Hvězda – nehvězda, někomu se znelíbila, a tak vymysleli fintu. Z práce ji vyhodili po 26 letech. Tajnosti slavných
24.05.2019
Foto: archiv Ady Strakové
Popisek: Slovenská televizní hlasatelka Ada Straková
Muži před ní padali na zadky, pro ženy byla módní ikonou. Příliš velký úspěch se ale neodpouští. S populární hlasatelkou nemilosrdně zametli úplně stejně, jako se to dělávalo ‘za komančů‘. Některé věci se zkrátka nemění.
„Já se můžu podívat do zrcadla, zato ti, kteří mě vyhodili, jsou už na smetišti dějin,“ prohlásila populární slovenská moderátorka Ada Straková, která déle než čtvrt století patřila nejen k hlasatelským ikonám Československé televize. Pak se ale zřejmě někomu znelíbila, a tak na ni vymysleli fintu, aby jí mohli dát výpověď.
Není konkurz jako konkurz
Narodila se 14. června 1948 ve starobylé slovenské Kremnici, v jejímž okolí se těžily drahé kovy už v 10. století. Vystudovala slovenštinu a francouzštinu na pedagogické fakultě v Banské Bystrici, a právě dopisovala diplomovou práci, když televizní hlasatelka oznámila, že se chystá konkurz. „Tatínek mi v žertu řekl, jestli bych to nezkusila. A já řekla proč ne?!“ zavzpomínala v jednom rozhovoru. „Bylo to něco úžasného, co se už nikdy nezopakuje. Byla jsem asi ve správném čase na správném místě. Bylo mi dvaadvacet a po skončení vysoké školy jsem šla na konkurz, kterého se účastnilo 120 děvčat z celého Slovenska. A nebyl to ledajaký konkurz, jakou jsou většinou nyní. Slečny se totiž jen usmívají a mluví na kameru. Kdysi tam byl hodinový písemný test ze všech oblastí lidského života. Matematika, medicína, dějepis i kultura. Za 60 minut jsme musely zodpovědět 60 otázek. Když jsme přišly do studia na kameru, byla jsem jasný vítěz,“ pochlubila se serveru pluska.sk.
Tatínkovi natruc
Konkurzu se zúčastnila, přestože už měla domluvené místo na jazykové škole. Tím se prý poprvé v životě vzepřela tatínkovi, který s ní pak kvůli tomu týden nemluvil. Od 1. srpna 1970 nastoupila do Československé televize a již 12. září měla první večerní službu. „Nikdy na to nezapomenu, protože jedním z dokumentů, který šel do celostátního vysílání, byl film o historii hornictví v mém rodném městě Kremnica. Celé město sedělo před obrazovkou a čekalo. Rodiče na druhý den přijímali gratulace od lidí, kteří viděli na obrazovce svoji rodačku, která jim uvedla dokument o historii hornictví.“
Pravá dáma
Maminka ji odmalička vedla k eleganci, šila pro ni veškeré oblečení, což byla nutnost, pokud chtěla, aby dcera vypadala alespoň trochu k světu. „Fádnost tehdejší konfekce jsem nesnášela, mám ráda zářivé barvy,“ přiznala Ada. Na střední škole se pak stala jejím vzorem profesorka francouzštiny. „Byla to skutečná dáma. Ani jednou nepřišla na hodinu bez vysokých podpatků. Vlasy nosila sepnuté do pařížského uzlu, šedočernou úzkou sukni pod kolena, černý rolák a šperk. Perlový, stříbrný nebo zlatý. O přestávkách si jako silná kuřačka dopřála cigaretu, z čehož měla zajímavě zabarvený hlas. Prostě vzor elegance.“ Když pak nastoupila do televize, smysl pro módu a eleganci se staly jednou z jejích pracovních povinností. Sledovala módní trendy a tříbila si vkus.
První televizní melír
Divačky odjakživa sledovaly, co má na sobě nebo jaký účes právě zvolila. A když si nechala udělat jako jediná z dvanácti tehdejších televizních hlasatelek melír, mohly se vzápětí kadeřnice po celé republice doslova zbláznit z návalu práce. „Můj manžel tenkrát hodně cestoval do zahraničí, protože pracoval v Podniku zahraničního obchodu. Z německých časopisů jsem vyčetla, že existuje melír, tak mi ho dovezl. Přinesl prášek a to bylo všechno. Nevěděly jsme, že k tomu také existuje čepice a speciální ‘vytahovátko‘ na prameny. Obětovala jsem tedy jednu koupací čepici, s maskérkou jsme do ní udělaly dírky a háčkem jsme povytahovaly prameny. Byla jsem tehdy za strašnou hvězdu,“ zavzpomínala s úsměvem plavovlasá dáma, které elegance a šarm zůstaly dodnes. „Všichni včetně vedení televize z toho byli nadšení. Na obrazovce vypadal můj účes s melírem velmi plasticky.“
Československý tým
Pražské a bratislavské hlasatelky spolu vycházely vždycky dobře a každoročně se setkávaly mimo jiné v Brně, v předvečer udílení televizních cen Zlatý krokodýl. „To bylo velmi příjemné. Já jsem Zlatého krokodýla dostala v roce 1983 a až do roku 1989 jsem každý ten slavnostní večer moderovala,“ zavzpomínala. Byl to přímý přenos, což velmi milovala. „Českým kolegyním jsme nezáviděly. Byly jsme přece jeden tým. Dokonce jsme spolu moderovaly různé přenosy, federální Silvestry. Jeden takový jsme dělaly se Saskií Burešovou. Nikdy jsme se s pražskými kolegyněmi nedomluvily, co si oblékneme. Vždy se očekávalo, že budeme mít slavnostní šaty, budou tam třpytky, bude to krásné, napomádované. Když jsem přijela, měla jsem černozlaté šaty na jedno rameno. Vešla jsem do studia a skoro jsem omdlela. Saskie měla úplně stejné šaty, jen na jiné rameno. Já měla na pravé a ona na levé. Diváci psali, že konečně viděli Silvestr, který byl kostýmovaný.“
Někdo se jí chtěl zbavit?
Na obrazovce Československé a později i Slovenské televize se objevovala pravidelně a diváci ji zbožňovali. Pak se ale zřejmě někomu znelíbila a management pro ni uchystal léčku. „Bylo to 3. května 1996, kdy jsem měla normální večerní službu, a byl mi na vysílací pracoviště doručen text, který byl urážlivý pro tehdejší hlavu Slovenské republiky Michala Kováče. Měla jsem prezidenta zhanobit. Jeho práci, všechno, co udělal, jak pracoval. Bylo to zmanipulované a načasované. Já jsem si prostě řekla, že tenhle text nepřečtu,“ prozradila po dvaceti letech serveru idnes.cz. Řekla si, že něco takového nevypustí z úst, i kdyby to měla být její poslední služba. A nemýlila se. Ještě dva týdny management uvažoval, jestli ji vyhodí, nebo udělí disciplinární trest. „Tehdejší vedení se odhodlalo a 22. května 1996 mi přišla oficiální výpověď pro vážné porušení pracovní disciplíny. Dodnes si nejsem vědoma, že bych ji porušila. Já se ale dnes můžu podívat s klidem do zrcadla a všichni ti, kteří mě tenkrát vyhodili, jsou na smetišti dějin.“
Recept na šťastné manželství
Ada patří k tomu málu tváří showbyznysu, jimž se podařilo prožít celý život po boku jediného partnera. S manželem se seznámila v dálkovém autobusu, oběma už tenkrát bylo přes pětadvacet. Opálený vysportovaný muž ji okamžitě zaujal. Navíc jako pravý gentleman okamžitě vyskočil a pustil ji sednout. Zdeno Straka byl tenkrát vysokoškolák s individuálním studijním plánem, protože profesionálně lyžoval a běžně odjížděl na několik týdnů trénovat na ledovec. Časem se mezi nimi vyvinul krásný vztah, který zpečetili manželstvím a mají dceru Barboru. „Důležitá je tolerance, je třeba povolit manželovi uzdu kolem krku. To slovenské ženy nevědí. Jsou strašně majetnické a mně to velmi vadí, protože bez toho to nejde,“ prozradila svůj recept na šťastné manželství. „Musíte dát partnerovi volnost, ať se věnuje svým koníčkům, ať si jde, nestopujte ho neustále s kým je, proč tam je, kdy se vrátí. Vám se to, milé dámy, vrátí stonásobně. Věřte, vím, o čem mluvím. Neznám nezištnějšího člověka, než je můj manžel. Je laskavý otec a milující dědeček. Mohu se na něj ve všem spolehnout.“
Do médií slang nepatří
V Praze žila sedmnáct let, i poté, co byla z televize ‘odejita‘, jediná dcera si totiž postavila hlavu, že v Bratislavě studovat nebude. Uváděla plesy, tematické večery, různá předávání ocenění, spolupracovala ale také se slovenskou ambasádou či Klubem slovenské kultury. A také měla vlastní pásmo poezie, s nímž jezdila po České republice. Na obrazovku se vrátila až 2008, když slovenská televize Joj spouštěla filmový a retro seriálový kanál Joj Plus. „Já měla tu čest, že jsem měla úplně první službu. Uváděla jsem Slavnosti sněženek,“ pochlubila se. Pracovala tam dva roky a jediný rozdíl byl v tom, že už hlasatelky měly k dispozici čtecí zařízení. Přesto dál všechno říkala z hlavy, jak byla zvyklá. A velmi ji rozčiluje, jak dnešní moderátoři przní rodný jazyk. „My jsme museli stále sledovat vývoj jazyka. A kde už se má mluvit spisovně, když ne v médích, jakými jsou televize a rozhlas? Málokterý moderátor dbá na intonaci, rytmus, na melodii řeči… V soukromí můžeme mluvit nářečím, slangem, jazykem ulice. Ale v médiích to nemá co dělat.“
Vložil: Adina Janovská