Žijeme v souladu… s nádorem. Komentář Štěpána Chába
komentář
05.07.2019
Foto: Facebook
Popisek: Nádor, který na svět vyplodili z ACDF Architecture
Kde přesně se nachází krása? Zpravidla se shodneme na tom, že krásu vyjadřuje květina. Její něha, zaoblenost. Dokonalý je kruh, koule. Za dokonalý tvar označujeme ženské ňadro. Energií nás dokáže naplnit vzrostlý strom se svou korunou, vybarvení křídel motýla. Zároveň dokážeme a vidíme krásu v básních nebo hudbě, kde už jdeme k podstatě chápání krásy, kde tu krásu vidíme vnitřním okem, dalo by se říct.
Krásná dokáže být i architektura. Když se projdete historickým centrem Prahy, můžete zachytit nejen dech starobylosti a majestátnosti, ale také to, s jakým citem k okolí i celku byl každý jednotlivý dům postavený. Tak nějak to spolu všechno souvisí, zapadá to do sebe, má to smysl. A pak přijdete k Tančícímu domu a zjistíte, že i domy umí znásilňovat.
Ohavnost moderní architektury
Moderní architektura neumí být krásná. Umí šokovat svou strojovou linií, svou perfektností roviny, pravými úhly a hrou skel. Ale neumí být krásná. Taková, jako když si zapnete na DVD přehrávači Pána prstenů ve velké rozlišení a prostě se zamilujete do Hobitína, a pak možná večer, zachumlaní v duchnách, sníte o tom, že bydlet v hobití noře by bylo prostě krásné. Proč? Protože na architektuře Hobitína je něco, co člověka sebere. Nabije ho to. Jako procházka lesem. Nebo rozkvetlou loukou. Taková krása je přirozená. Jako kdyby tam ty nory vyrostly samy.
Ale jsou tu pravé úhly moderní architektury, které se nám snaží vnutit, že krása je ale úplně někde jinde. A přitom naprostá většina lidí, alespoň si to myslím, tam tu krásu prostě nevidí. Sterilní krása operačního sálu, sterilní krása pitevny, sterilní krása čekárny na onkologii. A protože architektura je také umění, nejen znalost toho, kde je těžiště a jaký materiál konstrukci domu udrží a jak to udělat, aby to celé nespadlo, připadá mi, že na architekturu se hlásí lidé bez fantazie. Protože člověk s fantazií nemůže považovat pravý úhel za vrchol svého umění a vkusu.
Přestávka s verši a obrazy
Dopisoval jsem si jednu dobu s hojně publikujícím básníkem (s ohledem na sdělenou informaci jej nechám v anonymitě). Psal pouze nevázané verše. Vedli jsme dlouhé disputace o tom, v čem je krása jeho básní, v čem se odlišuje od slovní onanie nebo automatického psaní s občasnými záchvěvy myšlenky. Nedohádali jsme se. Po mé výzvě, aby mi sepsal báseň veršovanou, s vázaným veršem, protože jen mistr může pochybovat o pravidlech, sepsal dětinský pokus, který neměl žádnou hodnotu. Nevyvinuté veršování bez schopnosti udržet rytmus básně, nebo vyplodit rým, který by uměl chytit za srdce (případně za cokoliv jiného). Z mého pohledu se odkopal jako básnické jelito.
Obdobné je to na Akademii výtvarných umění. Jeden ze studujících je mým přítelem. A jeho informace z chlouby našeho výtvarného umění? Vedle toho, že polovina studentek prochází bezproblémově školou jen díky tomu, že umí nosit skutečně hluboký výstřih a zamykat se s ním v ateliéru s příslušným profesorem, který bude sedět u zkoušek, pak přišel s dalším, daleko horším. Studenti AVU pohrdají klasickou malbou, pohrdají starými mistry, prim na AVU získává uvědomělý aktivismus a stříkání barev na papír. Bere mě mor, když si uvědomím, že akademický malíř, který absolvuje takovou školu, nemusí umět nakreslit růži. Protože obyčejností pohrdá. Protože školu udělal proto, že oblepil sloup vysokého napětí v boji za rovnoprávnost oslů a krav vlastním spermatem, které střádal pět let do kyblíku u postele. A říká tomu angažované umění.
Zpět k domům
V galerii nahlédněte na pýchu dnešní architektury. Domy vitríny, domy skleníky, domy skříně, domy bez ducha a bez kouska krásy, která by skutečně promlouvala. Jen mrtvé maso krychlí a kvádrů, do absurdit prosklené, dalo by se až říct, že nahé. Ač jsem se o to skutečně pokoušel, nenašel jsem pro takový shluk pravých úhlů ani ždibec nadšení. Ani pochopení. Ty domy vypadají jako náhrobky. Rozhodně nevypadají jako místo, kde by zdravě bujel život ruku v ruce s láskou.

Vložil: Štěpán Cháb