Andělská tvář, která psala historii zlatého věku Hollywoodu, nebo divoká rebelka a bojovnice? Neděle Pavla Přeučila
20.09.2020
Foto: Warner Bros.
Popisek: Olivia de Havilland jako křehká sestřenka Melanie ve slavném romantickém dramatu z roku 1939 Jih proti Severu. Hollywoodská legenda se dožila toho, že byl snímek označen za rasistický a dokonce měl být stažen z distribuce, a ostře se proti tomu postavila.
Jsou to právě dva měsíce, co odešla ve věku 104 let do hereckého nebe poslední hvězda starého dobrého Hollywoodu, Olivia de Havilland. Asi nejvíc ji proslavily role ve filmech Dobrodružství Robina Hooda (1938) a Jih proti severu (1939), kde ztvárnila nezapomenutelnou postavu Melanie, za kterou byla nominována i na Oscara.
Za své hvězdné kariéry získala dva Oscary za hlavní role ve filmech Každému dle zásluh (1947) a Dědička (1950) a několik nominací na tuto prestižní cenu. V hereckém světě byla nejvíc uznávána jako velká rebelka, bojující za práva herců. Dokázala se postavit mamutí společnosti Warner Bross a velkou měrou se zasloužila o zrušení poněkud otrockého systému smluv, jímž si studia v minulosti zavazovala herce ke spolupráci.
Olivia de Havilland se narodila britským rodičům v japonském Tokiu, stejně jako její mladší sestra Joan Fontaine, později také herečka a nositelka Oscara. Vztah obou sester však celá desetiletí značně skřípal a jejich neustálé spory byly vděčným tématem bulváru. Rodina se pak brzy přestěhovala do Spojených států a Olivia se tam už od dětství začala věnovat herectví. Svoji filmovou kariéru zahájila hned po boku tehdy největší mužské hvězdy Erolla Flynna ve filmu Alibi Ike (1935) a brzy nato následovaly další filmy Kapitán Blood (1935), Útok lehké kavalerie (1936), Dobrodružství Robina Hooda (1938). De Havilland a Flynn vytvořili jednu z nejslavnějších a nejatraktivnějších filmových dvojic v dějinách kinematografie. Hráli spolu v deseti filmech. Olivia uspěla i na divadelních prknech a právě tam ji objevil slavný režisér Max Reinhardt, který ji přivedl do studia Warner Bros, s nímž svázala svůj další osud.

Se svou platonickou, důsledně utajovanou láskou Errolem Flynnem v dobrodružné pirátské romanci z roku 1935 Kapitán Blood; foto Warner Bros.
Vítězství nad gigantem Warner Bross
Do historie filmu se zapsala nesmazatelně nejen hereckým uměním, ale i bojem za práva herců. Velkou měrou se totiž zasloužila o zrušení starého systému najímání herců. Během své smlouvy s Warner Bros, která trvala sedm let, odmítla několik rolí a několikrát ji společnost i bojkotovala. Když jí smlouva s Warner Bross skončila, společnost po ní požadovala spolupráci ještě dalších šest měsíců, údajně za volno, které jí bylo poskytnuto pro její účast na natáčení u dalších filmových společností. Olivia tehdy udělala zcela bezprecedentní krok a ateliéry WB zažalovala. Argumentovala tím, že smlouva byla uzavřena na sedm let, nikoli na dobu skutečně strávenou natáčením. Soudce uznal její argumenty a práva herců omezující smlouvy se studii označil za ponižující a otrocké. Olivia de Havilland tak soud po dvou letech tahanic s WB vyhrála. O čtyři měsíce později šla znovu k soudu a žalovala WB o další změnu ve smlouvách, aby herci nebyli vázáni pouze jednou společností, ale mohli souběžně pracovat i u jiných. Znovu byla úspěšná.
Slavné sestry se nesnášely
Systém najímání herců i znění smluv musely být změněny, herci se v jednáních se studii zastupovali sami nebo prostřednictvím agentů. 15. března 1944 pak oslavil časopis Variety její vítězství titulkem „De Havilland Free Agent“. Přestože po dobu soudu nesměla hrát, v kinech se úspěšně promítaly její filmy, jako Sedmá kavalérie (1941) nebo Brána ke štěstí (1941). Právě tenhle film jí vynesl další nominaci na Oscara, nicméně získala jej její sestra Joan Fontaine za hlavní roli v Hitchcockově filmu Podezření. Právě tehdy se prý obě slavné sestry na dlouhá léta odcizily. Po vyhlášení vítězů chtěla Olivie sestře pogratulovat, ale ta nabízenou ruku nepřijala. Některé biografické práce, věnované jejímu životu, však uvádějí, že sestry se nesnášely už od dětství a spor vyvrcholil ve chvíli, kdy zemřela jejich matka a Olivia nepozvala sestru Joan na zádušní mši. Svou roli sehrálo pochopitelně i to, že Olivia žila ve Francii a Joan v USA.

Postava Catherine Sloper v dramatu Dědička jí vynesla v roce 1950 druhého Oscara. Prvního získala už v roce 1947 za svůj výkon v dramatu Každému podle jeho zásluh. K nim je třeba ještě přičíst tři nominace - za Melanii v Jihu proti Severu, Emmy Brown v romanci Brána ke štěstí a mimořádné ztvárnění schizofrenické pacientky ústavu pro mentálně choré v dramatu Hadí jáma. Tím ale výčet ocenění, která během kariéry posbírala, zdaleka nekončí; foto Paramount Pictures
Hvězdný vzestup a nové rebelie
Brzy po vítězství u soudu se její kariéra ihned rozjela znovu naplno. Do filmové historie se zapsala například filmy Temné zrcadlo (1946), Každému dle zásluh (1946), Dědička (1949) Moje sestřenice Rachel (1952), Velvyslancova dcera (1956), Papežka Jana (1972), Letiště 77 (1977) nebo Železná maska (1979). Naposledy se ve filmové roli objevila v televizním filmu Žena, kterou miloval (1988). Až do své nedávné smrti byla tahle skutečná veteránka starého, zlatého věku Hollywoodu stále aktivní a mnohdy se jí dařilo znovu zaplňovat titulní strany významných médií. V roce 2017 žalovala FX Networks za její zobrazení v minisérii „Feud: Bette and Joan“ od výkonného producenta Ryana Murphyho. Po sérii odvolání soud nakonec rozhodl v její neprospěch. Toto rozhodnutí pro ni sice znamenalo výjimečnou porážkou, ale je důkazem, že herečka nikdy nikomu nedovolila zasahovat do svých práv a vždy porušovala zažitá pravidla. Ještě nedlouho před jejím odchodem vypukla bouře kolem filmu Jih proti severu, který byl označen za rasistický, a dokonce měl být stažen z distribuce. Proti tomu se Olivia de Havilland jako jediná dosud žijící představitelka z filmu ostře postavila.
Porotu v Cannes si užívala
Její odpor k zažitým pravidlům Hollywoodu ve čtyřicátých letech se zdál sice riskantní, byla spousta jejích hereckých kolegů, kteří ji od toho zrazovali. Mnozí jí prorokovali, že si u filmu už ani neškrtne, že se budou filmové společnosti bát uzavírat s ní smlouvy, ale zdá se, že právě její postoj mnohým zaimponoval, a nepochybně k tomu přispělo i nadšení diváků a jejích obdivovatelů, kteří jí vyslovovali obrovskou podporu. Její hvězdná kariéra měla stále vzestupný trend a s příchodem televize se jí naskytla spousta dalších zajímavých rolí. V roce 1965 se stala první ženou, která působila jako předsedkyně poroty na filmovém festivalu v Cannes. Před třemi lety na to zavzpomínala v časopise Variety a uvedla, že se zprvu této role trochu obávala, ale: „Jako jediná žena v porotě jsem si tehdy ve skutečnosti užívala předsednictví poroty, složené výhradně z mužů.“

Naposledy před kamerou jako teta Bessie Merryman v televizním romantickém dramatu Žena, kterou miloval. Řekli byste, že téhle dámě s dokonalou pletí bylo tehdy už dvaasedmdesát let?; foto CBS
Utajený soukromý život
Svůj soukromý život si Olivia pečlivě střežila, a tak bylo jen málo podrobností, které unikly na veřejnost. V jednom z rozhovorů nedávno prozradila, že byla beznadějně zamilována do svého, tehdy už ženatého hereckého partnera Erolla Flynna, nicméně svoji lásku tajila. Na veřejnost se pak dostal jen její románek s hercem Jamesem Stewartem a neutajil se ani její následující vztah s režisérem Johnem Hustonem. Během svého života vystřídala pouze dva opravdové partnery. Jejím prvním manželem byl spisovatel Marcus Goodrich a manželství jim vydrželo sedm let, do rozvodu v roce 1953. Měli spolu syna Benjamina, který však zemřel na Hodgkinovu chorobu v roce 1991.
Podruhé se pak vdala v roce 1955 za novináře Pierra Galante, redaktora časopisu Paris Match. Poznali se na festivalu v Cannes a společně si koupili dům poblíž Bois de Boulogne (Boloňského lesíka) v Paříži. Manželství jim vydrželo až do roku 1979, kdy se rozvedli. Nicméně jejich soužití trvalo kupodivu i nadále a celá další léta žili ve stejném domě, aby společně vychovávali svou dceru Gisele. Olivia se o bývalého manžela starala i v jeho nejtěžších chvílích, kdy zápasil se zákeřnou rakovinou, před smrtí v roce 1998. Dcera Gisele, která se jim narodila v roce 1956, se později vydala ve šlépějích svého otce na žurnalistickou dráhu.
Aktivní do poslední chvíle
V listopadu 2008 ocenil Olivii de Havilland tehdejší americký prezident George W. Bush, tehdy jí bylo 92 let, Národní medailí za zásluhy o umění, a při té příležitosti uvedl: „Svou nezávislostí, neústupností a lidskostí vybojovala tvůrčí svobodu pro sebe a své spoluobčany.“ O dva roky později byla oceněna ve Francii vysokou poctou a jmenována rytířkou Čestné legie. V červnu 2017 se stala nejstarší ženou, která získala čestný britský titul Lady, který jí udělila královna Alžběta II. Posledních šedesát let žila Olivia de Havilland v Paříži a stále byla veřejně činná. Ke svým stým narozeninám poskytla celou řadu rozhovorů a obdivuhodná byla i její fyzická kondice, kterou si zachovala až do poslední chvíle. Ještě v loňském roce, v jejích 103 letech, se na Facebooku objevila její fotografie, jak se čile prohání na kole pařížskými ulicemi. Olivia de Havilland zemřela 26. července 2020, tedy necelý měsíc po svých 104. narozeninách.

Vložil: Pavel Přeučil