Spravedlnost na světě prostě není. Český Šternberk je toho důkazem. S poutníkem za Bílou paní
21.03.2020
Foto: Hans Štembera
Popisek: Hrad Český Šternberk
FOTO Pohádky, které končí dobře? Jistě, ve špalíčku Boženy Němcové nebo Karla Jaromíra Erbena. Tam se to dobrými konci jen čepejří. Ale skutek? Utek hned, jak zahlédl díru v plotě. V realitě se ty dobré konce spřádají mnohem hůře. Své o tom vědí na hradě Český Šternberk, kde se nejspíš psala ta skutečná pravidla spravedlnosti. Do chmurných dní koronavirové nákazy se začtěte do děsivých událostí, které tamnímu hradu daly základní kameny.
Ale začněme radši zlehka. Pořídili jste si dům na hypotéku? Založili jste tak nové sídlo svého rodu? Nebo jste dům podědili po rodičích, kteří jej podědili po svých rodičích, kteří si jej koupili za pakatel po druhé světové válce? Inspiraci pro rodové sídlo byste si měli vzít u Českého Šternberku. Šlechtický rod Sternbergů nechal hrad vybudovat v roce 1242 a jeho majiteli je dnes… rod Sternbergů. Což je v naší zemi ojediněné. Majitelé nemovitostí se většinou střídají jako svatí na orloji. Ne tak rod Sternbergů a jeho hrad Český Šternberk. Bezmála 800 let vlastnictví. Osm let válek, šachových partií na českém trůnu, proher a výher, nadvlády tu těch, tu zase oněch spřátelených vojsk našich milých sousedů (a je vlastně jedno, z které strany přišli, nikdy to nebyl med).

Jak se jmenovala vaše prababička?
Ale stejně je to věc. Sedím tu a přemýšlím, jak se jmenovala moje prababička. A k vlastní lítosti zjišťuji, že to netuším. Netuším, jaký měla život, co byla za člověka, koho milovala,… ale nebýt jí, nejsem tu. Není to divné? A jak se jmenovala a co byla za člověka má praprababička? V mlhách zapomnění, všechno. A mám pocit, že to tak máme téměř všichni. Neznáme svou linii předků, neznáme tedy svůj příběh, nevíme, kde jsou naše kořeny. Děsivé.
Majitelem hradu Český Šternberk je Zdeněk Filip Maria Emanuel Jiří Ignatius Sternberg. Přesvědčený odpůrce komunistického režimu, který pomáhal své rodině a přátelům utéct před komunismem na Západ. Sám vydržel v naší republice až do roku 1968, kdy i na něj bylo té přátelské pomoci pěti armád Varšavské smlouvy nějak moc a utekl se svou ženou a synem do Vídně. Za tu dobu, kdy byl v Československu, si prošel pracovními pozicemi jako horník nebo kulisák. No, a teď si představte, že by si Zdeněk Filip Maria Emanuel Jiří Ignatius Sternberg sedl na židli, rozhlížel se po rodovém hradě, a dumal, kdo byla jeho prababička. Věc naprosto absurdní. Ten zná i prababiččinu prababičku, protože tak se to sluší. Člověk si pak nepřipadá tak ztraceně, řekl bych.

Prohlídka hradu
Zdeněk Filip Maria Emanuel Jiří Ignatius Sternberg restituoval hrad Český Šternberk v roce 1992, komunisté jej rodině totiž sebrali už v roce 1949. Zdeňkův otec, tehdejší majitel hradu, si na totalitním režimu vyprosil, aby mohl na vlastním hradě dělat kastelána (absurdita století, že), díky tomu se zachránila podstatná část vybavení. Ovšem Zdeněk Filip Maria Emanuel Jiří Ignatius Sternberg si po restituci neusebral hrad k vlastnímu použití, nezavřel jej veřejnosti. Ročně tak hrad a jeho prohlídku absolvuje na osmdesát tisíc lidí. Letos ta čísla asi tolik ohromující nebudou, jelikož i hrad Český Šternberk vinou pandemie musel zavřít své brány.
Ale pojďme k té nespravedlnosti
U hradu je totiž ukrytý poklad. Otevírá se vždy o Velkém pátku před Velikonocemi. A to vám jednou šel sedlák právě o Velkém pátku kolem Šternberku a strhla se strašlivá bouře. Sedlák hledal, kam by se schoval, aby do něj nebacil blesk, a našel puklinu ve skále. I nasoukal se tam. Bouře trvala dlouho, a tak usnul. Jenže do stejné pukliny si místní boháč ukryl své bohatství. A když šel okolo čert (no ano, v té době čerti chodili po zemi běžně, to ví každý malý Jarda, teď už se tady čerti chodit bojí), pojal podezření, že sedlák pátrá po pokladu a chce ho ukrást. Z toho usoudil, že je sedlák zlá duše, a odnesl ho do pekla. Konec, tečka. Sedláka z pekla nikdo nezachránil. Což naprosto nabourává koncept pohádek. Sedláka, duši prostou, mělo přeci peklo zase vydávit. Nevydávilo. Něco podobného, jako když se normální člověk dostane před soudní stolec v té naší české kotlině, a proti němu stojí někdo… mocný. Spravedlnost jde hnedle stranou.

Reportáž vznikla ve spolupráci se Středočeským krajem.
Vložil: Kamil Fára