Majitelka nejkrásnějších nohou chtěla být slavnou houslistkou. Osud jí to ale zhatil, a tak zazářila v kabaretu. Tajnosti slavných
01.05.2019
Foto: repro/Paramount Pictures
Popisek: Marlene Dietrich v roce 1930 na promo snímku k romantickému dramatu Maroko
Z pohledu jejích jakoby zamžených očí bylo téměř nemožné vyčíst, co si jejich majitelka opravdu myslí. Záhadná, provokativní, sexy… zkrátka osudová žena, které tři desítky let ležel svět u nohou.
Její deníky, vázané v červeném safiánu, jakoby se staly inspirací pro vznik v té době tolik populární Červené knihovny, v níž vycházely sladkobolné milostné romance se šťastným koncem. Celý život byla Marlene Dietrich neustále do někoho bláznivě zamilovaná, úplně jí ale k tomu stačilo vlastní romantické snění. Objekt své ‘lásky‘ ani nemusela poznat osobně.
Lili Marlene:
Červené deníčky
Maria Magdalena Dietrich se narodila 27. prosince 1901 v Schönebergu u Berlína jako mladší ze dvou dcer. Její otec Louis Erich Otto Dietrich byl policejní poručík, matka Elisabeth Josephine Felsig pocházela z rodiny zámožného berlínského klenotníka a hodináře. Tatínek se sice doma zdržoval minimálně, přesto se stal pro dcery zářivým vzorem mužské autority. Matka je vychovávala velmi tvrdou rukou a současně na ně působila řada guvernantek, které je učily hrát na klavír a housle, společenskému chování a cizím jazykům. Starší Liesel dávala přednost angličtině, mladší Lena romantické francouzštině. V roce 1912 dostala od tety k Velikonocům tajný dárek, svůj první deníček, vázaný v červeném safiánu se zlatým tiskem. Od té doby si téměř až do konce života vylévala srdce na stránkách mnoha sešitů, červený deník ale byl její nejmilejší. Až po jeho posmrtném zveřejnění se svět dozvěděl, jak se vlastně zrodila Marlene. O změně jména začala uvažovat ve třinácti letech, protože jí Maria Magdalena připadalo dlouhé. Marialena? Marlena? Nakonec se rozhodla pro složeninu Marlene.
Erni v roce 1927, v milostném dramatu Café Electric
(foto – repro/archiv Sascha-Film)
Vdovský důchod nestačil
Vlastního otce si téměř nepamatovala, protože zemřel už v roce 1907. Matce bylo jasné, že z vdovského důchodu rodinu neuživí, a tak vděčně přijala nabídku ke sňatku, s níž krátce nato přišel přítel zesnulého manžela Eduard von Losch, šlechtic sloužící v císařově jízdní gardě. Mladé vdově a jejím dcerám zajistil významný společenský vzestup. Patřily mezi privilegované, chodily do lycea, učily se hudbě, měly cizojazyčné guvernantky. Ideálem výchovy bylo plnit své povinnosti. „V dětství jsem se naučila sebekázni a naučila jsem se také neobtěžovat lidi negativními osobními pocity,“ prozradila Marlene v jednom rozhovoru krátce před smrtí. S vypuknutím první světové války vzal zasvé poklidný a pohodlný rodinný život. Losch musel narukovat, rok poté byl raněn a po vyléčení byl v polovině června 1916 převelen na východní frontu, kde krátce nato padl. Přísná německá výchova Marlene naučila nedávat city najevo a snášet vše se vzpřímenou hlavou včetně pohřbů, a tak si do deníčku poznamenala pouze: „Dnes má otec pohřeb. Ráno jsme nešly do školy, ale na vojenský hřbitov za tatínkem.“ Tím víc ale záviděla Židům jejich zvyky, umožňující nářek. Stávala se z ní pravá německá dáma, rezervovaná a osamělá.
Such Trying Times:
Město hříchu
V roce 1918 ukončila dívčí školu Augusty Viktorie v Berlíně, právě v době, kdy po prohrané válce vzaly v Německu dosavadní hodnoty a morálka rázem zasvé. Jak také mohly po prožitých hrůzách ještě platit? Lidé se bavili a užívali si života bez ohledu na reálnou ekonomickou situaci, Berlín se stal městem hříchu. A po svém si užívala i osmnáctiletá Marlene. „Všichni, kdo mě znají, potvrdí, že jsem dobrá na líbání a laškování, ale oženit se se mnou? Bože chraň!“ zapsala si do deníčku 17. září 1919. „Můžu si za to sama, že každému dovolím, aby mě líbal. Ale co mám dělat? Není moje vina, že moje romantická povaha nezná míru. Kdoví, jak vlastně skončím. Doufám, že se najde někdo, kdo by byl ochoten si mě co nejdříve vzít.“ V naději, že zkrotí její temperament, ji matka poslala do internátu ve Výmaru. „Jsem teď v internátě pro dívky z ‘lepších rodin‘ a hrozně se mi stýská. Jediné, co mě trochu baví, jsou hodiny houslí s profesorem Reitzem. Ale jak mi to má stačit, když jsem byla zvyklá, že mě pořád někdo miluje – a teď nic?“ zapsala si.
Marie Kolverer ve válečném dramatu X-27 (Dishonored), o vídeňské pouliční prostitutce, jejíž služby využije v rámci rakousko-ruského konfliktu špionážní služba – 1931
(foto – repro/imdb.com)
Trpké rozčarování
První velké okouzlení jí nakonec přineslo tak obrovské zklamání, že se o něm v deníku nakonec ani nezmínila. Učitel hudby brzy jejímu kouzlu propadl, a tak zákonitě nadešla chvíle, kdy půvabná žačka odložila housle a nabídla mu místo Händelovy sonáty sebe. A vzápětí přišlo obrovské zklamání. „Hekal, funěl, sípal. Dokonce si ani nesundal kalhoty. Ležela jsem tam na staré pohovce, červený plyš mě vespod dřel, sukni jsem měla přehrnutou přes hlavu. Bylo to velice nepohodlné,“ prozradila až po více než čtyřiceti letech první sexuální zkušenost své dceři Marii Riva, která její paměti později literárně zpracovala. Až do roku 1921 studovala ve Výmaru hru na housle, pak rok pokračovala ve studiu v Berlíně. Svůj sen o kariéře slavné houslové virtuosky ale nakonec musela vzdát kvůli opakovanému zánětu šlach.
Blowing In The Wind:
Pro naivky nevhodná
První zaměstnání si našla v orchestru, který doprovázel v kinech němé filmy. Byla v něm jedinou ženou a už po čtyřech týdnech dostala výpověď. Důvod – její mimořádně krásné nohy a odvážně ukazovaná kolena prý neustále rozptylovaly ostatní členy orchestru. Vytrvalé problémy s rukou jí nedovolily hrát dál na housle, a tak nastoupila do dívčí kabaretní skupiny. Vyrazila s ní na turné a její nohy se brzy proměnily z problému v triumf. Ve frivolní varietní revui ale setrvat nechtěla. Byla krásná, disciplinovaná, ctižádostivá a odvážná, a tak se jednoho dne objevila na zkoušce v herecké škole legendárního Maxe Reinhardta. Její matka sice měla z divadla i filmu hrůzu, divadelní škola ale byla jediným místem, kde mohla být Marlene co nejblíž textům svých oblíbenců Goetheho a Rilkeho. Ve škole majitele několika berlínských divadel pilně studovala a od roku 1922 dělala se spolužačkami ‘křoví‘ v mnoha představeních. Profesoři si s ní ale nevěděli rady. Pro role naivek se nehodila, na osudové ženy byla příliš mladá.
Lily Czepanek v romanci z roku 1933 Píseň písní
(foto – repro/imdb.com)
Konec milování
Brzy pochopila, že má v zábavním průmyslu mimořádnou budoucnost především film, a tak se poprvé mihla před kamerou už v roce 1919 v němé romanci Ve stínu štěstí, který se ale nedochoval. Další malé role dostala díky kontaktům svého strýce v roce 1922 a ve filmovém světě brzy potkala svoji velkou lásku. O čtyři roky starší šarmantní Rudi Sieber, rodák z Ústí nad Labem, měl tenkrát u jednoho producenta na starosti obsazování vedlejších rolí a později se stal producentem. Považovala ho za důvěryhodného a to dobře vychované dívce, která nikam nesměla bez vychovatelky, stačilo. Vzali se 7. května 1923 a 13. prosince 1924 se narodilo jejich jediné dítě, dcera Maria Elisabeth Sieber, známá jako Maria Riva. Když Marlene zjistila, že je těhotná, oznámila manželovi konec milování. „Matka vždy dávala přednost zářivé romantice před reálným sexem, který s Rudim provozovala jen z pocitu manželské povinnosti. Teď s výmluvou, že by tím mohli ohrozit nenarozené dítě, vyloučila pohlavní život z jejich soužití definitivně,“ prozradila později Maria Riva. Většinu života pak sice žili Marlene a Rudi odděleně, papírově s ním ale strávila padesát tři let.
Falling in Love Again
(z filmu Modrý anděl – 1930):
Nevěrné manželství, věrné přátelství
Fyzické partnerství definitivně skončilo, oba se vrhli do víru nevázaného berlínského nočního života. Marlene byla příliš hezká a frivolní, aby ji brali vážně jako herečku, ale příliš dobrá, aby ji ignorovali. Angažmá v berlínských hudebních revuích jí vyneslo místní proslulost. Nejznámějším číslem Girl z Kurfürstendammu byla hra na pilu, při níž seděla na židli s roztaženýma nohama. Po celém Berlíně se vzápětí mluvilo o Marlene s krásnýma nohama. Zahrála si v šestnácti filmech, které později většinou zapírala, a s Rudim ji dál pojilo obdivuhodně blízké přátelství. Fungovala mezi nimi silná citová vazba, vzájemně se podporovali a pomáhali si. Marlene se mu svěřovala a očekávala od něj rady ohledně jiných mužů a žen, on bez problémů naslouchal jejím citovým výlevům a četl zamilované dopisy, které dostávala od milenců, a žil stejně jako ona, jako by neměl závazky. Jeden pro druhého by udělali nemožné. Například Marlene později zachránila jeho rodinu před koncentračním táborem a vzala ji s sebou do USA, což byl čin mimořádně nebezpečný a odvážný. V padesátých letech se pak Sieber usadil v Kalifornii a věnoval se farmaření. I když leckdo jejich koncept nevěrného manželství a věrného přátelství nechápal, fungovalo až do jeho smrti v roce 1976.
(Pokračování v pátek 3. května)
Vložil: Adina Janovská