Stačil jediný pohled a ulovil hvězdu. Komedianta s darem od Boha rozdělení republiky pořádně naštvalo. Tajnosti slavných
19.02.2021
Foto: imdb.com
Popisek: Jozef Kroner
FOTO / AUDIO / VIDEO Skvělý společník a obdivuhodný vypravěč rád rozdával radost a smích i historkami ze života, kterým dokázal mistrně dodat na důvěryhodnosti. Když ale došlo na drama, ještě dlouho diváky z jeho výkonu mrazilo v zádech.
Poprvé mě uchvátil už v dětství, jeho výkon zoufalého, vyčerpaného a nemocného klauna v dramatu Lidé z maringotek mnou tak otřásl, že jsem se nejspíš úplně poprvé pídila po tom, jak že se ten pan herec vlastně jmenuje. Do povědomí většiny diváků se ale zapsal už o rok dříve jako Anton ‘Tóno‘ Brtko v dramatu režisérského tandemu Kadár-Klos ve válečném dramatu Obchod na korze, který nekompromisně nastavil zrcadlo holocaustu a válečnému Slovenskému štátu a jako první československý projekt získal v roce 1965 Oscara za nejlepší cizojazyčný film. Přitom Jozef Kroner tragédie neměl právě v lásce, zato v komediích se cítil jako ryba ve vodě. Do televizní historie se zapsal coby stařeček Matúš Pagáč v komediálním cyklu Slovácko sa nesúdí, z nějž některé hlášky zlidověly. Mimořádný herecký samouk a ochotnický nadšenec měl dar od Boha a Slováci ho tak milovali a milují dodnes, že byl zvolen nejlepším slovenským hercem dvacátého století.
Obchod na korze:
Dětství po štacích
Narodil se 20. března 1924 v Staškově u Čadce do velmi početné rodiny železničáře. Otec Ľudovít Kroner byl průvodčí, jeho žena Mária prodávala jízdenky a měli celkem dvanáct dětí, tři ale zemřely v raném věku. Herecký talent byl řadě z nich dán nejspíš do vínku sudičkami, ve filmech hrály i sestry Mária a Zuzana, v celé řadě projektů se objevili na plátně i bratři Ľudvík a Ján. A sestra Anna byla alespoň nadšenou ochotnicí. Po otci zdědil Jozef lásku k divadlu a po matce k hudbě a v malém drážním domku z roku 1914, stojícím v Staškově hned u kolejí, prožil prvních devět let. „Byli jsme kočovná rodina, jezdili jsme po štacích, kde otec dostal místo, a bydleli jsme v železničních budovách. Mým prvním vjemem v životě byl hvizd lokomotivy a syčení páry,“ napsal později Jozef ve svých vzpomínkách. „Na mé Kysuce nedám dopustit. Naučil jsem se zde plavat, chytat ryby, které nás živily a nejednou zachránily před hladem. V dětství všechno začíná a tento začátek každého z nás poznačí na celý život. Do dětství se vracíme v časech nejtěžších i v čase největšího štěstí. Je to nejmocnější zázemí, které nám nikdo nemůže vzít.“
Klaun a akrobat Vincek Bonžůr (Jan Tříska) v dramatu Lidé z maringotek, který natočil v roce 1966 podle stejnojmenné povídky a románu Eduarda Basse Cirkus Humberto režisér Martin Frič; foto Filmové studio Barrandov
Excelentní galerie hrdinů
Během druhé světové války se ani on nevyhnul totálnímu nasazení a v roce 1944 musel na práci do Německa. Po osvobození začínal coby absolvent odborné školy kresličské v Trenčíně, a poté jako vedoucí dílny v Považských strojírnách v Považské Bystrici. Současně ale dál hrál divadlo s ochotníky a díky skvělým výkonům získal navzdory absenci jakékoli odborné průpravy první stálé angažmá v Slovenském komorním divadle v Martině (v roce 1951 přejmenovaném na Armádní divadlo), na jehož jevišti strávil osm let. A tam také potkal svoji velkou lásku Terézii Hurbanovou, která už byla v té době první hvězdou scény a hrála ve všech inscenacích. „Od mámy vím, že se podívala do těch modrých očí a byla ztracená,“ prozradila kdysi jejich dcera, herečka Zuzana Kronerová, která se jim narodila v dubnu roku 1952. V Martině Jozef prožíval jedno ze svých nejplodnějších uměleckých období. Mohl totiž vytvořit tak bohatou galerii různorodých postav, která už se později v jeho divadelní kariéře nikdy nezopakovala, od série komediálních typů přes zatrpklostí prosáknutých bytostí až po řadu mnohem starších hrdinů, než byl sám.
Faun:
(s Jiřinou Bohdalovou – bonus z DVD Haló, tady Jiřina)
Na pozadí velké scény
S filmovou kamerou se setkal poprvé v roce 1949 díky režisérovi Jánu Kadárovi, který mu nabídl postavu mistra Jozefa v komedii z dělnického prostředí Katka, na jejímž scénáři spolupracoval i autor mimořádných projektů Vratislav Blažek. A pak už se objevoval v bratislavských filmových ateliérech Koliba stále častěji. V roce 1956 se přesunul i s manželkou Terézií do Bratislavy, kde oba dostali stálé angažmá v činohře Slovenského národního divadla. Stal se sice oblíbeným představitelem všech tehdejších režisérů, počet významných příležitostí v divadle ale přesto poklesl. Režiséři si totiž uvědomovali, že mistrně zvládne vykreslit lidskou bezprostřednost i u drobných žánrových figurek, které získávaly díky jeho podání nadprůměrně přesvědčivý lidský tón. Když domovská scéna právě nevyužívala jeho kvality dostatečně, přijímal souběžně i další nabídky a hostoval mimo jiné i na Nové scéně. A stále víc nabídek dostával i z rozhlasu, televize i ve filmu. Stálému angažmá přesto zůstal věrný a na nejvýznamnější slovenské scéně prožil tři desetiletí.
Tóno Brtko a Rozália Lautmannová (Ida Kamińska) v tragikomickém příběhu z roku 1965 Obchod na korze, natočeném podle novely Ladislava Grosmana; foto imdb.com
Oscar v trezoru
Navzdory mimořádným výkonům se v tragédiích necítil nikdy nejlépe, mnohem bližší byly jeho naturelu komedie, v nichž mohl šířit životní optimismus. Cítil se v nich jako ryba ve vodě a díky němu vynikala především duševní velikost zdánlivě nenápadných, drobných lidiček. Jednou z jeho nejvýraznějších postav, kterou se zapsal do historie československé kinematografie, se stal v roce 1965 hlavní hrdina válečné tragikomedie tvůrčího režisérského tandemu Ján Kadár a Elmar Klos Obchod na korze. Zpočátku pozvolný příběh s několika humornými momenty se postupně mění v psychologické drama s neodvratným koncem, film realisticky přibližuje atmosféru v nacistickém Slovenském štátu během druhé světové války a téma holocaustu. Zdůrazňuje schopnost autoritářského režimu zatáhnout do svého soukolí i bezúhonného člověka, který se pak marně snaží vyrovnat s vlastními výčitkami svědomí. Snímek získal jako první československý projekt Oscara za nejlepší cizojazyčný filmu roku 1965 a polská herečka Ida Kamińska byla nominována na Oscara za nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli. Počátkem sedmdesátých let ale režisér Ján Kadár emigroval do USA, což film uzavřelo pro další dvě desetiletí až na dno pomyslného trezoru.
Slovácko sa nesúdí:
Doufal marně
O tři roky později si Jozef poprvé vyzkoušel další žánr a mistrovsky vystihl pravý tragikomický typ i v muzikálu Fidlikant na streche, a přestože to byla jeho první a nakonec i jediná muzikálová role, zvládl ji perfektně a představení se dočkalo devadesáti repríz. Obrovskou popularitu mu vynesla dlouhá řada televizních inscenací i účinkování v seriálech. Například jeho dědouška Pagáča s parťákem Jurou Kláskem v podání Oldřicha Velena v komediální sérii Slovácko na nesúdí z prostředí moravského Slovácka, natáčené podle literární předlohy Zdeňka Galušky, sledovali nadšení diváci plných deset let. V roce 1984, když oficiálně odcházel z divadla do důchodu, ve své výpovědi napsal: „Při vší skromnosti, dovolím si tvrdit, že by se pro mě na vrcholu tvůrčích sil a plné chuti pracovat našla průměrná role… Doufal jsem marně.“ S divadelním herectvím se pak už definitivně rozloučil, i když mu jeviště velmi chybělo. Je smutné, že nejvýznamnější bratislavská scéna nedokázala pro tak mimořádného herce najít důstojné uplatnění.
Zednický mistr Martin Pichanda v úspěšném historickém filmu a stejnojmenném seriálu z přelomu 19. a 20. století Tisícročná včela; foto Štúdio hraných filmov Bratislava
Velký vypravěč
Jeho filmografie zahrnuje více než dvě stovky filmových a televizních rolí, v divadle Jozef Kroner vytvořil během své kariéry 101 postav, jimž vdechl originalitu. Svůj vypravěčský talent a podmanivý hlas uplatnil na mnoha gramofonových nahrávkách a v četných rozhlasových pořadech, zazářil ale i jako autor osmi úspěšných vzpomínkových knih. První ocenění, Státní cenu, získal už v roce 1952 za výkon ve hře Profesor Poležajev. Legendární Obchod na korze mu vynesl Státní cenu Klementa Gottwalda, cenu Trilobit, Pokladní modrou stuhu, Výroční cenu Karel 65 časopisu Kino, Cenu za mužský herecký výkon na XVI. Filmovém festivalu pracujících, Zvláštní uznání poroty na Mezinárodním filmovém festivalu v Cannes, Múzu pražských filmových diváků Melpomené a řadu dalších ocenění. V roce 1967 obdržel titul Zasloužilý umělec, v roce 1978 se stal Národním umělcem a ve své sbírce měl ještě celou řadu dalších ocenění.
Fidlikant na streche:
Chmury a nespokojenost
Jeho poslední filmovou rolí se stal v roce 1995 Martin Janák-Štípaný v komedii Miroslava Balajky o městských intelektuálech ve střetu venkovského a městského světa …ani smrt nebere, na obrazovce se objevil naposledy o rok později v koprodukčním seriálu o dramatických útěcích za hranice komunistického Československa Konec velkých prázdnin. Ke konci života se stále víc uzavíral do sebe, nebyl spokojený s rozdělením Československa ani s tehdejší politickou situací. Svůj názor také veřejně vyjádřil podporou takzvaných třetitřídních, neboli vládě nepohodlných umělců. Jeho zdravotní stav se zhoršoval, boj s rakovinou plic Jozef Kroner prohrál 12. března 1998, jen pár dnů před svými 74. narozeninami. A i jeho odchod z tohoto světa byl divadelní. „Když jsem tak seděla u něj a držela ho za ruku, horečka mu stoupala, takže začal už trošičku blouznit. Pamatuji si na jednu z jeho posledních vět,“ prozradila médiím jeho dcera Zuzana. „Bylo to něco neuvěřitelného. Řekl: Musím jít, musím jít, velký režisér mě volá…“
Vložil: Adina Janovská