulý pobude či jaké obětiny v každém z nich pozře. V polovině této cesty se pak nachází tato řeka Vaitaraní.

 

V Ganze se omývají i buvoli

Po pohřbu následuje období smutku, převážně pro muže z rodiny. Možná, že název období jako doba smutku není přesný, protože slzami se zemřelý znečišťuje. Člověk by se měl radovat, protože buď mrtvý vyvázne z koloběhu přerozování nebo se opět zrodí a bude žít další život. Nic není definitivní. Toto období je charakterizováno bílou barvou, postem a omezením styku se světem. Deset dní po smrti by měl být vykonán obřad Pindán, při kterém se opět připravují obětní rýžové koule pinda. Je to symbolický základ, ze kterého může vzniknout nové tělo duše nebožtíka. Jedenáctý a dvanáctý den je nabízené jídlo snědeno. Až doba smutku skončí, obvykle 13. den, koná se obřad šráddha, který by tradičně měl provádět opět nejstarší syn. Obětují se opět kuličky rýže a máslo (případně mléko a med). Třináctý den totiž poslové boha smrti Jamy uvedou nebožtíka do Jamloku, příbytku boha Jamy. Pokud jsou poslední rituály provedeny správně, vchází mrtvý do Jamloku šťastně. Je to důležitý krok k záchraně mrtvého, resp. jeho duše. V Brahmapuráně se říká, že Jama po čtrnácti dnech osvobodil všechny duše, aby mohly navštívit své děti a přijmout jídlo, které jim nabízejí při obřadu šráddha.

 

Svátek barev Holi se blíží

Ženy jsou tradičně z rituálů kolem smrti téměř vyřazeny, pokud není na hranici právě jejich tělo. Proto téměř každý hinduista touží alespoň po jednom synovi, nejlépe pokud jich je více, aby měl kdo řádně provést tyto rituály kolem smrti, protože pouze to zajistí zemřelému převtělení duše do dalšího těla. I když i zde se v moderní době tradice poněkud uvolňují. Když se stane, že rodiče nemají syna, provádí poslední rituály manžel či manželka, případně bratr nebo švagr.

S mužem na hranici, to bývalo satí

Svého muže na pohřební hranici často doprovázely i jejich manželky. Tento zvyk se nazýval satí. Sebevraždu hinduisté sice odmítají kvůli špatné karmě, tento případ však jako sebevražda nebyl vnímán. Hranici totiž zapálí někdo jiný. Tento zvyk navíc nebyl tak úplně dobrovolný. Vdovy byly často k upálení přinuceny svou rodinou a příbuznými a s pomocí drog. Satí není přikázáno v žádných posvátných textech indických náboženství. Rituál sebeupalování má prehistorické kořeny a mnoho podob v různých kulturách.

 

Portrét muže

Praxe byla obvyklá i mezi Egypťany, Řeky, Góty, Skyty a dalšími národy. V těchto společenstvích bylo zvykem upalovat mrtvé krále s jeho otrokyněmi, konkubínami a manželkami, aby s ním mohly být a sloužit mu v dalším světě. Původ satí je problematický. Existují také jisté názory, že zvyk satí přinesla do Indie invaze Hunů. Satí je mylně považováno za celoplošný indický jev. Udržoval se ale převážně ve vyšších kastách v Bengálsku ve východní Indii a v královských rodinách v západním Rádžasthánu mezi rádžputskou kastou.

 

Prodej zeleniny

Vdovství je stigma 

Osud vdov v Indii však tak jako tak nebyl rozhodně jednoduchý.  Pokud se žena stala vdovou a neskončila na hranici se svým zemřelým manželem, žila opravdu hodně skromně a omezeně. Vdova je nechtěný závazek, přináší neštěstí. Mnoho vdov bylo bito, bylo jim odpíráno jídlo a byly přinuceny k žebrání na ulici. Vdovy by měly jíst pouze jednou denně nemastnou rýži bez vajec, masa a koření. A i přes toto velice skromné jídlo musí držet dvakrát do měsíce půst.  Chodí celé v bílém, nenosí barevná sárí, mají ostříhané vlasy, nenosí žádné ozdoby. Za práva vdov na plnohodnotný život bojovala v historii řada reformátorů, včetně Gándhího.  Několik panovnických rodů v Indii, jako například Mughalové, se pokoušeli tento obyčej zakázat. Na konci 18. století bylo sebeupalování vdov spolu se svým manželem zakázáno na některých územích, která byla pod vládou Britů. V dnešní době je satí v Indii postaveno již mimo zákon. Jeden z posledních záznamů o upálení vdovy na hranici však pochází ještě z roku 1987, kdy se jednalo o osmnáctiletou vdovu Rúp Kanvár z Rádžasthánu ve vesnici Déorále. V roce 1856 vyšel také zákon, který legalizoval sňatky vdov. První sňatky se ale musely konat pod policejní ochranou.

 

Vložil: Miloš Beran

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace