Jsme na Romy zlí, utlačujeme je a v ghettech je držíme násilím. EU promluvila. Komentář Štěpána Chába
komentář
09.10.2020
Foto: Facebook
Popisek: Romská vlajka je, ale kam se zašantročila romská hrdost?
Babišova eurokomisařka Věra Jourová uvedla, že stav diskriminace Romů je alarmující. A to obzvláště s ohledem na pandemii covidu. Přibližně 6 milionů Romů žije v celé EU, 41 % z nich za posledních pět let zažilo diskriminaci a 85 % romských dětí je ohroženo chudobou ve srovnání s 20 % dětí celkově v unii. „Jednoduše řečeno, za posledních 10 let jsme neudělali dost pro podporu romské populace v EU. To je neomluvitelné,“ řekla Věra Jourová. Informace o tom donesla prestižní tisková kancelář Associated Press.
Věra Jourová rovněž uvedla, že romská komunita byla neúměrně zasažena pandemií, protože mnoho lidí často žije bez základních hygienických zařízení, která jsou k dispozici téměř všem občanům EU. Rovněž uvedla, že často žijí v přeplněných domech a od společnosti separovaných táborech. Agentura Evropské unie pro základní práva v loňském roce uvedla, že 80 % romské populace v Evropě je ohroženo životem v chudobě a že jejich začlenění do společnosti brání trestná činnost a obtěžování motivované nenávistí.
Máte na to rok
„Nemůžeme to přijmout," řekla Jourová, když představila desetiletý plán na zlepšení situace Romů, kteří patří k nejchudším a nejméně vzdělaným ve střední Evropě a po staletí čelí diskriminaci. Podle tohoto plánu budou muset státy EU předložit strategie, které se soustředí na snižování diskriminace, zlepšování přístupu k zaměstnání pro Romy, snižování chudoby a zlepšování kvality vzdělávání romských dětí. A to do září 2021. Evropská komise bude bedlivě sledovat pokrok a v roce 2030 pak předloží jednotlivým státům účet.
Rasismus
Romská spisovatelka Ilona Ferková pro magazín Romano Voďi popsala své zkušenosti z 90. let: „Vedla jsem česko-romskou školku a zničehonic mi začaly chodit hnusné anonymy. Někdo asi záviděl, že bez vzdělání dělám koordinátora ve školce, zatímco Češky na to musí studovat. Dcery ještě chodily do školy. Měla jsem o ně strach, když mi psali, že je chytnou a znásilní a že už se na ty moje černý holky chystají...“ Po této skutečnosti Ilona Ferková odešla i s rodinou do Anglie. Samozřejmě, je tu rasismus, v 90. letech, i teď. Je ovšem příčinou iracionální nenávist, která rasismus jako takový definuje? V 90. letech tu zdárně bujel i rasismus vůči Vietnamcům. Máte pocit, že bují i teď? Já vůbec.
Předtím zkusila Ilona Ferková získat demonstrativně i výhody od úřadu: „V 90. letech jsem šla za vedoucí sociálního odboru paní Kohoutovou, že chci dostat všechny výhody, které pro nás Cikány jsou. Ta na mě vyvalila oči, ‘paní Ferková, vy jste se zbláznila?‘ ‘Nezbláznila,‘ povídám, ‘vždyť všichni od vás, Češi, jdou do ulic a křičí, že máme výhody, tak já je chci.‘ ‘Já se s vámi na toto téma nebudu bavit. Vy jako občan máte nárok, ať jste Rom nebo kdokoliv, na pomoc v hmotné nouzi, která je pro všechny stejná,‘ říká mi. …“ Následně Ferková vyzvala sociální pracovnici, ať s tím jde do televize a všem to řekne, aby tak napravila pošramocenou reputaci Romů. Po čtyřletém pobytu v Anglii se Ferková vrátila s tím, že se musí postarat o nemocnou matku. S sebou si dovezla vnoučata, kterým je od té doby pěstounkou.
|
Výše odměny pěstouna u osob pečujících činí za kalendářní měsíc:
- 12 000 Kč, je-li pečováno o 1 dítě,
- 18 000 Kč, je-li pečováno o 2 děti,
- 30 000 Kč, je-li pečováno alespoň o 3 děti, případně je-li pečováno alespoň o jedno dítě, které je osobou závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni II (středně těžká závislost) nebo ve stupni III (těžké závislost) nebo ve stupni IV (úplná závislost).
|
Pandemická zkušenost s hygienou a elektřinou
Před čtyřmi roky jsem si vydlužil dům. Splácím ho čestně a pravidelně a ještě leta budu. No, dům, propadající se stropy, prokapávající střecha, chybějící záchod, koupelna i s vodou v dezolátním stavu. První, do čeho jsem se pustil, byl záchod. Pořídit nový, přidělat jej, připojit splachování, přitlouct poličku na toaletní papír, rozkopat zeď kvůli vodě, zazdít, vymalovat, opálit dveře. Teď už se nemusím stydět pozvat kolemjdoucího na vykonání potřeby, hrozil-li by kalamitní stav. Na rekonstrukci záchodu padlo tak 3000,- a děsná fůra práce a učení se. To není zase tolik, ne? Koupelna? Zrovna včera na večer mě inspekce životního prostředí mohla zachytit při rochnění si v plné vaně horké vody. K ohřívání vody používám úsporná lázeňská kamna (bože, máte-li možnost, pořiďte si je, za čtvrt hodiny teplá voda na nádobí, za čtyřicet minut žhavá voda na velmi štědré vykoupání). I do koupelny bych beze studu kolemjdoucího klidně pozval. Teď už ano. Její původní stav byl, no, jako obraz zkázy.
Ten samý problém s elektřinou v domě. Stačilo si pozvat revizáka, který zapojil hlavní jistič, dostal pětistovku a pak začít platit ČEZu krvavé prachy. A vytrvat, platit, i kdyby na chleba nebylo. A pak přískoky opravovat to, co hoří. Někdy i doslova. Na úřadě jsem byl žádat o hmotnou pomoc neúspěšně jednou. To když se s námi rozkmotřila pračka a my tři měsíce prali na valše. Jde to, proč ne. Po dvou měsících jsem došel ke zjištění, že na pračku neušetřím, vyrazil jsem tedy podat žádost o pomoc v nouzi na úřad. Vyběhli se mnou jako osud s Bambim. Nic, nikam, nikomu, táhněte nám z očí. Po dalším měsíci mi má slitovná sestra dovezla pračku. Chodili jsme se pak na ni koukat jako na svatý obrázek (na pračku, prosím, sestra svatým obrázkem prostě je odjakživa, no ne?). Po třech měsících galejí na valše byste také chodili. Ano, kdybych byl odrzlejší a ukřičenější, nejspíš bych z úřadu na pračku vyškemral. Nejsem. Nechám se zahnat do houští jako ten Bambi.
A tak mě tak napadá – není to celé právě o tomhle? Kdykoliv na mě vybafly z prostoru fotografie nebo záběry z romských ghett, napadalo mě jediné – proč tam není vymalováno, proč je všude takový bordel, stačí se ohnout a sebrat ho, proč je všechno poničené, proč, proč... Vždyť to musí být hrozně nepohodlné, nepříjemné. A jak tohle půjde z příkazu Evropské komise změnit? To není sociální problém, ono to vypadá jako asociální problém. Před čtvrt rokem jsem na zeď záchoda kreslil vodovkami (38,-) panáčky, stromy, silnici, značky, zviřátka, jen tak, dětem pro potěchu oka. Stál vedle mě harant a ptá se – proč – no přece aby se nám to tady líbilo, řekl jsem mu, abychom to měli pěkné. Kdykoliv se patlám s maltou, barvou, vápnem, dráty, vruty nebo prkny,... mám haranty u zadku a nechám je asistovat. Slova jednoho z nich (6 let), která vyplivl samovolně – musíme se o domeček starat, musíme ho zachránit. Třeba to doma malé romské děti nemají. Ale to se nařízeními a bezradnou integrací zařídit prostě nedá. Možná to půjde až v okamžiku, kdy sami Romové povstanou a řeknou – sakra, máme tady bordel, jdeme to uklidit. A vymalujeme. A záchod přiděláme. Pak se ledy v ghettech hnou.
Vložil: Štěpán Cháb