Už nezažíváme globální oteplování, ale rovnou globální vaření za živa. Týden Štěpána Chába
11.08.2019
Foto: Pixabay
Popisek: Slunce už topí pod kotlem. Uvaříme se... A nebo taky ne
Výběr těch nejšťavnatějších zpráv z uplynulého týdne, které by neměly zůstat zapomenuté v záplavě informací i dezinformací, které nám sem Putin (a další mediální domy) naházel.
Tak Rivka Weinbergová, která v USA vyučuje na univerzitě filosofii, se pustila i do zcela jiného oboru. A tím je klimatologie. Řekli byste si, brnkačka, moudrý člověk zvládne více oborů naráz. No, nezvládne. Nebo alespoň ne každý. Protože z Rivčina pera vzešla taková slova jako, cituji: „Blízká budoucnost je horší než si většina z nás myslí. Globální apokalypsa oteplení je na blízku a nebude to hezké: budeme trpět – hodně trpět – potom zemřeme – a potom vymřeme.“ Vemeno apokalyptických krav zase nadojilo krvavé mléko hysterie, zdá se.
Ale po přečtení další ukázky můžeme začít s podezřením, že paní Weinbergová se dává na kariéru sci-fi: „Propukající environmentální neštěstí nás zabije mnoha způsoby: udušením v uhlíkem ucpaném vzduchu, prehistorickými mory zachycenými v ledovcích, které se objeví znovu, až bude arktické pásmo tát, vyhladověním, až bude obdělávatelná půda vysušená, otravou smrtícími oceánskými plyny, které se uvolní, až oceánský život vymře - anebo prostě uvařením se za živa (koneckonců jsme jenom kus masa).“ To jako fakt? Fakt se uvaříme? Doslova? Klimatologové mluví o jednom stupni Celsia. Maximálně o dvou. Nikoliv o několika desítkách stupňů. Čím černější scénář, tím větší publikum. Protože publikum chce vzrušení, nikoliv řešení. A vaření za živa? To je sakra vzrůšo. Z logiky věci pak Weinbergové vyplynulo, že bychom neměli mít tolik dětí. Sakra, my? My jich máme málo, v rozvojovém světě jich mají nad hlavu. Tam, prosím, rozdávat s podobnými kecy kondomy a pesary.
Vstříc bu-bu-bu-budoucnosti
Tak je to tady. Poturčenec horší Turka. Německý rozjíždějící se ekofašismus má fanatické následovníky i u nás. Ředitel sekce infrastruktury Institutu plánování a rozvoje Prahy Marek Zděradička navrhuje v okolí centra Prahy malé sklady, kam by se dováželo zboží dodávkami. Z těchto skladů by se pak zboží rozváželo na rikšách. Nový zaměstnanecký plán – rikša dopravce, rikša taxikář, rikša v sanitce, policejní rikša. Vítejte v rozvojovém světě Evropy. Žádný Uber, nic takového, to je cesta do minulosti. Hezky rikšu, pazourek, kyj, to je naše budoucnost. Takže zase, jeden velký sklad, který zásobuje poměrnou část Prahy, nahradíme stovkami menších. Výsledek? Bude potřeba více ledniček a mrazáků. Což nám zvýší uhlíkovou stopu. A jak nacpat na rikšu mrazák s ledničkou? Kriste pane na nebesích, spas naše duše. A vůbec, víte, že v západním Německu je v preferencích nejsilnější strana Zelených? Budoucnost začíná vypadat hodně děsivě.
Vlaky na vodík
V Německu zavádějí vlaky na vodík. Prudce ekologická metoda, zvolal jsem po zjištění, konečně něco smysluplného. Ale ouvej. Pak na mě vybafla informace, kterak že se vodík do nádrží vlaků vyrábí. A tady je kámen úrazu. Ke zkapalnění vodíku dochází za pomoci zemního plynu, ropy a uhlí. A pak v nepatrné míře díky elektrolýze, která může probíhat přes solární systémy. Koukněte na přiložený koláč. A tak je to zase jen ekologie na papíru. Nebude to smrdět tady a teď, ale támhle a teď. Rozdíl? Prakticky nula, nedojdeme-li tedy k záporným číslům.
Výroba zkapalněného vodíku
Elektroautem přímo k exekutorovi
Elektroauta jsou prostě hračka pro bohaté. Ceny jsou hrozivé, u většiny aut atakují hranici jednoho milionu korun (pokud samozřejmě nechcete nevýkoný nákupní vozík, kam se vejdete maximálně vy a jedna taška s nákupem a dojede na jedno nabití jen do krámu a zpátky). Pro většinu obyvatel by nákup elektroautomobilu znamenal citelné zadlužení. K tomu zazněla informace, že Češi jsou ochotní (a schopní) zaplatit za auto maximálně do 200 000,-. Tedy bazar, tedy fosil, žádný bio výrobek od Tesly. Ekologie v České republice, po brutálním zdražení benzínu a pokutování za jízdu v automobilu se spalovacím motorem, je jasná – rozmasírujme si nohy, budeme chodit pěšky. A tam, kam nedojdeme po svých, jako kdyby neexistovalo vůbec.
V šortkách proti islámu
Naivní belgické dobrovolnice vyrazily pomáhat do Maroka zpevňovat silnice. Obyčejnými šutry, ne asfaltem. No, a jelikož je v Maroku vedro, vyrazily dobrovolnice pracovat v kraťasech, tílkách a tričkách. Prostě vedro. Věc v Maroku řešila policie, tamní média i jeden z členů vládní strany. Naivním dobrovolnicím se v Maroku líbilo: „Lidé jsou tu velmi milí a přátelští, miluji Maroko,“ řekla jedna z nich, nevěda, že část marocké společnosti touží po její popravě za nemravné chování.
Vložil: Štěpán Cháb