Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

V časech, kdy ten tichý zabiják Alzheimer bude minulostí. Komentář Štěpána Chába

komentář 15.01.2021
V časech, kdy ten tichý zabiják Alzheimer bude minulostí. Komentář Štěpána Chába

Foto: Pixabay

Popisek: Obrázek pouze ilustrační

Před lety jsem dělal v domově důchodců. Konkrétně na oddělení se zvláštním režimem, tedy na oddělení, kde dominovala jediná diagnóza – Alzheimerova choroba. Svou zkušenost popíšu na příkladu jedné moc milé paní, která přišla těsně po mém nástupu. Pro potřeby tohoto textu ji nazvu paní S. Dovolím si k tomu přidat i oslavnou tirádu na českého neurologa Martina Tolara, který je v USA v procesu finálního schvalování léku právě na Alzheimera. Pokud jeho lék bude léčit, uleví se milionům lidí a milionům lidí také prodlouží a zásadně zkvalitní život.

Alzheimerova nemoc je krutá. Paní S. milovala své děti a vnoučata. A oni ji. Jezdili za ní i třikrát týdně, poseděli, kafíčko si dali, vždycky dovezli něco na zub. A proseděli u ní i dvě hodiny. Za tři roky je paní S. nepoznávala. Nevěděla, kdo přijel, minutu poté co odešli, nevěděla, že u ní někdo byl. Ale začalo to bezděčně. Ještě před nástupem do domova důchodců snad z roztržitosti zapomínala věci. Kam si dala brýle, kde jsou klíče. Babička zase něco zapomněla. Jenže problémy pokračovaly. Přeskládala obsah špajzu do skříní. Rodina to přestala zvládat, když se paní S. jednou rozhodla uvařit sváteční oběd. Zapnula sporák, dala na něj hrnec a usedla k programu televize. Rodina našla babičku v začouzeném bytě, jak si spokojeně spí v křesle. A protože všichni chodili do práce nebo do škol, nikdo nemohl mít babičku na starost celých 24 hodin denně. A tak přišel domov důchodců.

Postupné chřadnutí

A ne, paní S. z toho nebyla nijak nešťastná. Naopak, rodina, byl jsem klíčovým pracovníkem paní S., mi říkala, že se jim zdá, jako kdyby rozkvetla. A není se co divit. Milovala vaření, tak vařila. Milovala společnost, a té se jí dostávalo. Chodila na všechny akce, které se pořádaly. Vždycky se do všeho zapojila, byla nadšená a vstřícná a šťastná. Po necelém roce se ale začala stahovat. Sedávala na křesle v pokoji a nikdo s ní nemohl hnout. Začala se stranit. Když k ní někdo vstoupil, hleděla na něj jako na vetřelce. Při nečekaném pohybu, který se kolem ní odehrál, se ohnala, nejdříve jako by v sebeobraně. Později i útočně. Začínalo se jí zhoršovat mluvení, komolila slova, vynechávala slova, začínala hůř vyslovovat. Při nástupu svěže běhala všude, kam potřebovala, po necelém roce se začala belhat, po dvou letech nechodila, terapii na rozhýbání nohou kvitovala agresí. Přestala zvládat sama se najíst. Po dalším roce začala křičet. Jen křičet. To vše vinou Alzheimerovi choroby, která postupně rozežírala její mozek.

Těsně po mém odchodu z domova důchodců zemřela. Jako kdyby provázela celou mou pouť na pozici pečovatele. Utkvěla mi v paměti jako odraz Alzheimerovy choroby. Přišel relativně svěží a komunikující člověk, který se na mnohé těšil, prožíval radosti, přátelil se, usmíval se, žil, jak mohl. A při mém odchodu už to byl jen slabý stín člověka, kterého jsem spatřil prvně ve dveřích, když na oddělení nastupovala.

Lék na Alzheimera

Martin Tolar pochází z lékařské rodiny. Aby si rozšířil své dovednosti i vědomosti, zamířil do USA, kde také zůstal. Později založil společnost Alzheon, kde vyvíjel lék na Alzheimerovu chorobu. „Důvod, proč dosud nebyl účinný lék na alzheimera, je, že nikdo nevěděl, co nemoc způsobuje a co se během ní v mozku děje. My jsme pomohli objevit klíčový toxin a potvrdili jeho roli ve vývoji Alzheimerovy choroby,“ vysvětlil lékař pro server E15. „Také jsme zjistili, jak se toxin chová u různých typů pacientů a jak zabránit jeho formování. Proto teď lék máme, a navíc ve formě pilulky, která může i předejít nemoci,“ doplnil. Pokud vše vyjde podle plánů, měl by být lék k dostání v roce 2025. Za tu dobu s Alzheimerovou chorobou a v návaznosti na ní zemřou stovky tisíc lidí. Ztratí se v propadlišti vlastní paměti, změní se jim osobnost, zchřadnou a zemřou.

 

QRcode

Vložil: Štěpán Cháb