Cajta na obojek, aby se příliš necukal. Na lidi bič a do frcu nějaké ty hry. Komentář Štěpána Chába
komentář
03.06.2020
Foto: Facebook
Popisek: Nehodící se foto českého dopraváka k výbušné situaci v USA? Neřekl bych. Měli bychom vidět, že máme ty naše dopraváky, kteří dají botičku, pokutičku, ale zatím nás nebijí a zase až tolik nelikvidují tu naši svobodu
Nepokoje v USA, v tradiční výhní frustrace, kterou naše doba nabízí. Jako spouštěcí katalyzátor, ona pověstná poslední kapka, se v centru všeho dění usídlil symbol celých nepokojů, černoch George Floyd, kterého americký policista zaklekl na ulici při zatýkání tak, až se Floyd udusil. V tomto případě je zcela mimo mísu poukazovat na to, že Floyd nebyl bezúhonný a spořádaný občan USA, ale recidivista. Zásadní je jediné, policista zabil. Protesty jsou tedy zcela na místě.
Ovšem v jaké míře a v jaké formě? A s jakými lidmi v davu? Kdyby u nás policista udělal stejnou věc, jaká se udála v USA, vzedmu se v bujném řevu vzteklého býka stejně, jako se postavily na nohy USA. Jsou meze, které státní moc nesmí překročit. Má sloužit. Nesvazovat. Arogance moci je zkrátka nepřípustná.
Jenže…
Jak probíhají protesty v USA? Tradičně, s transparenty, s blokádami. I s policejní brutalitou, která je, na naše poměry, nebývalá. Mlácení, najíždění auty, odstřelování slzným plynem. Taková ta tradiční hrubá síla, kterou jsme v poslední době viděli jak ve Španělsku nebo Francii, tak i v Hongkongu. Taková ta hrubá síla, u které si řeknete – cože? Proč? Ale asi to je tou mírnou českou povahou, která si nechá po zádech jezdit tanky, přesto se vzedme jen na několik sice krásných a jímavých, ale básní a protestsongů. Což je hezké, za krev v ulicích stojí máloco. Ostatně, ono se nám toho nikdy příliš mnoho drastického nedělo – prostě jsme byli ujařmeni a pak se vše i bez větších vodopádů krve vyřešilo tak nějak samo. Tu dříve, tu později. Já vím, kacířské prohlášení, ale ono to tak skutečně je.
Rabování
Vedle oprávněných protestů a demonstrací se ovšem objevilo i rabování nebývalých rozměrů. Vytlučené celé obchodní čtvrti, vybrakované zboží. Naprostý chaos a zkáza. Jako kdyby v jeden okamžik zkolabovala celá společnost. Kuriózní forma protestu – fakt je mi líto George Floyda, ale daleko víc je mi líto mých nohou, tak jdu rabovat do obuvnictví a u toho jej zdemoluju se stovkami dalších, kteří litují víc své nohy, než nějakého Floyda. Představte si, že takhle by probíhaly demonstrace Milionu chvilek pro demokracii – hodinku řvaní na Letné a pak hurá do ulice Na Příkopech a brakovat. S touto perspektivou jsou chvilkaři vlastně docela příjemným zpestřením té naší politické i společenské nudy, a vlastně i dobrou průpravou pro pěvecký sbor. Provolávat protibabišovská hesla, to jednomu setsakra zesílí hlas. Hezky na čerstvém vzduchu… a pak hajdy domů, plnit zase úkoly. Všimli jste si, že jsem si tak nemístně odbočil od tématu, že Minář ještě nebyl zatčený? Co je tohle za protivládní sešlosti, nezatýká se tam a vůdci protestů se chodí vykecávat do čétéčka. No nemáme se tu, ve srovnání s ostatními, báječně?
Mladíci
V USA, přijde mi, se k protestům s velkým nadšením přidalo i jakési nedefinovatelné hnutí mladých černochů, kteří ucítili příležitost se prostě obohatit. V rámci smutku za George Floyda, samozřejmě, ale obohatit. Co to znamená? My, když jsme měnili historii v Listopadu 89, také jsme nerabovali obchody… a ne proto, že v nich nic moc nebylo, ale protože šlo přeci jenom o něco jiného. Myšlenka, a touha ji donést až pánům na vládu, byla vším. Kdyby se nějaký Franta vydal v rámci revoluce rabovat Jednotu, nejspíš by chytl hned ve dveřích pohlavek a bylo by po ptákách. To se ještě dělaly revoluce, to byla jiná doba, posteskl by si člověk ve středních letech, pro kterého začíná být kolébka daleko větší iluzí, než hrob.
A ono to vlastně bude právě v tom pohlavku. Možná právě tady dojela liberálnost Západu na své mantinely a začíná dostávat po hubě od výsledků své výchovy. Dítě nesmí dostat pohlavek, nabacáno, nesmí dostat domácí úkol, nesmí být do ničeho nuceno, musí být uzábavováno snad až k smrti… nudou. A to může mít takové důsledky. Sebevědomý fracek plný nejistoty, co nic neumí, nic neví, ale hodně toho chce a na hodně má nárok. Ba přímo právo. Možná je to trochu nebezpečný precedent. A možná to je jen první přesdržku, které jsme od těch našich fracků dostali.
Nemluvě pak o tom, že je to jeden z mnoha dalších důkazů o tom, že rasové soužití je prostě iluze. Dobré vědět, že podobnou frustrovanou součást společnosti nám sem lifruje Evropská unie. Nyní čtyři ministři zahraničí apelovali na unii, že by se zase měly otevřít hranice pro imigranty. A komisařka pro vnitřní záležitosti Ylva Johanssonová zase chystá další relokační program, jinak nazvané kvóty na imigranty. Když nepokoje, tak všude. Frantu ještě zfackujeme, Mustafu už ztuha.
Vložil: Štěpán Cháb