Czexit ve dvou variantách a za použití několika ‘kdyby‘ a ‘až‘. Komentář Štěpána Chába

Foto: Facebook

Popisek: S Evropskou unií na věčné časy a někdy i jinak

Naše šéfredaktorka má Evropskou unii ráda. Kriticky, ale ráda. Vyzvala mne tedy, abych, když stále říkám A, řekl i B... Z jejích slov cítím to, že není jiné cesty, než cesty unie, nebo naprostého krachu a pádu pod ruský vliv. Na dnešek jsem po svém středečním textu, kde jsem nenechal na unii nit suchou, vyslyšel její výzvu, že mám tedy nastínit cestu czexitu. Dobrá tedy. Jdeme do toho.

Hned v úvodu konstatuji, že divoký czexit po vzoru Velké Británie by byl sebevražednou akcí. Takovou cestou jít, uteče od nás kněžna Libuše a půjde radši věštit Slovákům. Protože na horory stavěná není. Zároveň upozorním, že notičky od Putina nedostávám a že mé negativní chápání unie vychází pouze a jen z mnou vypozorovaných skutečností. A ještě dodatek – nikdy jsem neobdržel žádný mýtický řetězový e-mail, který by mi tak hrozivě ovlivnil smýšlení.

Dvourychlostní rozpad

Nejlepší řešení by bylo na bázi spolupráce, tzn. dvourychlostí Evropské unie, kdy si západ pojede po svém a nás si nechá v závěsu. A tam vznikne potřeba vytvořit si své ‘hlavní město‘, dejme tomu třeba v Brně. I v centru unie vznikají už teď politické tlaky, které upozorňují na to, že západní Evropu jen zdržujeme od vývoje. Od dvou center Evropské unie není daleká cesta k tomu, aby vznikly dvě spolupracující, ale nezávislé Evropské unie. Což by byla cesta naprosto smírná, nelikvidační a výhodná pro všechny zúčastněné. A má to svou logiku. My jsme se západní ekonomice za 15 let členství v unii ani nepřiblížili. Čí vinou, nechám stranou. Postupem času bychom se stali na Bruselu nezávislí, ale jednali bychom ve smyslu strategického partnerství. A bylo by to řešení nejlepší, protože současné uzpůsobení ubližuje nám i západním členským zemím. My máme pocit, že jsme přívažek, západ má pocit, že nás musí táhnout. Obojí je pravda a na obou stranách je to brané jako nespravedlnost. Proč v tom setrvávat?

Takový rozpad by byl něco na způsob rozpadu Československa. Ač byl rozpad citově pro obyvatele bolestivý, ve výsledku byl ku prospěchu oběma zemím a byl geniálním tahem převážně Václava Klause. Slovensko neustále České republice vyčítalo, že je kolonií, že je chudším příbuzným, kterému Češi dělají drába. Kdyby se Československo nerozpadlo, nejspíš máme o zábavu postaráno, protože by neustále vznikaly sváry a hádky a obviňování. Ale po rozpadu? Co jsme si, to jsme si, teď jsme spolupracující samostatné státy, kde se lidé navzájem považují za bratry. Bratia Slováci jsou prostě naši, to nejsou cizinci. Ale jedou si svou budoucnost, která je jejich, hrdá a krásná. Kdybychom se nerozpadli, tak by existence Československa byla strojem na permanentní generování Jánošíků, kteří by hudrali směrem na Prahu. Po rozpadu je klid. Ale stejně jsme na tom v Evropské unii. Neustále tu generujeme Jánošíky, protože víme, že západní členské státy prostě nemáme šanci dohnat. Nemáme. Teď ne. Možná někdy v budoucnu a sami, bez jejich dohledu a kárání.

Velmi rychlý rozpad

Druhou cestou je násilné odejití Visegrádské čtyřky poté, co se staneme čistými plátci do rozpočtu unie. A nejde tak o to placení, jako o to, čím je to vyvážené. Ve V4 převažuje přesvědčení, že západní členské státy určují cestu unie tak trochu bezhlavě, hloupě, viz ekologie, migrace, omezování svobody slova. Takže odmítat placení do rozpočtu unie není na přítěž kvůli samotným financím, ale vědomím toho, že si vlastně platíme svého drába, který neustále do omrzení křičí – musíš – musíš přijímat migranty, musíš zavádět ekonomicky likvidační ekologické zákony a pořádky, musíš, musíš, musíš. Nutno dodat, že takový rozchod je krajní a vlastně zbytečný. Není cílem si rozeštvat Evropskou unii, je to pro nás naprosto stěžejní a strategický partner. A partnerem musí zůstat. Ale nemůžeme zůstat členem, protože ten nepoměr je příliš křiklavý a brzdí vlastně oba regiony, jak západní státy, tak i ty východní.

Ekonomické dopady

U rozdělení unie na dvě rychlosti by byly dopady minimální. Protože propad určuje převážně byznys a ten politika pouze reguluje a omezuje, ale nezastaví. Záleželo by samozřejmě na dohodě, na nutnosti zavádět nebo nezavádět cla (jejich zbytečnost je v rámci Evropy snad očividná), na ochotě spolupracovat. Na příkladu brexitu nám unie ukazuje, že dohoda s ní je prakticky nemožná – ale tam se jedná o vzdorovité opuštění unie, které samotná unie nechápe a tedy se mu snaží házet klacky pod nohy. Rozdělení unie na dvě rychlosti, osamostatnění té bohaté části unie od té pomalé a chudé, to je v zájmu západní části unie. Chtěli by to, neházeli by tomu klacky pod nohy.

Dodatek

Evropská unie je postavená na obdobném rozdělení město versus vesnice. U nás město nechápe pohnutky vesnice. Stejný princip jede unií. Západní členské státy nechápou ty východní. Podle nás si západ stanovuje zmatečné priority, podle nich jsme blbci, kteří nechápou, kde ty priority mají být. Ten svár bude permanentní a bude se prohlubovat… což lze čistě zkonstatovat, po patnácti letech uvnitř unie. Velká Británie se brexitem vlastně zachovala jako hloupý spratek. Nevyjednala si dopředu podmínky, nevytvořila si spojenectví, prostě jen praštila do stolu. A nese si za to své následky. My bychom měli západním členským státům podsunout myšlenku, že je zdržujeme, že jsme jim na obtíž, že by nás mohli odložit. Odchod by byl mírumilovný, založený na spolupráci, ale byl by to odchod oboustranně osvobozující.

Psali jsme

A co takhle toho feťáka rovnou zastřelit. Komentář Štěpána Chába

Bonus

Bonus takového rozdělení? V Evropě by vznikl bezpečnostní val mezi původní Evropskou unií a Ruskem. Naše existence by prostě podstatně snížila tření mezi těmito rivaly. Smírný region, přes který by neprojely ani západní, a ani ruské tanky. Ať už skutečné, nebo ty ekonomické, případně diplomatické.

Rozhodně jsem nesepsal vše, ale už tak je to dlouhé až k neučtení. Někdy příště si dáme pokračování o geopolitice.

Vložil: Štěpán Cháb