Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
S cestovatelem Milošem Beranem

S cestovatelem Milošem Beranem

... do Číny a dál, za exotikou. Trocha povídání a nádherné fotky

Fejeton Jiřího Macků

Fejeton Jiřího Macků

Každou neděli něco trošinku hlubšího k zamyšlení od doyena redakce

Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2021

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Po stopách divokých Tuaregů, vládců Sahary. A útrapy s velbloudem. S cestovatelem Milošem Beranem podeváté do Maroka

19.12.2020
Po stopách divokých Tuaregů, vládců Sahary. A útrapy s velbloudem. S cestovatelem Milošem Beranem podeváté do Maroka

Foto: Miloš Beran

Popisek: Výprava do Sahary na Duny Erg Chebbi

FOTOREPORTÁŽ Říká se jim ´králové pouště´ a většina z nás se s hrdým národem Tuaregů seznámila prostřednictvím povídek Karla Maye. Tuaregové jsou jedním z berberských národů obývajících rozsáhlá území rozkládající se ve středozápadní části Sahary a Sahelu na severu Afriky. Tvoří jej asi 1–2 milionu osob, jejichž hlavní obživou je kočovné pastevectví. Různé kmeny Tuaregů obývají Alžírsko, Libyi, Niger, Mali a Burkinu Faso. Své jméno získali díky kočovnému způsobu života a znamená ´Bohem opuštění´. „Jsou to aristokraté Sahary, jediní lidé schopní přestát běsnění pouště. Žijí na pustém a sežehnutém území, jehož pravidla se řídí zákony diktovanými vodou. Ostatní lidé se jich vždy obávali, a to především vinou divokosti, s níž si Tuaregové chrání svá nehostinná území. Pouze oni totiž dokážou překonat samo srdce pouště. Jejich karavany se solí dodnes putují obávanou pouští a neznají žádná omezení či hranice. Jsou to jediní lidé, kteří se s ní dokážou poprat, jediní skuteční vládci této pustiny,“ popsala výstižně tenhle hrdý národ anotace k jednomu španělskému dokumentu.

Pouštní město Erfoud je výchozím bodem pro výlety k nedalekým písečným dunám. Také proto bývá někdy nazýváno ´brána Sahary´. Atraktivita Erfoudu a okolí sem již několikrát přivedla filmový štáb. V roce 1999 se zde např. natáčel film Mumie. Samotné město proslulo těžbou vysoce kvalitního černého mramoru, který obsahuje nádherné zkameněliny, a také slavnostmi datlí, které se konají během října.

Duny Erg Chebbi

Název Erg Chebbi nese magická krajina kolem oázy Merzouga s obřími písečnými dunami. Právě zde můžeme najít posunující se duny typické pro většinu alžírské části Sahary, které dosahují výšky až 150 metrů. Duny samy o sobě jsou velmi fascinující - v různých částech dne mění barvu od růžové přes zlatou až po krvavě rudou. V 90. letech se tu natáčela část filmu Mumie. V této oblasti žije také mnoho druhů ptáků - pouštní vrabci, pěnice egyptské, lelkové a další. Mělké jezero, které se zde díky jarním srážkám objevuje, láká hejna plameňáků i další vodní ptactvo.

 

Mladý velbloudář

 

Sahara. Písek a všechny barvy světa

Ještě přidávám k dobru pár osobních vzpomínek Ivany Hádkové: „A dnes už na nás čeká poušť. Cestou stavíme u hlubinných studní. Opět je tu spousta zkamenělin ke koupi. Podzemím tu protéká řeka Zíz. Další rozběh je v Erfoudu, doplňujeme zásoby. Návštěva výrobny a prodejny fosilií. Většině z nás nějaká přepěkná padne do oka. Ceny nikoli mírné, přímo směšné! A potom už Sahara. Kemp kousek od luxusního hotelu. Domeček s WC a sprchami přímo před naším zrakem, po vzoru Hérakla v případě Augiášových chlévů, vyplavovala proudem vody nějaká Berberka. Vyplaveniny bych nazvala nezkamenělým koprolitem. Bylo nám umožněno navštěvovat toalety v hotelu – jinak vážně nevím, jak by to dopadlo…

V pět z večera jsme měli spichoně za hotelem. Nástup na velbloudy a odjezd do oázy k Tuaregům. Když jsem zjistila, jak jsou ty zvířata veliký a ještě jedno z nich začalo řičet, povedlo se mi poněkud zhysterčit. Začala jsem couvat – směr stan. No, nakonec jsem na jednoho nasedla. V černé džalabě, omotanou palicí a vypůjčenými slunečními brýlemi jsem vypadala skutečně stylově. Ale bylo to DĚSNÝ! Celou dobu jsem se křečovitě držela kovových řídítek. Při stoupání na dunu to ještě ušlo. Při sestupu, kdy se velbloud předkem doslova propadne, jsem vzpírala proti kopci, obávaje se salta dezoláta. První hodinu jízdy jsem vydávala jen hlasité vzdechy podobné milostným, jak vtipně glosoval zbytek karavany. Tu druhou jsem probrečela a neschopna pustit se řídítek, nechala jsem stékat slzy i nudle po obličeji zahaleném do šálu. Ještěže tak, nejspíš by se mi na něm utvořilo písečně-nudlové těsto.

 

Tuaregové

K oáze v údolí jsme dospěli za tmy, na vysoké duně sesedli a sestoupali po svých. Čekali na nás Tuaregové. Okolo prostřených stolů byla rozestavěna spartakiádní lehátka s matracemi a všechno to trůnilo na obrovském koberci. Napojili a nasytili nás velmi chutnou krmí podobnou leču s kuřecím masem. Pozvánku k bubnování a zpěvu na nedaleké duně jsem, na rozdíl od většiny ostatních, odmítla i přesto, že to úplně miluju. Útrapy přestálé jsem sice překousla, nicméně vědomí toho, že zrána mě čeká to samý nazpátek, mi nějak ne a ne dovolit jakoukoli sebemenší zábavu. Nad tím zkrátka nezvítězím a proto uléhám, zabalena do spacáku až po uši, v marné snaze usnout. Z mého slastného bezvědomí mě vytrhly kapky deště spolu s Beránky. A že se půjdeme dospat do stanu. Neochotně a hodně pomalu se zvedám a hledám botky, vůbec nic se mi nechce… a přestává pršet. Tak sebou prásknu a spím. Leč k mé nelibosti se déšť vrací a sílí, takže se všichni přemísťujeme do stanů z velbloudích dek, které podle odéru byly prvotně využívány jako sedla. Nacvakaný jeden vedle druhého jak sardinky se za občasného jekotu a následného výbuchu smíchu noříme do sladkého snění. Jekot vydává ten člen výpravy, po kterém se zrovna prochází deseticentimetrovej skarabeus.

 

Hudební skupina Gnaoua Khamlia

V pět ráno skokem kamzičím na dunu fotit východ slunce. Velbloudí návrat je stejně strastiplný. Po včerejšku mám totálně namoženou svalovinu, takže vzpírání jde ztuha a mám pocit, že se mi ty ruce každou chvíli podlomí. Po sesednutí se mazlím se svým velbloudem a už teď se mi po něm stejská. To protože moc dobře vím, že už na to v životě nevlezu.

 

Fosilie a různé typy polodrahokamů se tu nehledají, pouze sbírají

A to už na nás čekají jeepy. Výlet Saharou kamenitou. Sběr zkamenělin – kopec plnej šutrů a prachu a šílený vedro. Našli jsme prdelku trilobita, pak článek nějaký potvory a velkou mušli a la shell, tu jsme darovali, páč se nám to nechce vláčet. Další zastávka, kde se odlamují kamenné desky plné amonitů a jiné žoužele. Na každém kroku nás pronásledují neodbytní prodejci všech věkových kategorií a když vidí mou neoblomnost, somrujou aspoň cigáro. Na ty nezletilý řvu „lezanfans non fumáre“ a oni pohotově odpovídají, že to maj pro „mon papá“. V jeepu se do mě všichni franštináři pustili, leč já jim pohotově odtušila, že jsem to sice poprasila, ale všichni mi rozuměli a o to přece de, no ne?

 

Saranče

Přejíždíme do vesničky, před jedním z domečků si zouváme botky a bosonozí usedáme do polštářů na lavicích i zemi. Přichází vysocí ztepilí černoši, oděni do bílých hávů a turbanů, nalévají čaj a posílají mističky s oříšky. Pak se chopí všemožných cinkadel a bubínků – koncert začíná. V každé písni jeden předzpívá, všichni zopakují a tak pořád dokola za neustávajícího doprovodu všech rytmických nástrojů. Při některých písních vstanou a tančí. Jeden z hudebníků má asi pětiletého synka, který tancuje a zpívá taky. Je naprosto k sežrání a většina účastnic zájezdu by si ho vzala domů. Hudba Gnawa je zajímavá i když poněkud jednotvárná, ale CD jsme si koupili z části jako památku, ze slušnosti, celý koncert i pohoštění bylo totiž zdarma.

 

                                                                                    

Vložil: Miloš Beran

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace