Je klasická hudba opravdu rasistická? A proč je Antonín Dvořák modlou černých hudebníků? Sobota Pavla Přeučila

Foto: Facebook

Popisek: Se symfonickým orchestrem vystupuje i rapper a hudební producent Kanye West, Afroameričané jsou ale v těchto orchestrech výjimkou .

AUDIO / VIDEO Po nedávných rasových čistkách v literatuře a ve filmu dopadlo rasové kladivo také na hudbu, a to především na tu klasickou. Hlavně ve Spojených státech se v poslední době ozývají čím dál častěji výzvy k bojkotu klasické hudby, protože je příliš bílá. V tomto hudebním žánru jsou prý preferováni především bílí skladatelé, dirigenti i hudebníci, a navíc klasickým hudebním dílům černých skladatelů se nedává dostatečný prostor.

Začalo to někdy v polovině loňského roku, kdy se v internetovém magazínu New Music USA objevil článek libanonského skladatele Nebala Maysauda, nazvaný Přišel čas nechat klasickou hudbu zemřít. Tenhle naturalizovaný Američan, žijící ve Washingtonu, se prý zabývá především sbližováním stylů západní klasické hudby s hudbou středního východu. To mu ale nijak nebrání, aby nepovažoval západní klasiku za cosi nepatřičného, přežitého, co nemá v dnešním světě co dělat. Přestože stále obdivuje například díla Bachova či Čajkovského, považuje to za jakýsi důsledek  Stockholmského syndromu, kdy oběť obdivuje svého utlačovatele. Samotný magazín pak často na svých stránkách vyzývá k bojkotu 'bílé' klasiky.

Kanye West - Genius in work Orchestra:

Černí hudebníci jsou prý jen exotickou zábavou bělochů

Posuďte sami myšlenkové pochody tohoto skladatele, které se objevily v uvedeném magazínu. „Západní hudba je ze své podstaty rasistická. Západní klasická hudba není o kultuře. Je to o barvě pleti, o bělosti. Je to kombinace evropských tradic, která slouží přesvědčení, že jen běloši mají kulturu, která je nadřazena všem ostatním. Jejím hlavním účelem je být kulturním ukotvením pro mýtus bílé nadvlády. V tomto ohledu barevní lidé nikdy nemohou být skutečně průkopníky západní klasické hudby. To nejlepší, čeho můžeme dosáhnout, je být exotickými hosty, zábavou pro bílé publikum a příkladem, jak je západní klasická hudba elitnější než kultura barevných lidí,“ rozvíjí Maysaud své myšlenky. Článek najdete ZDE.

Privilegia bílých musí skončit a klasika také!

V Americe, kterou nyní drtí rasové nepokoje a znovu vzkříšené rasové problémy, se nyní na všech možných platformách diskutuje o budoucnosti klasické hudby. Mnohé hlasy dávají Maysaudovi za pravdu a kladou otázku, kolik znáte černošských dirigentů nebo skladatelů klasické hudby. Podle řady dalších odborníků je tato hudba odsouzena k zániku, protože je až příliš bílá, a nemá tak šanci v budoucnu uspět. Privilegia pro bílé mají skončit a budoucnost má patřit různorodosti. Klasická hudba to zkrátka schytává ze všech stran. Přestože v současné době není nijak neobvyklé, že černí muzikanti, jako například Kanye West nebo Kendrick Lamar, vystupují se symfonickým orchestrem, ale Afroameričané jsou v těchto orchestrech výjimkou a ryze černošský symfonický orchestr snad ani neexistuje. Podle studie Ligy amerických orchestrů jsou méně než dvě procenta hudebníků v amerických orchestrech Afroameričany. Pouze 4,3 procenta dirigentů je černých a skladatelé jsou stále převážně bílí.

George Gershwin - Rhapsody in Blue:

Klasika prý byla rasově jednostranná

Při studiu materiálů pro tento článek jsem narazil na zajímavý text, pocházející z rozhlasového portálu NPR (National Public Radio), sdružujícího více než tisíc soukromých rádií v USA (ZDE). Pod názvem Proč je americká klasická hudba tak bílá? přináší názory několika autorů a hudebních odborníků na 'rasovou jednostrannost' klasické hudby. Například je tam citován americký kulturní historik Joseph Horowitz, který se zabývá především historií klasické hudby ve Spojených státech. Ten tvrdí, že „semínka skutečně americké hudby byla zaseta, ale nikdy nevzešla, protože američtí skladatelé na konci 19. století do značné míry vlivu afroamerické hudby odolávali!“. Horowitz věnuje zvláštní pozornost George Gershwinovi, jedinému bílému skladateli, který přijal černou hudbu a - českému skladateli Antonínu Dvořákovi.

Antonín Dvořák jako velký vizionář

Horowitz považuje za chybu, že bylo zapomenuto naléhání Antonína Dvořáka na americkou hudební scénu, který už koncem 19. století prohlašoval, že „černošské melodie jsou budoucností americké hudby“. Už tehdy prý expresivní černá hudba, bohatá na melodie, mohla zakořenit v americké klasické hudbě, ale neudělala to a zůstala převážně bílá a stále více marginalizovaná. Podle Horowitze se tak stalo v důsledku desetiletí institucionální rasové zaujatosti. Dvořák prý udělal tu nejdůležitější a nejviditelnější věc, ptal se Američanů: „Kde je vaše lidová hudba?“ Ta zmizela v „americkém tavícím kotli“. Dvořák prý během svého pobytu v Americe slyšel dva druhy hudby, které ho inspirovaly. Slyšel tu afroamerickou, pravděpodobně i díky tomu, že jeho asistent Harry Burleigh byl černý a zpíval mu černošské duchovní písně, což pro něj bylo, jakoby narazil na zlatou žílu.

Současně, stejně jako tolik Evropanů jeho generace, jej fascinovali američtí Indiáni, protože v Čechách Indiáni neexistovali, takže se nechal inspirovat i jejich hudbou, a to zvláště během svého letního pobytu v Iowě. Spojil pak prvky indiánských melodií s afroamerickými, a postavil tak základy amerického stylu klasické hudby. Horowitz pak cituje jednu Dvořákovu předpověď, která se objevila v roce 1893 v New York Herald: „Budoucnost této země musí být založena na tom, čemu se říká melodie černochů. Musí to být skutečný základ každé seriózní a originální skladatelské školy ve Spojených státech.“ Jinými slovy, tehdy, v době hlubokého otroctví, říkal bílým skladatelům, že jejich budoucnost je svázána s lidmi, které běloši zotročovali a zabíjeli.

Antonín Dvořák - Novosvětská:

Dvořákova americká symfonie

Jak byla tato předpověď přijata? Bylo to okamžitě bráno jako silně kontroverzní a nastavilo to zrcadlo americké společnosti, protože například v Bostonu byl tehdy Dvořák vědecky klasifikován jako barbar. Odráželo to tehdejší rasové smýšlení, založené na hierarchii ras, jimž vládl anglosaský původ. Slované včetně Dvořáka byli na nižší příčce, ale samozřejmě na vyšší než původní Američané nebo Afroameričané. Výjimkou byl New York, kde považovali  Dvořáka za inspirativního proroka, protože New York byl městem přistěhovalců. Dvořákova Symfonie z Nového světa pak Američanům představila tu pravou americkou hudbu. Nám, Čechům, to může připadat zvláštní, protože v ní slyšíme nepochybně i slovanské tóny, nicméně Američané považují tuto symfonii za ryze svou.

Historie prý na Dvořáka bohužel zapomněla

Podle Horowitze měl Dvořák v jistém smyslu pravdu, protože americká hudba se ukázala být dostatečně černá, pokud budeme vycházet například z ragtime, spirituálů, blues a jazzu až po dnešní hip-hop. Ale Dvořák mluvil o americké klasické hudbě - symfoniích, operách atd. Vzal si někdo Dvořákovu výzvu k srdci? „Absolutně ne,“ říká Horowitz. „Tohle je pohřbená historie, kterou teprve nyní objevujeme. A je šokující si uvědomit, jak věrohodné bylo Dvořákovo proroctví: Mohlo se to vyvíjet úplně jinak, ale nestalo se to.“

Horowitz cituje i další skladatele: „Víme, že k tomu mohlo dojít, protože máme Gershwinovu operu Porgy a Bess. Řekl bych, že Porgy a Bess je i přes všechny své problémy největším tvůrčím úspěchem v americké klasické hudbě a je to přesně ten druh americké klasické hudby, který předpověděl Dvořák.“

I takový skladatel, jakým byl Maurice Ravel, částečně současník Antonína Dvořáka, viděl v původní domorodé americké hudbě velký potenciál. „Neuvědomujete si význam své vlastní afroamerické hudby,“ pronesl jednou k novinářům. V této souvislosti je zajímavé i to, jak například právě takoví skladatelé, jako Ravel, Milhaud či Stravinsky, využívali ve svých klasických dílech 'černou hudbu', zejména jazz, a dokázali ji do nich dokonale zakomponovat.

Ella Fitzgerald - Summertime:

A co chudáci Latinoameričané?

Vidíte sami, že se zde střetávají dva názorové proudy. Ten první, radikální, považuje klasiku za mrtvou a prohlašuje ji za ryze rasistickou a bělošskou, ten druhý je smířlivější a pokouší se o implementaci afroamerické hudby do té 'bílé' klasiky. Ale ono to ve Spojených státech dneska není vůbec tak jednoduché. Tenhle 'tavicí kotel' různých ras a národností má i další aspekty. Čím dál tím častěji se ozývají odborníci a hudebníci z řad Latinoameričanů, kteří si stěžují, že na ně se zapomíná a jejich typická hudba má do klasiky také co mluvit. Souvisí to především s nárůstem imigrantů z latinskoamerických zemí, kteří si přinášejí svoji vlastní kulturu a nesedí jim ani ta bílá, ani ta černá. Mnozí v té souvislosti vzpomínají na slavný Bernsteinův muzikál West Side Story, v kterém skladatel bohatě využíval latinskoamerické rytmy, a položil tak základy zcela nového vyjadřování hudby. To bylo ale asi tak všechno. Latinskoamerická hudba a její výrazný rytmus se sice dokonale prosadily v populární hudbě, ale jejím obhájcům stále chybí její výraznější uplatnění v hudbě klasické.

Je pro Afroameričany klasika cizí element?

Mýty a radikální výkřiky o nadřazenosti tzv. 'bílé' klasické hudby a jejím nevyhnutelném konci, propagované například shora citovaným Nebalou Maysaudem, jsou podle mne hodně nebezpečné, a navíc sám jejich autor přiznává, že nejlepší cestou by bylo onu 'bílou' klasiku navždy zavrhnout a nahradit ji svou „vlastní hudební fantazií“. Silně to prý souvisí i s financováním, které je zcela v rukou bělochů. Podle mého názoru ale to, že se barevní muzikanti v klasické hudbě příliš neprosazují, souvisí s jejich vrozenými smysly pro naprosto jiné rytmy, jiné vnímání hudby i rozdílným prostředím, v němž vyrůstají. Odmala se setkávají především s černošskou hudbou, ještě nedávno s blues či jazzem, dnes hlavně s hip-hopem. Oni sami ani jejich vrstevníci jiné hudební žánry neuznávají, a pokud se dají na vysněnou hudební kariéru, rozhodně nevidí svůj cíl v klasické hudbě.

West Side Story - America:

Publicistka vidí problém hlavně ve výchově

O klasické hudbě, jako o ryze rasistické, se poslední dobou čile vyjadřuje i britská publicistka a scenáristka Candace Allen. Je známá také jako politická aktivistka, horlivá příznivkyně bývalého amerického prezidenta Baracka Obamy a bojovnice za rasovou rovnost. Jako bývalá manželka britského dirigenta Sira Simona Rattlea přičichla ke klasické hudbě a dnes kudy chodí, tudy prohlašuje, že „britský svět klasické hudby je rasistický“. V rozhovoru pro list Evening Standard si postěžovala na rasistické postoje britské veřejnosti a vůbec hudebního světa (rozhovor ZDE).

Candance Allen je přesvědčená, že nedostatek černých hudebníků v předních orchestrech je spojen s diskriminací a že jen málo černochů se setkává s klasickou hudbou v raném věku. „Nebudete vnímat klasickou hudbu, pokud ji nikdy neslyšíte, a mnoho černých dětí se s ní vůbec nesetkává,“ řekla novinářům. Allen je mimochodem velkou zastánkyní venezuelského programu El Sistema, vládou financovaného hudebního vzdělávacího programu, který využíval klasickou hudbu, aby zabránil venezuelským dětem dát se na cestu zločinu.

Vložil: Pavel Přeučil