Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Kam směřuje Evropa a EU a jsou všichni Piráti opravdu na té správné lodi? Komentář Pavla Přeučila

komentář 18.02.2020
Kam směřuje Evropa a EU a jsou všichni Piráti opravdu na té správné lodi? Komentář Pavla Přeučila

Foto: Ilustrační foto Facebook

Popisek: Tak copak si pěkného postavíme? Nevím, ale hlavně to musí být ZELENÉ

Proč jsme vlastně vstupovali do Evropské unie? Tuhle otázku si kladu nejen já, ale nejspíš i miliony dalších občanů našeho státu. Co nás vlastně hnalo do náruče společenství, které stále více připomíná jakýsi superstát, někteří dokonce říkají, že nechvalně známou bývalou Radu vzájemné hospodářské pomoci, tedy RVHP. Co si budeme namlouvat, stejně jako já, i ty miliony dalších lidí viděly ty hlavní důvody čtyři. Svobodný pohyb občanů po Evropě a svobodný pohyb zboží, svobodnou volbu povolání a rovněž svobodu volby studia kdekoliv v EU. Naší prioritou tedy byly čtyři svobody. Rozhodně jsme nepředpokládali, že spadneme z bláta do louže a zákazy, příkazy, omezení a nařízení, kterých jsme si užili až až za minulého režimu, dosáhnou jednou obludných rozměrů.

Ve svém dnešním komentáři ale nebudu jen nadávat, v Evropské unii vidím i ty plusy, které nám členství v této organizaci přináší. Jsou to především ony čtyři svobody, kterých jsme se dočkali v plné míře. Je to ale i mezinárodní spolupráce na spoustě společných projektů, ať už v oblasti ekonomiky, vědy, obchodu či školství. Zároveň jsem ale přesvědčen, že tak široké a rozporuplné politické spektrum, jaké je v unijních orgánech zastoupené, a tak přebujelá byrokracie nemůže fungovat do nekonečna. 

Příval zákazů a příkazů

Je na pováženou, že nám vládne jakási evropská komise, nikým nevolený orgán, který se chová jako stát ve státě a stejně tak je na pováženou, že nás v evropském parlamentu zastupují europoslanci, kteří nejenže nehájí národní zájmy našeho státu, ale mnohdy dokonce vystupují proti nim. Od celonárodního referenda v roce 2003, jímž občané ČR stvrdili přístup k EU, se Unie diametrálně změnila.

Neustále jsme bombardováni nařízeními, příkazy a zákony, které jsou často zcela nesmyslné, od takových maličkostí jako jsou ony pověstné zahnuté okurky, zákazy nazývat marmeládu marmeládou či rum rumem, nebo zákaz používat normální žárovky, až po spoustu svazujících zákonů, které nás připravují ročně o desítky miliard, jako je nesmyslná podpora biopaliv nebo podpora solárních elektráren. Tím jen přihráváme miliardy do kapes řepkovým magnátům a solárním baronům, přičemž je už dávno prokázáno, že například ona biopaliva mají na zlepšení ovzduší téměř nulový vliv.

 

Imigrace jako nutnost?

Je tu i palčivá otázka neřízené migrace, kterou Evropa zažívá a ke které se staví v pozici mrtvého brouka. Jak je možné, že do Evropy přicházejí stovky tisíc ekonomických migrantů, přicházejících jen za vidinou lepšího života a bohatých dávek? Jak je možné, že překračují naše hranice bez jakýchkoliv dokladů? Nejenže je to proti všem národním i evropským zákonům, ale EU tuto migraci přímo podporuje a obhajuje. Dokonce slyšíme od evropských lídrů proklamace, že migrace je nutností, aby Evropa přežila. Zaplať Pánbůh za V4, která svým jednotným postojem k migraci brání alespoň naše čtyři státy před onou invazí. 

Piráti pro mne byli světlou nadějí

V této souvislosti se musím zastavit u Pirátské strany, která u nás dnes figuruje v preferencích voličů střídavě na druhé či třetí pozici za hnutím ANO. Ta se dostala i do Evropského parlamentu a nepokrytě onu nelegální migraci podporuje. Piráti se ale změnili i v mnoha dalších ohledech. Přiznám se, že Piráti mi byli od počátku sympatičtí. Od založení Pirátské strany v roce 2009 mi byly sympatické jejich snahy o prosazování přímé demokracie, jejich úsilí o obranu svobody projevu, komunikace, vzdělávání i respekt k soukromí občanů. Základy jejich politiky spočívaly ve společném sdílení informací, svobodném užívání software, v zásadní reformě autorského práva či patentových zákonů a v neposlední řadě i ve snaze o komplexní digitalizaci státní správy. V roce 2010 jsem se stal příznivcem a sympatizantem strany a od té chvíle i jejím zarputilým voličem.

 

Zpočátku velké ideály

Nesmírně jsem tehdy fandil té nadšené partě kluků a holek, která chtěla změnit svět a o rok později už jsem za ně kandidoval v senátních volbách. Tehdy by ještě bylo vítězství spíše zázrakem, nicméně Piráti se dostali do povědomí voličů a jejich program zaujal především mladou generaci. Říká se, že člověk je tak mladý, jak se cítí, a tak jsem se i při svém věku mezi nimi cítil jako mezi svými.

Měli jsme stejné zájmy, stejná přání, stejné ideje, ale chyběla většinová témata, která by zaujala široké spektrum voličů. Navíc byli většinou naprostí amatéři, co se týká vysoké politiky. Trávili jsme večery po hospodách, kde se připravoval program a já se snažil do něj vtěsnat ona většinová témata, jako dostupné bydlení pro mladé lidi či radikální změnu systému vzdělávání. Sympatické mi bylo hlavně to, že všichni pracovali mnohdy do noci naprosto dobrovolně a s neskutečným zápalem.

 

Cítím se kapku rozpolceně

Když přeskočím oněch 10 let, kdy získávali Piráti čím dál větší podporu, a podívám se na ně dnes, ocitám se v dost nepříjemném stavu rozpolcenosti. Piráti na svá původní témata a ideje jaksi pozapomněli a chovají se jako kterákoliv parlamentní strana, která si lebedí v opozičních křeslech a kritizuje koalici bez jasné větší vize. Ano, daří se jim prosadit některé programové body z onoho původního programu, ale většinu času věnují stejně jako další opoziční strany jakémusi antibabišismu a neváhají nám horlivě dělat jako žalobníčci ostudu i na evropské úrovni. 

Z nepřátel príma kamarádi

Musím spravedlivě říci, díky za takové Piráty jako je třeba Mikuláš Ferjenčík, nebo Olga Richterová, kteří mají rozumné názory a snaží se opravdu něco změnit. Ale celkově jsou Piráti stejně rozpolcení jako já. Jsou nazýváni neomarxisty, ale v řadě případů se chovají jako ryze pravicová strana. Notují si s TOP 09, ODS i lidovci, což by mne v počátcích existence téhle strany ani nenapadlo, protože před oněmi 10 lety to pro ně byli nepřátele na život a na smrt. Nikdo mi nevyvrátí, že na tom mají největší zásluhu takoví pirátští lídři, kteří se prodrali díky ostrým loktům do předních funkcí, jako je Lukáš Wagenknecht, Vojtěch Pikal či nejhorší primátor Prahy v historii, Zdeněk Hřib, který si z metropole dělá stát ve státě s vlastní zahraniční politikou.

 

Kam se poděly některé programové cíle?

Pirátům se nějak vytratily jejich původní proklamované cíle, jako přímá demokracie, s níž souvisí třeba i možnost odvolávání politiků nebo možnost referend, která by mohla rozhodovat o směřování naší země. Už jim ani moc nevadí neuvěřitelně přebujelá byrokracie Evropské unie, z které se stal moloch, sající z členských zemí miliardy jen na svůj provoz. Kam se poděla jejich idea o otevřenosti politiky, když se evropští lídři při klíčových jednáních schovají za zavřené dveře a vyjdou ven až s hotovou věcí? V programu přece mají větu - „Prosazujeme kontrolu moci a mocných – politikům musí být vidět pod ruce.“

Kam se podělo plnění dalších bodů programu, kde se uvádí: „Prosazujeme svobodný přístup občanů k informacím i svobodu projevu a právo na soukromí. Bojujeme proti cenzuře, omezování svobody a potlačování lidských práv. Více svobody, méně buzerace!“ Dnes jsme špehováni na každém kroku, cenzura si vesele bují na ještě vyšší úrovni než za komunistů a lidé jsou napadáni za své názory, odlišné od oficiální linie. 

Královsky placený byrokratický moloch

Když vidím, jak funguje Evropská unie, vždycky si vzpomenu na dva, dnes už polozapomenuté zákony profesora Cyrila Northcote Parkinsona. Ten první z nich zní: „Každá instituce, která zaměstnává více než sto lidí, je soběstačná; může fungovat sama pro sebe a nepotřebuje styk s veřejností.“ A ten druhý: „Výdaje narůstají úměrně s příjmem.“ Oba přesně charakterizují dnešní stav orgánů EU. Oficiálně pracuje v orgánech EU na 54 000 úředníků, což je poslední údaj, který se mi podařilo dohledat, ale započítáme-li i tisíce nejrůznějších expertů, poradců či odborníků, pracujících pro nejrůznější projekty, dojdeme podle některých zdrojů až k číslu 150 000 lidí, které živíme za královské platy. Jen na tyto platy vydáváme jako členské státy více než 200 miliard ročně. Navíc, po Brexitu se tyto výdaje sakramentsky zvýší. 

Zelený úděl nás přijde sakra draho

Nejnovějším výplodem EU je tzv Evropský zelený úděl, což má být soubor opatření ke zlepšení klimatu. Tenhle nesmysl má přijít členské země jen do roku 2030 na nejméně 260 miliard eur, což je astronomická suma 6 bilionů a 52 miliard korun. Navíc je zde vyhlášení dalšího nesmyslu, evropské uhlíkové neutrality do roku 2050, která přijde na další biliony korun. Zezelená tak zemědělství, průmysl, doprava, energetika, ale i národní rozpočty, které budou muset ony biliony vyklopit. Skeptici dnes tvrdí, že pokud bychom měli tyto fantasmagorie splnit, sníží se životní úroveň v naší zemi nejméně o 25 %. A jak se k tomu staví Piráti? Na evropské úrovni tomu tleskají a podporují to. Asi proto, aby nevypadli z frakce Zelených, ve které se uhnízdili. 

Budeme válčit. A proti komu?

Záměrně jsem ponechal stranou otázku společné bezpečnosti, která by měla být ponechána v rukou každého jednotlivého státu. A právě tady mi nejvíce vadí snahy některých stran o vybudování jakési evropské armády. Bude to další vojenský pakt, suplující NATO, jehož už jsme členy? Kdo bude této armádě velet a hlavně, kdo v ní bude mít rozhodující slovo? Budou to Němci spolu s Francouzi, jako nejsilnější státy?

Budou naši vojáci znovu podřízeni německému velení a pokud Evropská unie zavelí, nastoupíme jako jeden muž třeba proti zemi, která se bude vzpouzet přijímat různé nesmyslné regulace a nařízení, jakou je například Polsko, nebo proti další slovanské zemi, jakou je Rusko, které je dnes označováno za našeho největšího nepřítele? Nepočítám-li násilný rozpad Jugoslávie a tamější válku v letech 1991 – 1995, případně až 1999, kdy zažila Jugoslávie nesmyslné bombardování ze strany NATO, zažila Evropa poslední velký válečný konflikt za 2. světové války, tedy před 75 lety.  Opravdu bych se nechtěl dožit dalšího.

 

Budou dvě evropské armády?

V této souvislosti mne překvapil i postoj Pirátské strany, která ústy svého europoslance Marcela Kolaji hlásá, že „naše vize je jednotná armáda EU.“ Opravdu potřebujeme dvě armády, jednu v NATO a druhou jako součást evropských ozbrojených sil? Na co, a proti komu? Vždyť základní premisou NATO je bránit společně každý stát členství, který by byl napaden. K čemu tedy další armádu? Uvědomují si zastánci této společné armády vůbec fakt, že NATO je složeno z 27 evropských států a pouze dvou zámořských, USA a Kanady? A co když splní Donald Trump svou výhrůžku a USA z NATO vystoupí, a ona to nemusí být podle jeho posledních vystoupení až taková fikce? Nebude ho následovat i Kanada? Potom zbydou zcela logicky v NATO pouze evropské země a tím pádem bychom měli dvě paralelní evropské armády. Domysleli vůbec zastánci společné evropské armády tento paradox?

 

A teď, babo raď

Myslím si, že ve stejném stavu rozpolcenosti se nachází i valná část našich voličů. Volit Piráty, kteří se čím dál tím více přiklánějí k radikálním evropským stranám a v řadě případů se zpronevěřují svému programu? ANO, které má sice líbivou politiku, ale nemyslí na zadní kolečka a zatěžuje nás neuvěřitelnou administrativou? ODS, která sice zaujímá v poslední době silně protievropské postoje, ale nijak se nezměnila od dob, kdy měla na svědomí největší rozkrádání státu v historii? Zcela pominu upadající KSČM, ryze účelovou stranu TOP 09 anebo lidovce, kteří jsou typickou stranou, kam vítr tam plášť. Zkrátka, babo raď.

 

Vložil: Pavel Přeučil