Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
S cestovatelem Milošem Beranem

S cestovatelem Milošem Beranem

... do Číny a dál, za exotikou. Trocha povídání a nádherné fotky

Co zaujalo Jiřího Macků

Co zaujalo Jiřího Macků

Každou středu i neděli něco trošinku hlubšího k zamyšlení od doyena redakce

Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, ať už si myslíte, že byla a bude, anebo naopak

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturního redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Jakoby lidická tragédie nechtěla zmizet do zaprášených archivů… Je výročí vypálení Lidic, jak je vzpomeneme ´po koroně´?

09.06.2020
Jakoby lidická tragédie nechtěla zmizet do zaprášených archivů… Je výročí vypálení Lidic, jak je vzpomeneme ´po koroně´?

Autor: Paměť národa / Klára Kučerová

Popisek: Nebudiž nikdy pochyb o bestialitě německých nacistů: Památná hrušeň, jediný strom, který přežil nacistické řádění. Němci muže zabili, domy vypálili a odstřelili, zlikvidovali hřbitov, vykáceli všechny stromy, dokonce odklonili koryto potoka

Dlouho jsme měli zato, že historická fakta jsou jasná. Němci vypálili Lidice jako pomstu za atentát na Heydricha a tenhle bestiální čin měl ohlas po celém světě. 78 let poté ale pořád není v lidickém památníku klid, ´korona´ dokonce omezí tradiční pietu. Co se v památníku stalo a co se tam děje teď? Jaké boje kdo s kým svádí?

Ale vrhněme se do krvavé historie, kterou nám připravili naši sousedé. 27. května Reinhard Heydrich vyrazil na Pražský hrad v otevřeném Mercedesu. Bylo pěkně, střechu nechal stáhnutou. Kochal se porobeným národem, kterému chystal osud Židů. Všechny odpravit, zlikvidovat, poslat na otrocké práce. Zlikvidovat všechno české. V cca 10.32 až 10.35 automobil zatáčel tehdejší Kirchmayerovou třídou vpravo do ulice V Holešovičkách (dnes spojnice mezi Zenklovou třídou a V Holešovičkách). A tam na něj čekali. Josef Gabčík a Jan Kubiš. Výbuch a divoká přestřelka. Reinhard Heydrich, kat českého národa, leží zraněn ve svém Mercedesu a Kubiš s Gabčíkem se dávají na útěk.

 

Zločin spáchaný na lidických dětech hluboce zasáhl akademickou sochařku Marii Uchytilovou. V roce 1969 se rozhodla vytvořit bronzové sousoší lidických dětí, které mělo být zároveň vnímáno jako Pomník dětským obětem války. Vytvořit dvaaosmdesát dětských soch v nadživotní velikosti jí trvalo dvě desetiletí. Ateliér, kde pomník vznikal, za tu dobu navštívily desetitisíce lidí z celého světa. Spontánně se začaly sbírat finanční prostředky na realizaci sousoší, které již tehdy oslovovalo každého, kdo ho spatřil. V březnu 1989 dokončila autorka dílo v sádře, avšak z vybraných finančních darů nikdy nic nedostala. První tři sochy tak odlila do bronzu ze svých vlastních úspor. Bohužel na podzim roku 1989 nečekaně umřela. Své životní dílo tak spatřila umístěné v Lidicích jen ve své vlastní představě… Od roku 1990 pokračovali v úsilí o odlití památníku do bronzu její manžel a dcera i další, na jaře 1995 byla na vyznačeném terénu zhotovena betonová podstava obložená žulovými deskami a poté přišla ta dlouho očekávaná chvíle. Ke svým matkám do Lidic se navrátilo 30 dětí v bronzové podobě. Od léta 1996 se s různým časovým odstupem instalovaly další sochy. Posledních 7 bylo odhaleno v roce 2000. Nyní se tu do údolí dívá 42 dívek a 40 chlapců zavražděných v roce 1942. Naplnila se tak slova autorky pomníku, akademické sochařky Marie Uchytilové: „Vracím ve jménu míru 82 dětí národa na jejich rodnou pláň, jako varující symbol miliónů zavražděných dětí, v nesmyslných válkách lidstva. Po sochách posílám poselství srozumění národům. Nad společným hrobem dětí se usmiřuje s domem dům…“ Foto Facebook / Památník Lidice, stejně jako následující fotografie v článku

Pomsta

Heydrich po převozu do nemocnice, snad i přičiněním lékařů, dodýchal až 4. června. A začala heydrichiáda. Tedy pomsta Němců na celém tehdejším protektorátu. Pronásledování, výslechy, zatýkání a popravy. A samozřejmě Lidice a Ležáky, dvě obce, které Němci z pomsty vypálili a většinu tamních lidí popravili. Nebo poslali do koncentračních táborů. A právě 10. června, necelé dva týdny po atentátu, obklíčili Němci Lidice. Nikdo nesměl dovnitř, nikdo nesměl ven. A začala ukázka té pravé bestiality, na kterou se přijel podívat i tehdejší tajemník Úřadu říšského protektora K. H. Frank, rodák z českého pohraničí, kterému Němci doposud říkají Sudety. A právě tato podívaná hrála hlavní roli v jeho poválečném soudu, ve kterém si vysloužil provaz.

 

Iniciativa k založení růžového sadu vznikla v Anglii, kde 10. června 1954 vystoupil s touto myšlenkou spolek Lidice budou žít, jehož předsedou byl Sir Barnett Stross, poslanec britského parlamentu. Sad byl založen v červnu 1955 pod názvem Sad míru a přátelství

Proč Lidice?

Proč zrovna Lidice? Snad tomu chtěla náhoda. 3. června se dostal Jaroslavu Pálovi, majiteli továrny na baterie ve Slaném, do rukou podezřelý milostný dopis adresovaný jedné ze zaměstnankyň továrny, jisté Anně Marusczákové z Holous u Brandýska. V něm stálo: „Drahá Aničko! Promiň, že ti píši tak pozdě… Co jsem chtěl udělat, tak jsem udělal. Onoho osudného dne jsem spal někde na Čabárně. Jsem zdráv. Na shledanou tento týden a pak se už neuvidíme. Milan.“ Pála pojal podezření, že dopis souvisí s atentátem a předal jej gestapu. Kdyby jen věděl, že tajemný Milan jen nevěděl, jak se zbavit milenky a vrátit se k manželce, a tak si vymyslel onen milostný dopis.

 

Pohled na památné místo Lidic, foto Paměť národa / Klára Kučerová

Marusczáková, která skutečné jméno svého milence neznala, při výslechu mimo jiné zmínila, že dotyčný ji poprosil, aby v Lidicích rodině Horákových a Stříbrných vyřídila pozdrav od jejich synů, kteří sloužili u 311. bombardovací perutě v Anglii. Gestapo ovšem u dvou zmíněných rodin z Lidic nenašlo žádné usvědčující materiály, žádnou spojitost s atentátem. To už ale na scénu přichází K. H. Frank, který chce Berlínu ukázat svou tvrdost (usiluje tím o to, aby dostal uvolněné místo po Heydrichovi). A tak přišel s nápadem vypálit Lidice jako pomstu za smrt Heydricha, což mu Hitler ihned povolil. Frank se jel na vyvražďování podívat jako na triumf vlastní kariéry.

Den hrůzy

Muži starší 15 let byli nahnáni do sklepa a chléva Horákova statku. Všechny cennější věci, koně, dobytek, zemědělské stroje apod., byly shromažďovány a odváženy do sousedního Buštěhradu. Ženy s dětmi byly nejprve nahnány do místní školy, za úsvitu pak autobusy převezeny do tělocvičny kladenského gymnázia. To už se k Lidicím blížil Frank. Horákův statek byl obložen matracemi a slamníky proti odraženým střelám. Poté byli muži vyváděni po skupinách na zahradu, kde na ně čekala popravčí četa. Nejstaršímu bylo 84, nejmladšímu pak 14. Po vyvraždění lidických mužů Němci zapálili všechny domy ve vsi. V následujících měsících byly zbytky budov vyhozeny do povětří, pokáceny všechny stromy krom jedné hrušně. Výbušninám neunikl ani místní hřbitov. Zavezli sutí místní rybník. Němci dokonce na několika místech změnili koryto potoka. Aby nic nezůstalo tak, jak to bylo. Celkem přišlo o život 340 lidických obyvatel (192 mužů, 60 žen a 88 dětí).

 

Přežila navzdory osudu, přežila, aby mohla vyprávět

Organizace Paměť národa uchovává svědectví několika pamětníků lidické tragédie. My jsme zvolili příběh Milady Říhové Cábové, které bylo v době vypálení Lidic osmnáct. Už nežije, odešla před pěti lety…

Životní strasti mají jedno společné, pokud člověka nezlomí, posílí ho. Jedním z takových příběhů je i vyprávění Milady Říhové, ženy, která zažila nacistické řádění během druhé světové války, věznění v koncentračním táboře a pochod smrti. Její životní osud je výpovědí o bezpráví, velké křivdě i krutosti. Na druhou stranu však také o veliké odvaze a touze přežít za každou cenu. Zaznamenání jejích vzpomínek je chybějícím střípkem k vyprávění o událostech v Lidicích.

S otcem se nemohla ani rozloučit

Paní Milada vzpomíná, že válku v Lidicích bezprostředně necítili. Pocit ohrožení byl, ale ne nijak veliký. Jedním dechem však dodává, že po 27. květnu 1942, kdy se stal útok na zastupujícího říšského protektora Protektorátu Čechy a Morava Reinharda Heydricha, se mnohé změnilo. Po zatčení rodin Horákových a Stříbrných z Lidic, kteří byli s atentátem neprávem spojováni, zavládl v obci strach. Ten se o několik dní později ukázal jako oprávněný.

Fotografie ze starých Lidic, paní Cábová je dítě vepředu

Paní Milada si osudnou noc z 9. na 10. června 1942 vybavuje i po dvaasedmdesáti letech stejně detailně, jako by se ony události staly včera. Nejdříve němečtí vojáci celou obec neprodyšně obklíčili. K večeru už odváděli všechny rodiny z jejich domovů. Když obyvatele nashromáždili u Horákova statku, muže s věkovou hranicí od patnácti let výš začali odtrhávat od žen a dětí. Paní Milada se nemohla se svým otcem ani rozloučit, jen na sebe rychle pohlédli. Bylo to naposledy, kdy ho spatřila, jelikož byl i s ostatními muži popraven.

Nacisté rvali matkám děti z náručí

Ženy a děti odvedli do lidické školy, kde paní Milada se svou matkou strávily noc. Poté je vojáci převezli do kladenského reálného gymnázia. Těžko by mohla popsat hrůzu a bezmoc, kterou v tu chvíli cítily. V gymnáziu pobyly na zemi s trochou slámy tři dny. Děti neustále plakaly, měly hlad a byly vyděšené. Mezitím probíhala jejich rasová kontrola, zda jsou některé z nich vhodné k poněmčení. Následně bylo gestapem oznámeno, že se provinily proti říši a budou převezeny do koncentračního tábora. Ženy měly cestovat vlakem, děti autobusem pro větší pohodlí. Abecedně je tak začali vyvolávat a postupně odebírat matkám jejich ratolesti. V tu chvíli nastalo hotové peklo. Nacisté doslova rvali matkám jejich děti z náručí, nářky se nesly celou budovou. Podle paní Milady byla tato scéna jedna z nejhorších, kterou musela prožít. Sama sice děti neměla, ale všechny dobře znala a celou tragédii s nimi prožívala.

Po otřesné scéně s odebíráním dětí, byly ženy převezeny na kladenské nádraží. Tam na ně čekal speciální osobní vlak, který je měl převést do koncentračního tábora Ravensbrück. Lidické muže mezitím gestapo postřílelo na zahradě Horákova statku a jejich rodná obec hořela v plamenech. Jenže nic z toho lidické ženy netušily, což mnohým z nich nakonec zachránilo život, jak přiznává paní Milada.

Vězeňkyní s číslem 11738

Do lágru přijely v neděli, což byl jediný den, kdy se nepracovalo. Podle vzpomínek paní Milady se před nimi otevřela velká železná vrata, kde byl nápis Arbeit macht frei – práce osvobozuje, a když prošly do velkého prostranství lágru, na tři roky se za nimi definitivně zavřela. V tuto chvíli byly již pouhými čísly bez identity. Paní Milada byla od teď vězeňkyně s číslem 11738. V osmnácti letech se tak ze dne na den ocitla na místě, které mělo znamenat jediné – smrt.

Tři dlouhé roky v koncentračním táboře popisuje jako holý boj o život. Ve stínu každodennosti a těžké práce její předešlý život bledl. Často vzpomínala na svůj domov, který se jí vracel v děsivých snech. Všude pobíhající Němci s puškami, jak se jejich řev mísí se štěkotem psů. Často také vzpomínala na svého snoubence Františka, který jí každý měsíc posílal dopis a balíček s jídlem.

Podstatnou náplní dne v táboře byla práce. Všechno, co se zde vyrábělo, bylo obvykle pro armádu. Většinou tak šily různé kalhoty či kabáty. Pokud nesplnily denní normu, čekal je přísný trest. Dvanáct hodin denně tak musela paní Milada šít na strojích až do vyčerpání. Jíst dostávaly pouze dvakrát denně. Ráno misku s černou bryndou, kterou nazývali polévkou a kousíček chleba, který jim musel vystačit na celý den. A k večeři zase jen bezbarvou šlichtu se dvěma či třemi brambory ve slupce. Jak říká paní Milada, jídlo bylo odporné, ale nakonec si musela zvyknout, pokud nechtěla zemřít hlady.

Esesák ji zfackoval, až se pomočila

Nejhorší podle paní Milady bylo to, že nikdo netušil, odkud a hlavně za co může rána padnout. A ani ona se výprasku nevyhnula. Jednou ji esesák zfackoval tak, až se pomočila. Po druhé ji bachařka strčila hlavu pod ledovou vodu a nafackovala za to, že jí děvčata udělala kudrnaté vlasy z papírových natáček. Člověk si musel zvyknout na každodenní strach, ale i na haldy mrtvol, které se povalovaly na zemi, než je někdo uklidil.

Když se v roce 1945 blížil konec války, místo vytouženého osvobození čekala paní Miladu s její matkou další životní zkouška – pochod smrti. Bachaři je po skupinách vyhnaly ven s balíčkem jídla a spoře oděné musely ve dřevácích pochodovat podél silnice neúprosným tempem. Snažily se jedna druhou podpírat. Kdo padl a už se nezvedl, toho bez milosti zastřelili. S maminkou si tehdy říkaly, že jestli přežily koncentrák, tak tohle dozajista nezvládnou.

Nakonec však obě přežily nálety i ukrutný hlad, který je sužoval.

Místo Lidic zbyla jen holá pláň

A po osvobození Rudou armádou se 2. června 1945 dostaly s ostatními Lidickými ženami zpět do Československa. Jenže místo oslav je na hranicích čekala trpká pravda s pachutí zloby. Podle paní Milady pro ni bylo zjištění skutečných událostí jako čelní náraz s autobusem. Jejich rodná obec byla srovnána se zemí, muži mrtví, včetně jejího otce, a o dětech se nevědělo nic. Když si třetí den po návratu z lágru půjčila sestřino kolo a jela se podívat na místo, kde byl její domov, uviděla nyní pouze holou pláň. Cítila, jak se jí stáhlo hrdo, zavřelo oči a v duchu si vybavovala, kde stál jejich dům…Dnes přiznává, že kdyby celou pravdu věděla už v Ravensbrücku, neví, zda by měla vůbec vůli bojovat o život.

O několik dní později se také shledala se svým snoubencem Františkem, který na ni celé tři roky čekal. Ještě v srpnu roku 1945 se rozhodli vzít a do roka po návratu z koncentračního tábora se jim narodil syn Lubor.

Po návratu z lágru vážila 45 kilo

Velké štěstí z narozeného miminka však netrvalo příliš dlouho. Lubor se totiž narodil silně krátkozraký a s neurologickými problémy. Podle doktorů šlo o důsledek toho, že se organismus paní Milady nestačil z války dostatečně zotavit. Dnes s lítostí přiznává, že měli počkat. V tu dobu však byli příliš mladí a hloupí, aby domysleli takové následky.

Milada s prvorozeným synem Lubošem

Milada Cábová prožila svůj život převážně v Praze. Do obnovených Lidic se nevrátila z toho důvodu, že syn docházel do speciální školy pro slabozraké. Musela by ho dát do internátu, a jak sama říká, po zkušenostech s odebíráním dětí v kladenském gymnáziu, by své dítě nikdy nedala. Přiznává, že teprve po narození syna pochopila, co musely lidické matky doopravdy prožívat.

Po návratu z lágru vážila pouhých 45 kilo. Dlouhou dobu se musela dávat jak psychicky, tak i fyzicky dohromady. Někdy měla lepší dny, jindy ale bezdůvodně probrečela celé hodiny. Narození syna jí však velmi pomohlo. Musela se totiž začít starat o někoho jiného a nezbývalo jí, než se dát dohromady. O čtyři roky později se jim narodila ještě dcera Hanka, naprosto zdravá.

V posledních letech žila paní Milada Cábová v lidickém domě pro seniory. Oslavila zde i požehnanou devadesátku a stále přednášela na školách a různých besedách o tom, co ve svém životě zažila. A i když měly být Lidice zničeny a její obyvatelé vyhlazeni, nepatrná část lidických žen i dětí přežila. Přežily, aby mohly vyprávět svůj osud dalším generacím. Přežily i navzdory osudu.

 

Pochyby s Českou televizí

Loni přišel ovšem otřes po 78 letech. Přišla s ním Česká televize, která do vysílání pustila historika Vojtěcha Kyncla z Historického ústavu Akademie věd ČR, který tvrdil, že za vypálením Lidic nestojí náhoda, ale udavačství jedné z lidických žen. Podle Kyncla jedna z lidických žen udala svou podnájemnici gestapu s tím, že se jedná o Židovku. A tady podle něho vzala původ tragédie, která se stala 10. června 1942. Ovšem jeho bádání stojí jen na hlášení velitele četnické stanice v Buštěhradu.

Evžen Ressl, velitel četnické stanice v Buštěhradu, sepsal 11. prosince 1945, tedy sedm měsíců po skončení druhé světové války, hlášení, podle něhož obyvatelka Lidic Alžběta Doležalová měla udat 2. června 1942 svou podnájemnici Štěpánku Mikešovou (rozenou Löwingerovou), protože ta se snažila zatajit svůj židovský původ. Doležalová kromě toho podle Ressla četníkům vyhrožovala udáním kladenskému gestapu, pokud budou nečinní.

 

Síň In Memoriam je součástí areálu památníku, nachází se pod terasou dvouramenného schodiště sestupujícího k pietnímu území. Prostor je využívaný k tématickým výstavám, např. o městech a vesnicích, které postihl obdobný osud jako Lidice. Vstup je zdarma

„Mikešová, která neměla žádného zaměstnání, nadaná výmluvností, dovedla se vetříti do mnohých lidických domácností, věděla mnohé, co mělo zůstati utajeno, znala osoby naslouchající cizímu rozhlasu a i jiné tajnosti obce, a mohla proto snadno obci škoditi. Její pohrůžky počaly se již dne 4. 6. 1942 uskutečňovati a vyvrcholily dne 10. 6. 1942," zapsal půl roku po válce četník Ressl do buštěhradské četnické pamětní knihy. Štěpánka Mikešová se tak podle něj Lidickým mstila za své zatčení.

Boj o Lidice

Celou hypotézu odvysílala Česká televize. V pořadu vystupovala i tehdejší ředitelka Památníku Lidice Martina Lehmannová, která Kynclovo tvrzení nevyvracela. Na to konto se pozůstalí po lidických obětech vzepřeli a odmítli s Památníkem Lidice spolupracovat. Došlo k tlaku, aby ředitelka Lehmannová odešla, což po mediální vichřici učinila. S ní odešlo dalších 10 zaměstnanců s tímto prohlášením: „My, zaměstnanci Památníku Lidice, nechceme mlčet a přihlížet tomu, jak je role vědeckých a paměťových institucí relativizována, jak je historie a věda politizována a jak se pod tlakem určité skupiny lidí vytváří ´historie na přání‘.“

U Martiny Lehmannové je ovšem problémem, že se přidala na jednu stranu sporu a tím vlastně celou věc zpolitizovala. Hlášení Evžena Ressla je podle dalších historiků pochybné, protože ten se svým hlášením mohl snažit o vytvoření vlastního alibi. Navíc by se udání Doležalové mezi lidickými obyvateli ihned rozkřiklo. Byla to malá ves, kde každý věděl o každém všechno. „Jako udavačka by Alžběta Doležalová neměla šanci přežít koncentrační tábor Ravensbrück bez solidarity ostatních lidických žen. Ty by ji totiž, pokud by skutečně byla udavačkou, v koncentráku odvrhly. V každém případě by byla po válce, tedy v době značně rozjitřených poměrů trestně stíhána za zločin udavačství,“ oponuje na příklad historik a archivář Šustek.

 

Bývalá ředitelka Památníku Lidice to asi myslela dobře, ale nezvládla svou ´nadstranickou roli´

Do případu se zamíchal nedávno nový svědek, který historikům o Evženu Resslovi řekl: „Za protektorátu se ho každý bál. Ten člověk dokonce po vyvraždění Lidic gestapu doporučoval, aby v Buštěhradu zatkli několik dalších rodin, protože pocházejí z Lidic.“ Jeho tvrzení nyní prošetřují historici a hledají další důkazy. Je možné, že se Lehmannová postavila na špatnou stranu sporu proti pozůstalým obětí vyvražďování v Lidicích? Nebo jedeme neustále normalizační výklad dějin? Je to v mlze, ale Lehmannová rozhodně měla zůstat nestranná, jinak svou roli ředitelky dělala špatně. Připojila se hypotéze, k jedné z možností, nikoliv k definitivnímu závěru, podepřenému solidními důkazy, protože ten už je nyní těžké, neřkuli nemožné najít.

Bude tryzna?

Smutné výročí vypálení Lidic se kvůli koronaviru nekoná: „Jsem však přesvědčen, že nám věříte, že připomínání oběti, kterou Lidice 10. června 1942 přinesly, pro nás není záležitostí jednoho dne v roce, ale že na povražděné a umučené myslíme prakticky každý den. Děláme a budeme dělat všechno pro to, aby se na ně nikdy nezapomnělo,“ řekl nynější ředitel památníku Lidice Eduard Stehlík.

 

Děkovný koncert pro Lidice

Online přenos Děkovného koncertu pro Lidice se uskuteční právě dnes, 9. června 2020 od 20:30 hodin, v předvečer pietní vzpomínky v Lidicích. Uskuteční se na nádvoří muzea Památníku Lidice. Tentokrát vystoupí pětičlenné hudební těleso Ústřední hudby Armády ČR se sólistkou Lucií Silkenovou a českou hymnu zazpívá Marta Hanfová. Koncert bude vzhledem k mimořádným opatřením přenášen formou živého vstupu na Facebooku Památníku Lidice a streamem na Youtube.

Součástí programu Děkovného koncertu pro Lidice je čtení jmen zavražděných lidických dětí a ´Světla z oken lidických domů´, rozsvěcení svíček na místech původních lidických domů.

Vložil: Kamil Fára

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace