Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
S cestovatelem Milošem Beranem

S cestovatelem Milošem Beranem

... do Číny a dál, za exotikou. Trocha povídání a nádherné fotky

Fejeton Jiřího Macků

Fejeton Jiřího Macků

Každou neděli něco trošinku hlubšího k zamyšlení od doyena redakce

Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2021

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosář Ely Novákové

TV glosář Ely Novákové

Co budou dávat v bedně? Víme

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Pražská doprava

Pražská doprava

Zajímavosti i aktuality

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturně politického redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A nově i ty televizní

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Recenze

Recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Každá čtvrtá ruská rodina obývá dřevěnici bez WC, to je 35 miliónů lidí, říká cestovatel Fero R. Hrabal-Kronďák. Přitom se Kreml ohání raketami

18.02.2021
Každá čtvrtá ruská rodina obývá dřevěnici bez WC, to je 35 miliónů lidí, říká cestovatel Fero R. Hrabal-Kronďák. Přitom se Kreml ohání raketami

Autor: Archiv Fera Richarda Hrabala-Kronďáka (stejně jako ostatní snímky v článku)

Popisek: Fero Richard Hrabal-Kronďák projel Ruskou federaci křížem krážem, na cestách strávil tři roky čistého času

ROZHOVORY NA OKRAJI Fero Richard Hrabal-Kronďák (*17.07.1952) je známý nakladatel, cestovatel a znalec Ruska a postsovětských zemí. Je plzeňským rodákem, spojeným v minulosti jak s Plzní, tak s obcí Pláně na Plasku, a také bývalým aktivním odpůrcem komunistického režimu. Dnes žije na Slovensku, kde se věnuje nejen vydávání, ale i psaní knih. Jeho cestopis Cesta na Tajmyr vzbudil poměrně značný ohlas a netoliko o něm, ale vůbec o současném Rusku si budeme povídat v následujícím rozhovoru.

Vy jste bývalý disident a chartista, s kořeny z Plzeňska, který vlastní v Bratislavě známé nakladatelství duchovní a filozofické literatury. Co vás vlastně zaválo z Čech až na Slovensko? 

Zima. Původně jsem se přesunul do Bratislavy ze zcela prozaických důvodů. V brlohu, který jsem po propuštění z vězení obýval v Praze, hrozilo, že v zimě zmrznu, o hygieně nemluvě. Následně jsem dospěl k závěru, že z hlediska mé ilegální činnosti (vydávání samizdatů) bude užitečnější mé tamní působení, jelikož slovenský disent se v tom směru zrovna nepřetrhnul. Kromě toho jsem přesídlením na Slovensko aspoň nějaký čas zmizel z hledáčku StB a mohl nějaký čas působit nerušeně. 

A označil byste se spíše za Čecha, nebo už za Slováka, či dokonce za jednoho z posledních Čechoslováků? 

Spíše za Čechoslováka. 

Jak jste vlastně přišel ke svému zdvojenému příjmení, které u mužů nebývá zrovna obvyklé? 

Jde o praktický krok s ohledem na to, že nejvýznamnějším poválečným českým spisovatelem je zrovna Hrabal (Bohumil), takže jde hlavně o jednoznačné odlišení od něj, a přídomek Kronďák představuje rodové jméno z matčiny linie. Hrabal je příjmení získané po mém otci.

 

Dědeček z matčiny strany Václav Kronďák

Jste znám jako hloubkový znalec Ruska. Co vás vlastně přivedlo k zájmu právě o tuto zemi?

Nevím, zdali jsem zrovna ´hloubkový znalec Ruska´, ale faktem je, že znám asi Rusko lépe než 90 % Rusů samotných díky tomu, že jsem tam najezdil desetitisíce kilometrů a navštívil prakticky všechny republiky a oblasti federace. Během mých cest se setkávám s intelektuály i řemeslníky, ministry i pastevci, vědci i šamany, rektory universit i venkovskými učiteli, byznysmeny i politiky. S piloty vrtulníků, námořníky, šoféry náklaďáků, umělci, lodníky, rolníky i rybáři. S buddhistickými mnichy i katolickými misionáři, s etnografy i příslušníky původních etnik. Jednou bydlím v buddhistickém klášteře, podruhé v jurtě, potřetí ve srubu uprostřed tajgy; jednou obědvám u muslimského imáma, podruhé s popy v pravoslavném chrámu nebo s cikánskou rodinou. Cestuji dálkovými vlaky, náklaďáky, pásovými transportéry, občas na palubě vrtulníku, nákladní lodi či tankeru. Měl jsem tudíž možnost setkat se s příslušníky prakticky všech sociálních a profesních skupin, jakož i představiteli desítek tamních národů a etnik, a hlavně nahlédnout do jejich reálného života.

 

Fero Richard Hrabal-Kronďák s popy v pravoslavném klášteře

A s tím souvisí i odpověď na druhou část vaší otázky. Rusko není jen jedna z mnoha zemí. Nejen díky své rozloze a pestrosti přírody, ale hlavně kulturní a etnické různorodosti své populace představuje útvar mnohem pestřejší, než třeba celý americký kontinent… nemluvě o tom, že řada amerických indiánských kmenů má kořeny právě na Sibiři. A z pohledu vydavatele, jehož hlavní ediční řada se jmenuje Světové duchovní proudy (v níž už 40 let vychází publikace o duchovních tradicích mimoevropských národů) je fascinace Ruskem zcela pochopitelná. Musím ovšem zmínit i další, řekněme politologický rozměr mých návštěv oné ´země, kde dnes znamená zítra´. Jako zarytý antikomunista, a tudíž i zásadní odpůrce současného ruského režimu považuji za svou povinnost poznat tuto zemi co nejlépe, již jen proto, abych na jízlivou poznámku kremlobota „A ty jsi v Rusku byl, že nás poučuješ?“ mohl odpovědět: „Ano, byl, a nejen to, strávil jsem tam zhruba tři roky a procestoval ho křížem krážem!“ 

Jedné z vašich expedic je věnována letos vydaná kniha s názvem Cesta na Tajmyr. Získala četné kladné recenze a sám musím říci, že jsem ji i přes její značný rozsah zhltl na jedno posezení. Proč jste začal právě Tajmyrem, čím je zajímavý a kde by ho měl čtenář hledat? 

Mám rozpracovanou řadu cestopisů, resp. zápisků z mých cest z v let 2009-2019. A svazkem o návštěvě Tajmyru v roce 2018 jsem prostě začal mou sérii kvůli tomu, že v okamžiku, kdy na svět udeřila pandemie čínského viru, jsem měl jednak tajmyrské zážitky nejdůkladněji zadokumentované, jednak v čerstvé paměti, takže jsem byl schopen tuto etapu nejrychleji převést do knižní podoby. Jiný záměr v tom nebyl, odněkud bylo třeba začít. K tomu lze ještě doplnit, že moje zaměření na arktické oblasti – Jamal, Tajmyr, Čukotku či Jakutsko – je dané tím, že pro skutečného cestovatele, který cestuje za poznáním, a nikoliv kvůli odškrtávání navštívených států a kilometrů, jsou prostě tyto těžko přístupné lokality výzvou. Trochu v tom hraje určitě i jistý sentiment, mám na mysli mládí strávené četbou dobrodružných cestopisů o polárnících, na které později – v době zadrátovaných hranic – navázala sběratelská vášeň, kdy jsem si dopisoval s množstvím polárníků z celého světa a sbíral obálky a pohlednice s razítky polárních stanic, ledoborců a expedic.

 

Nejnovější knížka

V knize i na internetu máte množství postřehů o Rusku jako takovém. Na jedné straně tu máme velmoc s jadernými zbraněmi, na druhé straně píšete o tom, že asi třetina zdravotnických zařízení v zemi nemá vlastní vodovod a leckde namísto splachovacího záchodu zeje jen díra v podlaze. Jsou zde ještě další kontrasty v hmotných poměrech, které Evropan nepřehlédne, či ho podobně šokují? 

