Osvícení tu hledali i legendární Beatles. S cestovatelem Milošem Beranem poprvé do Indie

Foto: Miloš Beran (stejně jako ostatní snímky v článku)

Popisek: Nové Dillí, řemeslník ve své dílničce na reliéfní ražbu do papíru

FOTOREPORTÁŽ / AUDIO Do Indie jsem poprvé nahlédl v roce 2013 a brzy mi učarovala. První setkání s autentickou Indií však může být pro mnohé lidi, pocházející z takzvaně civilizovanějších zemí, poněkud šokující. Po přistání na letišti Indíry Gándhí časně ráno mě místní taxikář přesvědčoval, že metro do centra Nového Dillí ještě nejezdí a že musím jet s ním. Byl jsem však dobře informován a nenechal jsem se obalamutit.

Metro jsem opustil u hlavní železniční stanice v Novém Dillí. Měl jsem v plánu podívat se po konferenci na jednu z hlavních turistických atrakcí Indie Taj Mahal a chtěl jsem dojet následně vlakem až do legendárního Váránasí. Osud však nakonec rozhodl jinak.

Ještě z báglem na zádech jsem vyrazil do nádražní budovy, s tím, že využiji příležitosti a zakoupím si předem jízdenky na vlak. Věděl jsem totiž, že je v Indii často nutné kupovat jízdenky několik dní předem. Pouliční mumraj v Novém Dillí je opravdu velký a člověk si na něj musí chvíli zvykat. V nádražní budově leželo na podlaze mnoho lidí, které jsem musel překračovat nebo se mezi nimi proplétat. Poněkud bezradně jsem obcházel celou budovu, když si mě všimli dva mladí chlapci. Vysvětlili mně, že jako cizinec si musím koupit jízdenky ve speciální kanceláři a že mě tam odvedou.

Portrét staré ženy v Rišikéši

Extrémně chudí, ale spokojení

Nic zlého netuše jsem vyrazil s nimi. Jak jsem později pochopil, Indové jsou často mimořádně vynalézaví v umění, jak z vás vytáhnout nějaké peníze. Dokážou být velmi sugestivní a přesvědčiví, byť se skutečnou agresí jsem se zde nikde nesetkal. Vzhledem k tomu, že většina lidí tu žije v extrémní chudobě, často doslova na ulici, člověk jim to nemůže příliš vyčítat. Na druhou stranu má člověk pocit, že jsou tito lidé možná spokojenější než my zde. Neztratili totiž ještě zcela ten dar žití v přítomném okamžiku a radovat se ze života, takového jaký je. 

Žebráci si zde velmi často zachovávají jakousi důstojnost. Ale je nutné  být stále trochu ve střehu. Před nádražní budovou mě chlapci posadili do rikši, že prý mě řidič zaveze do kanceláře, kde si mohu jízdenky na vlak zakoupit. To mně začalo být už divné, ale podvolil jsem se. Když jsme jeli městem už asi půl hodiny, moje nervozita začala vzrůstat. Nakonec mě vysadili u malé kanceláře cestovní agentury. Vysvětlil jsem jim své požadavky. Nakoukli do počítače a vrtěli hlavou, jízdenky do Agry a Váránasí jsou v požadované dny už zcela vyprodány. Ale že mi mohou doporučit něco jiného, návštěvu Rišikéše a Haridváru se zajištěnou dopravou a ubytováním.

Žebrák, či sadhu?

Sadhu, postava jako z pohádky

Obě tato místa patří ke starodávným poutním místům hinduistů na horním toku Gangy a po nahlédnutí do prospektů a chvíli vyjednávání jsem na to nakonec kývl s tím, že mě jeden z následujících dní vyzvedne řidič s autem brzo ráno v mém hotelu.

Platilo se předem. Cena byla samozřejmě vyšší, než kdyby se člověk pohyboval po vlastní ose, ale nikoli dramaticky. Člověku navíc odpadne spousta starostí se zařizováním dopravy a ubytování. Měl jsem sice v ruce jakýsi doklad o zaplacení, ale na klidu mi to úplně nepřidalo. Uvědomoval jsem si, že pokud řidič nepřijede, budu v podstatě nahraný. Onu kancelář bych už ani nenašel.

Pro fotografa pravý ráj

Rikša mě dovezla do hotelu a v následujících dvou dnech jsem si prohlédl hlavní památky v Dillí, které rozhodně stojí za vidění. Před hotelem měl místní řemeslník dílničku na reliéfní ražbu do papíru. Byl to velmi milý a vzdělaný člověk, se kterým jsem se brzy spřátelil. V daný čas řidič s autem nakonec skutečně dorazil a vše nakonec proběhlo k mé spokojenosti. Řidič byl spolehlivý a dodržoval dohodnuté časy.

Nakonec jsem svojí volby nelitoval. Byť jsou obě místa již vyhlášenými turistickými atrakcemi, naleznete tu stále autentickou Indii, skutečný ráj pro fotografa. Spousty barev, a hlavně nespočet pro nás exotických a velmi fotogenických postav, žebráků, poutníků a sádhuů, často v kulisách prastarých hinduistických chrámů. Navíc zde lidé obvykle nemají s focením žádný problém, často ho dokonce i vyžadují. Situaci velmi usnadňuje mít po ruce pár drobných mincí. V případě sadhuů však existují výjimky potvrzující pravidlo, jeden z nich mi hrozil i holí. Řada z nich také odmítá z etických důvodů přijmout peníze.

Člověk má pocit, že jsou tito lidé možná spokojenější než my zde

Most v Rišikéši

Hlavní město jógy

Rišikéš je město v Uttarákhandu, jednom ze svazových států Indie. K roku 2011 v něm žilo přes sedmdesát tisíc obyvatel. Město stalo jedno z mnoha poutních měst, ležících podle toku posvátné Gangy. Zastavovali se tady lidé, hledající klid v duši, cestou k vrcholkům Himálají.  Indové důvěřují vodám Gangy jako své vlastní matce a smáčejí v ní celé své tělo, pijí ji a oslavují při večerních obřadech na protějším břehu za zpěvu manter a doprovodu hudby.

Posvátná jsou též nábřeží, zvaná ghaty. Každý ghat je chrámem řeky, kde probíhají rituály a koupele. V Rišikéši se setkáváme s prvními masivy Himaláje, obklopujícími jako prstenec údolí řeky. Podél břehů jsou i vyvýšená místa na spalování mrtvých. Jednou z dominant je třináctipatrový chrám Kailash Niketan Temple. Podle pověsti tu Ráma činil pokání, poté co zabil démona Ravanu. Rámův bratr Lakšmana tu postavil visutý liánový most přes řeku Gangu. Jhula znamená houpačka, přeneseně tedy houpavý most. Odtud také pochází pojmenování jedné části Rišikeše – Lakshman Jhula.

Návrat domů

Sadhu

Rišikéš bývá někdy nazýván hlavním městem jógy. Díky tomu se sem stahují západní cestovatelé, zejména vyznavači jógy. Vědecké pojetí studia védánty (což přeloženo ze sanskrtu znamená vrchol poznání), jógy a meditace nabízí zdejší Institut pro vyšší meditativní vědomí. (více ZDE) Práce s vědomím člověka zde směřuje k realizaci podstaty vlastního života.

Zároveň s povznesením ducha přináší taková praxe do života praktikujících soucit a ztišení, osvobozuje od nepatřičných emocí a závislostí na hmotných podmínkách našich životů, nevraživosti a smutku. Bohatství pak už nespočívá v ničem jiném, nežli ve vnitřním smíření a přijetí daru života s pokorou a úctou vůči našim společníkům, zejména ostatním živým tvorům na tomto světě.

White Album:

V žádné restauraci v Rišikéši se proto nepodává maso. Zejména posvátné krávy a buvoli stejně tak jako psi, opice a ostatní zvířata tu požívají úcty. Ve druhé polovině roku 1967 zde hledali odpovědi na zásadní životní otázky i členové kapely Beatles v kompletní sestavě.

Při čtení tohoto článku si nezapomeňte pustit jejich White Album. Skládali ho právě tady. Ale raději se příliš nesoustřeďte na text, nebo si budete myslet, že jim transcendentální meditace trochu zatemnila racionální myšlení. V první skladbě alba, která se jmenuje  Back to USSR, zní totiž chvála na to, že jsou zpět v komunistickém režimu. Ale údajně se snad jednalo o parodii na Back to USA od Chucka Berryho. Ze svým guruem jménem Mahariši Maheš Jógi se Beatles zde nakonec nerozešli úplně v nejlepším.

(použité zdroje ZDE, ZDE a ZDE)

Vložil: Miloš Beran