V USA jen černošskou děvkou. Láska smyslné vypravěčky se sametovým hlasem neměla budoucnost. Neděle Pavla Přeučila
27.09.2020
Foto: imdb.com - J. Arthur Rank Film Distributors
Popisek: Slavná francouzská šansoniérka Juliette Gréco
VIDEO Před pár dny odešla do hudebního nebe ve věku 93 let Juliette Gréco, francouzská šansoniérka, která si podmanila svými písněmi celý svět. Někdo považuje za královnu francouzského šansonu Edith Piaff, ale pro mne to byla vždy Juliette Greco. Edith Piaf, to byl divoký vrabčák pařížských ulic, který dokázal vykřičet všechny své lásky i bolesti na plné pecky, Juliette Gréco své příběhy a básně s neuvěřitelným citem a vášní melodicky vyprávěla a své obecenstvo dokázala doslova uchvátit.
Znovu jsem si musel připomenout prosinec 1975, kdy jsem se díky své spolupráci s několika časopisy zázračně dostal na její beznadějně vyprodaný koncert v pražské Lucerně. Když jsem si teď pustil záznam tohoto koncertu, který tehdy naštěstí vznikl a patří mezi poklady mojí domácí hudební knihovny, a když se zaposlouchám do jejích proslulých písní Parlez-moi d`Amour nebo Sous le ciel de Paris, tak mi i dnes běhá mráz po zádech.
Je suis comme je suis:
Smyslná ikona pařížské bohémy
Juliette Gréco se stala v poválečných letech doslova ikonou pařížské bohémy a se svými dlouhými tmavými vlasy, oduševnělýma očima, smyslnými pohyby a hlubokým hlasem i ztělesněním existencionalistického hnutí. Básníci a filozofové z jejího pařížského prostředí v ní viděli moderní femme fatale. Na její vystoupení v pařížských kavárnách chodili někteří lidé i ze zvědavosti. Panovaly totiž fámy, že existencionalisté vystupují nazí. Jaké bylo pak jejich překvapení, když se před nimi ocitla dáma, oblečená od hlavy k patě v dlouhých černých šatech. Řada písní, které Gréco proslavila, byla napsána přímo pro ni, zpívala zhudebněné básně předních francouzských básníků Jean-Paula Sartra, Jacquese Préverta, Serge Gainsbourga či Georgese Brassense, ale i slavné šansony, které byly na stálém repertoáru snad všech šansoniérů.
Dáma v černém dokázala zapalovat srdce
I přes neuvěřitelně jednoduchý styl svého vystupování, který se nikdy nezměnil a nepodlehl tlaku showbyznysu, dokázala své posluchače ohromit už v prvních okamžicích, kdy se ocitla na scéně. Oblečená tradičně v dlouhých černých šatech prostě oznámila jména básníka a skladatele následující písně a působila jako kněžka, chystající se prozradit veřejnosti ta největší zpovědní tajemství života a lásky. „Gréco má v hlase milion básní,“ napsal Jean-Paul Sartre, který pro ni skládal texty. „Je to jako teplé světlo, které oživuje uhlíky, hořící uvnitř nás všech. Díky ní a pro ni jsem psal své básně. V jejích ústech se moje slova mění v drahokamy.“
Písně pro ni psali dokonce i slavní šansoniéři, jako Jacques Brel a Charles Aznavour. Zpočátku zpívala Gréco hlavně v pařížských kavárnách, které si v poválečných letech nikdo nedokázal představit bez živé hudby, a hlavně bez šansonu. Ve svých vzpomínkách se zpěvačka nejednou do onoho zlatého věku šansonu vracela a jeden zážitek jí obzvlášť utkvěl v paměti. Bylo to v La Rose Rouge, proslulé kavárně pařížské bohémy, kdy po skončení svého vystoupení sestoupila z pódia a uviděla mezi dveřmi stát Jeana Cocteaua, slavného básníka, spisovatele a režiséra. Ten k ní přistoupil a řekl jí: „Tady zpíváš pro dvě stě lidí, ale mělo by to být pro miliony.“ Nebylo žádným tajemstvím, že Cocteau, přestože byl gay a jeho životním partnerem byl známý herec Jean Marais, Juliette Gréco z celého srdce obdivoval.
Saint-Germain-des-Prés:
Její lásce bránil rasismus
Ostatně Juliette Gréco přitahovala spoustu už tehdy slavných mužů, jakými byli například jazzový trumpetista Miles Davis, filozof Maurice Merleau-Ponty nebo filmový producent Darryl F. Zanuck, s nímž měla dlouhodobý vztah. Její dlouhé vlasy, černé oblečení a smyslný výraz přitahovaly fotografy včetně Rogera Corbeaua a Roberta Doisneaua. S Milesem Davisem se setkali, když hrál v Paříži s orchestrem Dizzy Gillespieho. Ve svých vzpomínkách se k tomu Gréco vrátila slovy: „Sartre se mne tehdy ptal, proč jsme se s Milesem nevzali, ale Miles mě až příliš miloval, než aby si mě vzal. 'V USA by tě viděli jako černošskou děvku, a to by zničilo tvou kariéru,' řekl mi.“ Jejich vztah popsala později Gréco jako poetický, smyslný, ale bez budoucnosti, protože Miles s ní nechtěl žít, dobře totiž věděl o rasismu, panujícím tehdy ve Spojených státech. Navíc manželství mezi černými a bílými bylo v mnohých amerických státech považováno za nelegální. Po zbytek života však zůstali přáteli a Miles ji navštívil i několik měsíců před svou smrtí, v roce 1991.
Válka, okupace a vězení
Juliette se narodila v Montpellieru na jihu Francie. Její otec, Gérard Gréco, byl Korsičan a pracoval pro místní policii, ale ona a její starší sestra Charlotte byly vychovány svými prarodiči z matčiny strany v Bordeaux. Když bylo Juliette sedm, objevila se jejich matka, Juliette Lafeychine, která se o ně do té doby příliš nezajímala, a odvezla je do Paříže, do malého bytu v Saint-Germain-des-Prés, části města, s níž by byla Gréco už navždy spojována. Po okupaci Francie v roce 1940 byly Juliette a její sestra poslány do školy v Bergeracu. Jejich matka se připojila k odboji a jednoho dne, poté co se rodina v roce 1943 vrátila do Paříže, byla Juliette se svou sestrou zatčena gestapem. Její matka a sestra skončily v táboře v Ravensbrücku. Gréco tehdy zavřeli do malé cely, kde jí celé dny a noci svítilo světlo do očí. Ve své autobiografii Jujube z roku 1982 popsala Gréco muže, který ji vyslýchal. „Nikdy mu to neodpustím,“ napsala. „Vím, že já sama budu bojovat až do posledního dne svého života, proti útlaku, proti intelektuálnímu terorismu, lhostejnosti a popírání toho nejvzácnějšího, pro co stojí zato žít: právo žít tak, jak si vybereme, myslet, smát se, rozdávat či milovat beze strachu z kohokoliv.“
Sous le ciel de Paris:
První seznámení s bohémou
Gréco byla poslána do vězení pro ženy ve Fresnes a byla propuštěna až po několika měsících. Nicméně až po válce zjistila, že přežily i její matka a sestra. Sama se vrátila do Paříže, kde našla azyl v bytě své profesorky francouzštiny Helene Duc poblíž Saint-Germain-des-Prés. Po osvobození Paříže v srpnu 1944 chodila každý den do hotelu Lutetia, kam byli přiváženi přeživší z táborů v autobusech. Jednoho dne tak našla svou sestru, která byla tak hubená a vysílená, že nemohla chodit. Později sestry začaly navštěvovat bar v hotelu Pont Royal. Setkaly se tam se Sartrem, Albertem Camusem a Simone de Beauvoir a Gréco se začala stýkat s mladými básníky a dramatiky, kteří mluvili o novém žánru divadla. Svým osobitým stylem recitovala jejich básně v experimentálních představeních.
Ke zpěvu ji dostal Sartre
V letech 1946 a 1947 se stala vděčným objektem fotografů jako jedna z nové generace mládeže na Montparnasse. Jedné noci se v kabaretu Le Bal Nègre setkala u stolu, kde seděla se Sartrem a Simone de Beauvoir, se spisovatelkou Anne-Marie Cazalis, která ji, jak později Gréco napsala, „naučila jak znovu žít a smát se“. Prostřednictvím Anne-Marie Cazalis se pak seznámila i se spisovateli Borisem Vianem, Jacquesem Prévertem a Jeanem-Paulem Sartrem. Cazalis jí už tehdy doporučovala, aby to zkusila se zpěvem, ale rozhodující krok udělal Sartre. Věnoval jí text písně, kterou původně napsal pro jednu ze svých her. To vedlo k jejímu prvnímu setkání se skladatelem Josephem Kosmou. Ten skládal hudbu k filmům Jeana Renoira a Marcela Carné a zhudebnil i Sartrovy básně, který se staly prvním základem jejího repertoáru. Její první singl Je suis comme je suis (1951) s Prévertovým textem se dočkal obrovského ohlasu. Gréco vystupovala zpočátku na jevišti v La Rose Rouge a brzy se stala doslova ikonou Saint-Germain. Svůj velký triumf pak zažila v roce 1954 na koncertu v legendární Olympii.
La Javanaise
(živě v pařížské Olympii v roce 2014, hudební doprovod Ibrahim Maalouf):
Díky milenci i hvězdou Hollywoodu
Juliette Gréco se poprvé provdala v roce 1953 za herce Philippa Lemaire; o rok později se jim narodila dcera Laurence-Marie. Rozvedli se v roce 1956, ale zůstali přáteli. V polovině 50. let se Gréco objevila i na filmovém plátně, účinkovala nejen ve francouzských filmech, ale i v Hollywoodu. Celkem se objevila asi ve dvaceti filmech, spolupracovala mimo jiné s Johnem Hustonem, Orsonem Wellesem a zejména s mocným šéfem studia 20th Century-Fox, Darrylem Zanuckem. Později se objevovala často i v televizi a na jednom z televizních galavečerů se setkala s hercem a režisérem Michelem Piccolim. O několik měsíců později se vzali. Po rozvodu v roce 1977 zůstala Gréco sama přes deset let, než uzavřela v roce 1988 své třetí a poslední manželství se skladatelem a klavíristou Gérardem Jouannestem, který často doprovázel její koncerty. Zemřel v roce 2018.
Milovala své Saint-Germain-des-Prés
Po roce 1970 se Juliette Gréco stala představitelkou generace, někdy označované jako ztracená. Byla poslední z velkých zpěvaček a cestovala po světě s neustále se měnícím repertoárem svých písní. Obvykle byly napsány přímo pro ni, a když je zpívala, soustředila se nejen na svůj skvělý projev zpívající herečky, ale především na to, aby posluchači prožívali její písně s ní. V 90. letech se stala prezidentkou sdružení na ochranu Saint-Germain-des-Prés, oblasti, která, jak vtipkovala, z ní „udělala obchodovatelnou komoditu“. V roce 2004 neuvěřitelně excelovala v pařížské Olympii a v dubnu 2012 jí ve vyprodaném hledišti divadla ve Stuttgartu tleskalo publikum vestoje. Své poslední turné zakončila v květnu 2017 v Paříži. Za života se jí dostalo nejvyšších poct od francouzského státu, v roce 1984 to byl Řád čestné legie, byla nositelkou Národního řádu za zásluhy a Řádu umění a literatury. Zemřela tiše v kruhu svých blízkých, ve svém domě v Ramatuelle na jihovýchodě Francie, 23. září 2020.

Vložil: Pavel Přeučil