Já osobně používám pro Rusko označení ´rozvojová velmoc´. Zní to jako protimluv, ale uvědomte si, že na jedné straně jde o zemi s jaderným potenciálem a kosmickými ambicemi, v níž na straně druhé počátkem 21. století polovina obyvatel žije v chruščovkách bez výtahu, roubenkách a komunálkách na úrovni našich ´vyloučených lokalit´, každá čtvrtá ruská rodina (téměř 35 miliónů lidí) obývá dřevěnici bez toalety, každá třetí domácnost (47 miliónů občanů) nemá doma teplou vodu, 29 miliónů lidí nemá dokonce ani přípojku studené vody. Přes 3 000 ruských škol nemá „zateplené toalety", přeloženo do normální řeči to znamená, že děti i učitelé jsou i v mrazu odkázáni na latríny na dvoře (konkrétně v Zabajkalském kraji má „toalety" na ulici přes 300 škol). Ze 116 865 ruských zdravotnických zařízení 30 % nemá vůbec zavedený vodovod, 52 % nemá k dispozici teplou vodu, 35 % zařízení nemá kanalizaci. Přitom se ale Kreml ohání raketami, bombami, tanky a ponorkami… 

Podle některých vědců i publicistů národy nemají cosi jako vlastní mentalitu. Ale teď si vezmu za příklad třeba Jihokorejce, kteří i bez kloudné surovinové základny a po ničivé válce ze svého státu vytvořili ekonomického tygra. Rusko má obří zásoby surovin i dostatek inteligence, ale ani 30 let po studené válce z něj žádný hospodářský tygr není. Zdá se mi proto, že pojem národní mentalita asi není úplně pasé. Ale mohu se mýlit. Co na to Fero Hrabal-Kronďák? 

Stačí se trochu projet po Rusku a třeba po té Jižní Koreji (což jsem také učinil), abyste pochopil, jakou roli hraje národní mentalita v životní úrovni národa! Je to jasné například z toho, že mezi nejbohatší země se řadí i ty, které nebyly dlouholetými koloniálními velmocemi, či nevlastnily kolonie vůbec. Například Německo, Norsko, Švédsko, Švýcarsko, Dánsko či Japonsko. A země jako Jižní Korea, Tchaj-wan, Singapur či Hong Kong bývaly dokonce samy koloniemi. Všechny jsou dnes velmi bohaté a nedosáhly toho drancováním kolonií, nýbrž tvrdou prací, kreativitou a vytvořením kvalitního institucionálního systému.

 

Fero Richard Hrabal-Kronďák na ruském severu. Autor též píše zajímavé blogy, podívejte se ZDE.

Jak byste definoval současný ruský politický systém? 

Tohle nejsou témata na krátkou, stručnou odpověď, však jim také věnuji celé kapitoly svých knih. Řeknu to bez servítků a natvrdo. Je zřejmé, že někdejší bolševické Rusko dnes míří mílovými kroky spíše k fašismu než k demokracii. Zatímco třeba v Německu jsou blouznivci o návratu do Sudet a Čtvrté říši každému k smíchu, v Rusku padneš na každém kroku na jedince nostalgicky vzpomínající na sovětskou éru a vkládající naději do jakéhosi „revanše“. Zatímco Evropa hledí do budoucna, Rusko hledí do mytické minulosti. Zatímco aspoň většina Evropanů je přesvědčena, že je lepší nedokonalá demokracie než bezvadně fungující totalitní stát, ruská nostalgie za zidealizovaným Sojuzem vypovídá, bohužel, o opaku. 

Pokud jde o státní uspořádání, nachází se dnes Rusko kdesi na pomezí samoděržaví, socialismu a tzv. „státního kapitalismu". Pokud někomu připadá mé tvrzení, že Rusko je na cestě k fašistickému režimu, přitažené za vlasy, pak by se měl zamyslet nad fakty. Třeba nad statistikami rasisticky motivovaných trestných činů nebo nárůstem počtu fašizoidních organizací. O tom, že v Rusku již zapustilo své kořeny i neonacistické hnutí, rovněž není sebemenších pochyb. V zemi dnes existuje až několik stovek neonacistických organizací sdružujících podle odhadů na 70-100 tisíc aktivních členů.

 

Uprostřed stáda sobů na Sibiři

Prvním mužem státu je už přes 20 let Vladimir Vladimirovič Putin. Co podle vás jeho vláda přinesla pozitivního, třebas i z pohledu samotných Rusů, a za co vše je podle vás hoden kritiky?

Marně si lámu hlavu nad tím, co Putinova vláda přinesla pozitivního, třeba jen Rusům samotným – tedy kromě kleptokracie, jeho party spřízněných oligarchů (Děripasky, Potanina a spol.). A na kritický výčet zločinů jeho režimu potřebovala řada autorů celé knihy. Ani nevím, zda začít u masových hrobů, jimiž je poseté Čečensko, ožebračení vlastního národa na úkor nesmyslného zbrojení anebo dopadu režimem vyprovokovaných sankcí na prosté obyvatele. 

Už se stalo tradicí, že některé pro režim nežádoucí osoby prodělaly otravu novičokem, někdy se smrtícím účinkem. Máme za tím hledat přímo Putina, nebo až příliš iniciativní tajné služby, jak naznačují někteří komentátoři? 

I průměrně inteligentní člověk se musí pozastavit nad skutečností, že by v policejním státě, jímž je Rusko, mohl nějaký „solitér“ přímo pod nosem všemocné tajné služby zaútočit na nepřítele režimu – Němcova či Navalného – sledovaného na každém kroku hejnem agentů FSB! A jakpak nám ostatně kremloboti vysvětlí oněch 500 dalších, různým způsobem zavražděných defektorů, exulantů, disidentů, opozičních aktivistů a investigativních novinářů, kteří zahynuli za Putinovy vlády nejen po celé RF, ale i v zahraničí? Není přitom podstatné, zda každou z těchto vražd osobně nařídil Vůdce, Putin, anebo jde-li o iniciativu té či oné složky GRU/FSB/SVR. Morální vina padá vždy na toho, „kdo vypustil psy"!

 

S Dagestánci. Republika Dagestán je nejjižnější republika RF ležící na západním pobřeží Kaspického moře. Na jihu hraničí s Ázerbájdžánem a na jihozápadě s Gruzií; v rámci Ruské federace pak s Kalmyckou republikou, Čečenskem a Stavropolským krajem

Je vůbec reálné trvale udržet Rusko se všemi jeho národy pohromadě, pokud by se uvolnily šrouby současného režimu? 

Nejen podle mého mínění je spíš zázrak, že po rozpadu SSSR nepokračoval dominový efekt a nerozpadla se i Ruská federace. Názory obyvatel severního Kavkazu asi není třeba nějak zvlášť prezentovat, dvě čečenské války byly relevantní ilustrací tohoto postoje, ale i důvodu, proč si většina podmaněných národů zatím nechává zajít chuť na rozchod s Velkým bratrem. Cosi vypovídají i neustále probíhající protiteroristické operace v Dagestánu, Ingušsku a Osetii i stovky kontrolních stanovišť s kulomety a obrněnými transportéry na vjezdech do mnoha tamních měst a vesnic i na hranicích jednotlivých kavkazských republik a důležitých rozcestích. Kromě sílící národní emancipace jednotlivých neruských etnik se problematickými jeví i separatistické či autonomistické tendence Sibiře. Díky systému „bantustanů“, kdy z původních historických a etnicky kompaktních národních území vzniklo chaotické puzzle (jež se zrodilo také zásluhou někdejšího demografického mixování masovými deportacemi), zdá se situace zatím zvládnutelná policejní a byrokratickou silou. Otázkou ovšem je, co se bude dít v případě razantní změny mezinárodní situace (v budoucnu je předpokládán například konflikt Ruska s Čínou) nebo kritické vnitrostátní situace, kdy bude mít ruská armáda a policie plné ruce práce jinde…

 

S ingušským prezidentem. Ingušsko, oficiálně Republika Ingušsko, je autonomní vnitrozemskou republikou RF v předhůří Kavkazu. Sousedí se Severní Osetií, Čečenskem a Gruzií

Jaká je situace zvláště v krajích dříve patřících Číně? Proniká sem opravdu postupně čínské osídlení, nebo je to přehnané tvrzení médií? 

Aspoň co mohu posoudit, podstatnější je pronikání čínského kapitálu, drancování zdejší přírody a přírodních surovin čínskými firmami, hlavně přes nastrčené bílé koně a zkorumpované ruské regionální politiky. 

V Rusku došlo po pádu komunismu k určité náboženské renezanci. Různí naši protimuslimští bijci na sociálních sítích vidí spojence v „křesťanském Rusku“. Ale udrží si Rusko dlouhodobě svůj převážně křesťanský ráz? 

Je velmi reálné, že se Rusko časem demograficky promění ve většinově muslimský stát. Napovídá tomu totiž výrazný nepoměr mezi porodností pravoslavných a muslimských komunit. 

I díky svým cestám ukazujete, jaký obří turistický potenciál skýtá Rusko nejen pro evropské cestovatele. Dovede ale tuto svoji přednost také „prodat“ a využít, nebo je zde pořád propastný rozdíl mezi tím, co je, a co by mohlo být? 

Onen „obří turistický potenciál Ruska“ je velice relativní pojem. Když dáte stranou Petrohrad a Moskvu, na zbytku území federace prakticky na zahraničního turistu nenarazíte. Podstatná část například nejzajímavějších národních parků se nachází v pohraničních pásmech či tzv. „zakázaných oblastech“, kam i ruský občan potřebuje propustku od tajné služby, a třeba i primitivní ubytování na Altaji nebo Jamalu vyjde několikrát dráže, než v jihokorejském či taiwanském hostelu. Jen otázka propustek a registrací pobytu by vydala na celou kapitolu. Že Rusko není standardní zemí, pochopí cestovatel již při žádosti o ruské vízum, tedy dávno před vstupem na území Ruské federace. I jinak zkušený cestovatel, zvyklý že v jiných zemích s vízovou povinností dostane vízum buď na počkání při vstupu, anebo během pár hodin emailem (jako třeba i v případě Tádžikistánu), je na konzulátu RF zaskočen skutečností, že zde nestačí prostě jen říct „chci vízum“ a zaplatit poplatek. S překvapením zjišťuje, že individuální návštěvník, jemuž formality nezabezpečuje cestovka, se do Ruska dostane pouze na oficiální pozvání. A právě pro výše uvedený typ cestovatelů je nepřijatelné, aby plánovali cestu jako špionážní misi a stále žili v hrůze, že poruší nějaký předpis. Však i proto návštěvnost obrovského Ruska a jeho příjem z turismu se sotva rovná úrovni maličkého Česka.

 

Na Čukotce s domorodci

Kdybyste se postavil do role cestovatelského rádce pro zájemce o cesty po Rusku, doporučil byste jim raději výlet s cestovní kanceláří, anebo sólo-akci na vlastní pěst? 

S cestovní kanceláří bych nejel ani zadarmo. Opravdové cestování je pouze putování na vlastní pěst, život mezi místní populací, a nikoliv sledování života země oknem autokaru či hotelu. Ovšem podmínkou je ovládat aspoň jakžtakž místní jazyk, chcete-li objektivně poznat zemi (to platí všeobecně), hlavně v Rusku to však znamená mít osobní kontakty, jelikož na dálku je komunikace s ruskými úřady a institucemi sisyfovská činnost (mnohdy jednosměrná, jako v Kafkově Zámku) a třeba ony propustky na dálku nevyřídíte. 

Zdá se mi, že ruský mediální obraz vyznívá značně negativně a je utvářen zejména skrze politické události. Po návratu do Ruska byl zatčen opoziční vůdce Navalnyj, který se v Německu léčil z otravy novičokem. A už se hovoří o protiruských sankcích. Na druhé straně – v takové Saudské Arábii, která je spojencem USA na Blízkém východě, a v širším smyslu i spojencem naším, panují místy středověké poměry. Ale sankce se nekonají. Aniž bych chtěl hájit putinovský režim, ve kterém by svobodymilovný Evropan asi sotva chtěl žít, není tady jasný dvojí metr? A to ve stylu, že u někoho se přehlédne kdeco, kdežto jinému státu se omlátí o hlavu úplně všechno, co jenom lze? 

Srovnávání Ruska a takové Saudské Arábie je zavádějící z několika důvodů. Především Rusko nám je na jedné straně kulturně blízké a zároveň na straně druhé nás ohrožuje, a všechny dosavadní pokusy o vstřícnost vůči ruskému imperialismu ztroskotaly, takže nějaké další ustupování a usmiřování není na místě. Bohužel jediné, čemu diktátoři rozumí – je síla (zbraní či ekonomických sankcí). Zadruhé ono „přimhuřování oka“ nad saudskými špinavostmi je daní za aspoň jakous takous stabilitu Středního Východu. Ano. Prekérní je, že Západ (euroatlantická civilizace) je nucen kvůli vlastní sebezáchově stále balancovat mezi tamními islamo-fašistickými režimy a metodou volby „menšího zla", akceptovat jako spojence proti Assadovi tureckého fašistu Erdogana, proti teokratickému Iránu wahábistické Saudy, aby nebylo ještě hůř. Tady nejde o žádné kamarádění, nýbrž o životní nutnost. Pokud by Západ vyhlásil nepřátelství všem diktaturám a nedemokratickým, totalitním státům – jsme ve 3. světové válce.

 

Knihy Hrabala-Kronďáka i další publikace jeho nakladatelství si můžete koupit ZDE.

A co Češi, případně Slováci? Jak jsou vnímáni současnými Rusy? Jako slovanští bratři a bývalí a možná jednou zase budoucí a nadějní spojenci? Anebo zrádcové prchnuvší pod křídla NATO? Či nevděčníci, kteří si neváží svého osvobození v roce 1945? Anebo je těch obrazů celá řada? 

Bohužel, i mnozí z oněch milých, srdečných, bodrých a pohostinných Rusů ve svém nitru skrývají zároveň ukřivděného, zakomplexovaného, xenofobního a žlučovitého Rusáka, který nenávidí Židy, Poláky, Ukrajince, Estonce, Litevce, Lotyše, Američany, Gruzíny nebo Čečence (případně všechny), obdivuje komunistického špicla Putina či fašouna Žirinovského, zpochybňuje a bagatelizuje bolševické zločiny, masakr v Katyni i stalinské Gulagy, proklíná zrádce Chruščova a Gorbačova, obhajuje okupaci Československa, Krymu i Kavkazu, nasazuje psí hlavu československým legionářům a teskní za sovětským režimem. Pokud jde o onu vzedmutou vlnu ruského imperialistického patriotismu a šovinismu, situace s trochou nadsázky připomíná 30. léta v Německu. Osobně si tam – jakožto cizinec ze Západu – mnohdy připadám pomalu jako Američan v SSSR (nezřídka dokonce jako Žid v rajchu po nástupu NSDAP). A není divu, když masy jsou masírovány propagandou, jako my za normalizace, a nezávislá média fakticky neexistují. 

V našem rozhovoru jsme zmínili řadu kritik současného Ruska. Ale co byste naopak Rusku a jeho národům přiznal jako nepřehlédnutelné pozitivum? 

Můj vztah k Rusku a Rusům je složitý, stejně rozporuplný, jako je ruská povaha. Pozitivním rysem Rusů je jejich pohostinnost - za předpokladu, že se jich nedotkneš jakoukoliv kritikou či chválou našich vlastních poměrů, demokracie či Ameriky. Pokud jde o spolupráci s nimi, to je otázka druhá. Zároveň musím zdůraznit, že bych musel usilovně přemýšlet, abych napočítal z toho množství mých přátel a kamarádů v tomto státě aspoň deset opravdových, etnických Rusů...

 

S příslušníky známých pohotovostních jednotek ruské policie OMON  

Chystáte se v budoucnu ještě do Ruska? A na které další knihy z vašeho pera se mohou těšit čtenáři vašeho prvního cestopisu? 

Ruská FSB mi kvůli vniknutí do jedné zóny bez potřebné propustky zakázala v roce 2018 vstup do Ruska na pět roků. No a na podzim 2023, kdy mi zákaz teoreticky končí, mi bude již 71 let, takže dělat si dnes nějaké plány je trochu irelevantní. V posledních týdnech se mi podařilo pokročit v práci na připravované trilogii CESTA NA KONEC SVĚTA A ZPĚT. První svazek (´Návrat na Polární Ural a potulky Jamalem´) jsem již po textové stránce dokončil, práce na druhém (´Proti proudu Obu a Irtyše a potulka Omskou gubernií´) se chýlí ke konci a třetí (´Severním Kavkazem´) mám výrazně rozpracovaný. Nutno podotknout, že mám však rozdělané rukopisy dalších deseti svazků, takže práce a plánů mám nad hlavu. Rychlost pokroku bude samozřejmě závislá na ohlasech (i odbytu) mého prvního svazku, CESTA NA TAJMYR, který vyšel v nejméně vhodnou dobu, pokud jde o uvedení knihy na trh. Vždyť knihkupectví jsou od okamžiku vydání knihy víceméně zavřená, plánované besedy a autogramiády v ČR kvůli uzávěře hranic a úředním restrikcím zrušeny a mnohá média – v nichž obecně nemám konexe, jelikož nepatřím mezi pražskou intelektuální elitu – zajímají leckdy nejvíc různé konspirace a senzace.

 

Vložil: Radovan Lovčí

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace