Dějinami roztočený Točník rotuje na hromadě zlata, kterou nenašli ani s těžkou technikou. S poutníkem za Bílou paní
29.02.2020
Foto: Hans Štembera
Popisek: Hrad Točník
FOTO Hrad Točník se do map začal zakreslovat s koncem 14. století, kdy jej nechal postavit Václav IV., syn Karla IV. Ten, věren své povaze a stylu vládnutí, utíkal od panovnických povinností právě na Točník, kde si při lovech užíval zdejší lesy. Místo pevného místa v dějinách lovil Václav IV. černou zvěř a lelky. Holt, osud synů slavných otců. Nikdy to nebude lepší. Když je laťka příliš vysoko, motivaci aby člověk pohledal. A nenašel.
A právě s Točníkem se pojí historka, která krále potkala. Václav IV. jel koňmo se svým průvodem do Berouna, v půli cesty jej zastavil slepý mládenec a dožadoval se mluvit přímo s králem. Ten milostivě svolil. Mladík krále varoval, řka – nejezděte dál, čekají tam na vás, chtějí vás zajmout. Král neváhal, otočil koně a vydal se cvalem zpět na hrad Točník. Z něj poslal zvědy, kteří měli vyzkoumat, zda mladík nelhal. A skutečně, na krále čekali vzpurní čeští páni, kteří měli plné zuby toho, jak Václav IV. kašle na svou zemi. Snad pro něj chytali nepříjemné vyplacení. Mládence král ustanovil svým rádcem.

Trocha toho kouzlení
Václav IV. byl zvláštní mezulán s modrou krví. Náladový. S jistým zalíbením na Točníku používal tamní hladomornu přesně k tomu, k čemu ji její název zavazuje. Záliba vedla k tomu, že točnická hladomorna si mohla s hrdostí dělat čárky v tom, kolik v sobě zahubila lidí. Nebylo jich málo. I stalo se, že točnický rybník, nedaleko hradu, se začal plnit prazvláštními rybami. Černé chlupaté ryby, které nemohl na udici chytit nikdo jiný, než král Václav. Ten si na nich také moc rád pochutnával. A právě tím, že ty černé chlupaté ryby jedl, osvobozoval duše v hladomorně umučených lidí. Později, po smrti krále, rybník odklela cikánka.

Poklad, poklad, my chceme poklad
Po smrti Václava IV. přikvačil do českého království král Zikmund a jal se zabírat vše, na co měl pocit, že má právo. Část českých pánů mu vysekla poklonu. Rozhodně ne ale všichni. V Zikmundově hledáčku se objevil i hrad Točník. Tuše, že právě tam si Václav IV. z boží vůle jeho bratr, ulil velkou část královského pokladu, vydal se drancovat tamní pokladnu. Ale to by nesměl být v Čechách. Nikdo tam na něj se staženými půlkami nečekal. Točnický půrkrabí, Čech tělem i duší, nepřál cizákovi a poklad pečlivě ukryl, v pokladnici nechal jen myší bobky a drobné, které nestačil posbírat.
Zikmund nesl prázdnou pokladnu velmi těžce, běhal po hradě, pročesával každý kout, nenašel nic. S nepořízenou pak odtáhl zpátky do Uher, protože měl sám dost trápení s cizími útočícími vojsky. V českém království se mu navíc začínali houfovat husitská vojska, která Zikmunda nepustila do českých zemí dalece přes deset dalších let. A to si mohl vzteky drtit mezi zuby mramorové kvádry, nic to nepomohlo. Husité nedali uherskému králi ani suché z nosu. Ve jméně kalichu, Zikmunda, tu lišku ryšavou, tu nikdo nechce. V průběhu dějin se pokoušeli mnozí o nalezení pokladu. A nepřestali s tím vlastně doposud. Jednou to zkusili i s těžkou technikou, ale ani hrad Točník nevydal nic, co by stálo za zlámanou grešli. Poklad tam stále někde je.
O té bílé paní
Hrad Točník nemá bílou paní. Nebýt pana Kořínka, ovšem. Ten ji totiž někdy v předminulém století vysvobodil, nepomýšleje na marketingové oddělení hradu budoucnosti. Pan Kořínek šel v noci kolem hradu. Spatřil na hradbách bledou postavu, která na něj kynula, aby přišel k ní. To nebylo nic pro pana Kořínka, srdnatě proklouzl křovím a nezastavil se dřív, než se za ním zavřely domovní dveře jeho domu. Jenže mu to nedalo a druhý den se vypravil na stejné místo. A zase tam stála bledá přízračná postava a kynula a lákala pana Kořínka. Vydal se k ní. A ano, byla to bílá paní.
Prosila jej o vysvobození. Žila prý kdysi na hradě Točník a nebyla hodnou dcerou, své rodiče soužila, soužila, až je svou nezbedností usoužila k smrti. A osudem jí nebylo odpuštěno. Od té doby se musí na místě zjevovat. Záchrana je jediná. Pan Kořínek se musí o dušičkách vydat bos do Chrámu svatého Víta v Praze a nechat tam za ni sloužit mši. U toho má žebrat po domech, aby si na mši vyžebral. Pan Kořínek vše přislíbil. Na dušičky se mu pak bílá paní zjevila a popostrčila jej k cestě. Pan Kořínek udělal vše podle instrukcí bílé paní. Ta se mu pak zjevila ve snu, vděčná a vysvobozená z klatby neposlušného potomka. Rodina pana Kořínka pak byla po celé generace chráněna na zdraví i na majetku. A nejspíš stále je. Jmenuje-li se někdo ve vašem okolí Kořínek nebo Kořínková, bude to jistě dobrá partie ještě teď. Však nad nimi dlí nadpozemská síla a stále bude. Dobré skutky se prostě nezapomínají, tak šup do ženění a vdávání, Kořínkovi jsou pod ochranou.

Reportáž vznikla ve spolupráci se Středočeským krajem.
Vložil: Kamil Fára