Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Na vlastní kůži

Na vlastní kůži

Ivan Břešťák dělal krimi na Nově, má na kontě 1 200 reportáží. Nyní se vydává pro Krajské listy.cz tam, kam se bojí i benga

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Vycházející české hvězdy

Vycházející české hvězdy

Je jim sotva přes dvacet, přesto již nastartovaly raketovou kariéru

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturního redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Český poutník

Český poutník

René Flášar a jeho dobrodružné putování Českem na našich stránkách

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Byla lepší než Baarová, chybělo jí ale její sebevědomí. Lásku našla až v náruči vlivné soudružky. Tajnosti slavných

22.11.2019
Byla lepší než Baarová, chybělo jí ale její sebevědomí. Lásku našla až v náruči vlivné soudružky. Tajnosti slavných

Autor: repro/archiv.narodni-divadlo.cz

Popisek: Blanka Waleská v roce 1951, v hořké komedii A. P. Čechova Višňový sad

Nahlas se o tom nikdy nemluvilo. V mládí chodila s muži, protože to přece bylo normální. Pak ale zjistila, že je s ní všechno úplně jinak. Pak už to všichni věděli, její soužití s partnerkou ale zůstalo veřejným tajemstvím.

O každých svátcích ji dodnes vídáme na obrazovce, jen si ale nejspíš neuvědomujeme, jak excelentní herečce svěřila kdysi režisérka Marie Poledňáková v komedii Jak vytrhnout velrybě stoličku roli trpělivé Karličky, která hlídá baletce Anně neposedného Vaška. Křehká dívka, která vynikala lyrickým půvabem, měla navíc ještě další plus – na rozdíl od své spolužačky a nejslavnější prvorepublikové kolegyně, nepřístupné a protivné Lídy Baarové, působila Blanka Waleská vždy srdečně, přístupně a pečlivě. A profesoři ji dokonce považovali za mnohem větší talent než Lídu.

V roce 1948 v isncenaci Tylova Divadla Odvety

V roce 1948 v isncenaci Tylova Divadla Odvety
(foto – repro/archiv.narodni-divadlo.cz/Karel Drbohlav)

Neměla peníze ani jméno

Blanka Wedlichová se narodila 19. května 1910 ve středočeských Cerhenicích a po umělecké dráze začala toužit už v raném dětství. K vhodnému startu jí ale chyběly ty správné předpoklady. Tatínek sice byl malíř a básník, tím by ale rodinu stejně neuživil, a tak později vedl obchod a hospodu. Rodiče nebyli bohatí a ani se nehonosili významným jménem, které by dceři pomohlo otevřít dveře vlivných mecenášů. A tak se zdálo, že zůstane při zemi a pokusí se uplatnit v nějaké úplně obyčejné profesi. Na otcovo přání začala po obecné škole studovat na pražském dívčím gymnáziu Na Zatlance, i když nebyla právě studijní typ. Mimořádně ale vynikala v kreslení, navrhování šatů či uměleckém psaní. Byla zkrátka rozenou umělkyní s obrovskou duší i potenciálem. Jenže její studia skončila neslavně v tercii, když propadla z matematiky. Zoufalý tatínek lomil rukama, a pak ji poslal za trest na rodinnou školu do Kolína. Vzdělávat se ale v takzvaných ženských povoláních ji ale bavilo ještě méně, takže nakonec ze školy utekla.

Mistrova múza

Zůstat na krku rodičům nechtěla, a tak se rozhodla živit sama, což byl ve dvacátých letech minulého století pro dívku bez jakéhokoli odborného vzdělání kousek hodně odvážný. Začínala jako služka, později pracovala jako ‘slečna k dětem‘, což zpravidla obnášelo kompletní péči o malé svěřence od rána do noci včetně praní, žehlení, úklidu… Bylo jí pouhých šestnáct let, když si začala psát deník a právě se jako vychovatelka seznámila s Františkem Xavierem Naskem, významným pražským malířem, dekoratérem a ilustrátorem, hlavně ale také manželem hvězdy Národního divadla Růženy Naskové. Stala se jeho múzou a přinejmenším jeden její portrét zdobil jeden z obchodů na Národní třídě. Setkání s Naskovými ale pro ni mělo ještě jeden mnohem větší význam, pod vlivem úspěšných manželů se rozhodla zkusit štěstí nikoli jako malířka, ale jako herečka. Stala se členkou tanečního souboru smíchovské Arény a jako statistka se poprvé objevila i ve filmu. A ve dvaceti letech byla přijata na Pražskou konzervatoř.

S Jiřinou Petrovickou v dramatu Morálka paní Dulské

S Jiřinou Petrovickou v dramatu Morálka paní Dulské
(foto – repro/archiv.narodni-divadlo.cz/Jaromír Svoboda)

Ještě lepší než Lída

Konečně se ocitla ve škole, na níž ji studium opravdu naplňovalo. V deníku se v zápiscích z této doby velmi často zmiňovala o své spolužačce, o čtyři roky mladší Lídě Baarové, o níž se vyjadřovala jako o velkém talentu, i když profesoři považovali za lepší ji. Nejspíš proto, že extrémně sebevědomá Lída byla už na konzervatoři leckomu nesympatická, kdežto Blanka byla její pravý opak, působila vždy srdečně, přístupně a pečlivě. Už v roce 1932 dostala ve filmu první dva bezejmenné ‘štěky‘, skutečný debut před kamerou si odbyla o rok později coby Katy v melodramatu Ze světa lesních samot, k němuž napsal scénář Otakar Vávra na motivy stejnojmenného románu Karla Klostermanna. A pak už začaly přicházet nabídky jedna za druhou. V roce 1934 úspěšně ukončila studia, nastoupila na jedinou sezónu do Divadla Vlasty Buriana a zazářila jako Pepina v úspěšném filmu režiséra Vladimíra Slavínského Matka Kráčmerka aneb Komedie o o chudé rodině, která skrz milionovou výhru v loterii ke štěstí přišla.

Radokova křehká bytost

Další sezónu strávila na jevištích dvou pražských avantgardních scén – v Novém divadle a Spoutaném – Osvobozeném divadle. A pak přišla nabídka, která se neodmítá, sa tak sbalila kufry a zamířila na severní Moravu. Stala se členkou souboru Národního divadla moravskoslezského v Ostravě. Prožila tam pět let a prokázala na jeho jevišti svůj mimořádně široký herecký záběr, od Nezvalovy Manon Lescaut přes Shakespearovu Julii a Kvapilovu Princeznu Pampelišku až po Kristýnu v Našich furiantech či Soňu v Dostojevského Zločinu a trestu. V roce 1941 se vrátila do Prahy, kde pokračovala v holešovické Uranii a po osvobození v Divadle 5. května, kde její výrazový rejstřík mimořádně obohatila spolupráce s režisérem Alfrédem Radokem. Své postavy vytvářela vždy jako lyrická herečka, nejbližší jí byly vnitřně křehké, žensky zranitelné bytosti, s bolestným stínem a ironickým odstupem. Mistrně dokázala vyjádřit vnitřní prožitek, jejími devízami byly až éterický půvab, stoprocentně zvládnutý jevištní pohyb, perfektní projev a dikce.

Hraběnka de Galle ve slavném historickém filmu režiséra Otakara Vávry Kladivo na čarodějnice

Hraběnka de Galle ve slavném historickém filmu režiséra Otakara Vávry Kladivo na čarodějnice
(foto – repro/archiv ČT)

Hvězda z Národního

V roce 1948 se stala členkou činoherního souboru Národního divadla a až do oficiálního odchodu do penze byla jednou z jeho nejvýraznějších osobností. I s přibývajícími lety dál zůstávala křehkou tajemnou bytostí, vyzařující vnitřní krásu a nevyslovená tajemství. Divadlo tohoto jejího talentu umělo dokonale využít, s filmem to už bylo mnohem horší. Jedinou opravdu velkou a hlavní roli jí nabídl v roce 1949 Alfréd Radok v psychologickém válečném dramatu Daleká cesta, který dodnes patří k nejvýznamnějším dílům naší kinematografie. A významně k tomu přispěl i Blančin výkon v roli lékařky Hany Kaufmannové, kterou ani manželství s árijcem nezachrání před hrůzami terezínského ghetta. Naplno využít její mistrovství dokázal i Václav Krška, který ji v padesátých letech obsadil do nestárnoucích adaptací divadelních her Fráni Šrámka Měsíc nad řekou a Stříbrný vítr. Její další filmové postavy už pak byly jen vedlejší, zato stále častěji spolupracovala s Československým rozhlasem a dabingem.

Seriál ji nelákal

Na počátku šedesátých let odstartovala její bohatá spolupráce s Československou televizí. Hrála královny, hraběnky či baronky stejně jako láskyplné maminky a babičky. K jejím nezapomenutelným výkonům na obrazovce patří stárnoucí rezignovaná Alžběta, o jejímž setkání s bývalým přítelem z mládí Františkem v podání Karla Högera vypráví slavná inscenace Lístek do památníku, kterou natočil v roce 1975 František Filip na námět Jiřího Hubače. Velmi ráda hrála v pohádkách, na rozdíl od většiny kolegů se ale tvrdohlavě bránila seriálové tvorbě. Během kariéry udělala jen několik výjimek. Vedle pohádkových sérií si zahrála v roce 1970 švagrovou vévody z Orleansu v historické minisérii režiséra Jaroslava Dudka Alexander Dumas starší a o deset let později se mihla v první epizodě životopisné trilogie o zakladateli KSČ a teoretikovi dělnického hnutí Bohumíru Šmeralovi Čas zakladatelů.

Alžběta Jarošová a Ing. František Kalina (Karel Höger) v melodramatu Lístek do památníku

Alžběta Jarošová a Ing. František Kalina (Karel Höger) v melodramatu Lístek do památníku
(foto – repro/archiv ČT/Miloš Schmiedberger)

Neobvyklá láska

Její nevšední charisma a osobnost pramenily nejspíš z odlišnosti jejího cítění a myšlení. V mládí sice chodila s muži, protože to bylo považováno za samozřejmé a správné, představu o šťastném životě si ale nespojovala s manželstvím a dětmi. S žádným nezůstala dlouho, možná právě proto, že byla tak krásná a výjimečná. A pak konečně byla schopná sama sobě přiznat, že ji mnohem víc přitahují ženy, a opravdu se zamilovala. V druhé polovině čtyřicátých let se stala její životní partnerkou PhDr. Eva Soukupová, pozdější zakladatelka a dlouholetá ředitelka Divadelního ústavu a významná komunistická funkcionářka. Homosexualita sice byla v té době ještě takzvaně na indexu, všichni to ale věděli a ani jedna z dam svoji lásku netajila. O veřejném tajemství se zpravidla nemluvilo, jen tu a tam se některý ze soudruhů do Soukupové kvůli jejímu ‘rodinnému zázemí‘ strefil, ona to ale díky svému postavení vždy ustála.

Tvrdohlavá zrzka

Blanka Waleská byla poprvé oceněna v roce 1958 vyznamenáním Za vynikající práci, o dva roky později dostala titul Zasloužilá členka Národního divadla a v roce 1965 Zasloužilá umělkyně. Vždy měla svou hlavu a nebála se říkat své názory veřejně. Už v roce 1945 se stala členkou KSČ, po okupaci v roce 1968 ale ze strany odešla, protože s vývojem událostí nesouhlasila. Stejně tvrdohlavě ale odmítala bojkot ruských klasických děl, která považovala za kvalitní, přestože v tom zůstala sama. V sedmdesátých letech omezila působení v divadle, protože ji začaly sužovat zdravotní problémy, a v roce 1976 odešla oficiálně z Národního divadla do penze. Dál ale spolupracovala s televizí a občas se mihla i na filmovém plátně a její filmografie obsahuje téměř devadesát titulů. Před filmovou kamerou stanula naposledy v roce 1986 jako Blanka v komedii Marie Poledňákové Zkrocení zlého muže, poté ještě stihla natočit televizní detektivku Vladimíra Karlíka Případ nevinné řeky. Zemřela 6. července 1986 v Praze a její životní dráhu mapuje monografie Břetislava Ditrycha a prasynovce Josepha F. Vedlicha Dívka s červenými vlasy, kterou vydal Úřad městyse Cerhenice v roce 2010. její milovaná Eva ji přežila o jednadvacet let.

 

Božoňka

Vložil: Adina Janovská

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace