Český unikát: Pratuři i zubři v Milovicích mají dvojčata. Opět. Jako by vyhynulé druhy chtěly napravit dávný omyl člověka

Co vše ukázalo sčítání zubrů za loňský rok?

První česká zubří dvojčata jsou jen jedním ze zajímavých výsledků sčítání zubrů za rok 2018. Celkový počet zubrů v Česku vzrostl loni o 10 zvířat, tedy o 11 procent, na 116 zvířat. Z toho 6 jedinců přibylo díky přírůstkům v chovných stádech a 4 importem ze zahraničí. Rovněž zubři z českých chovů mířili do jiných zemí, dvě samice ze ZOO Olomouc putovaly do Švédska.

Největším tuzemským chovem zůstala také loni obora Vojenských lesů a statků Židlov se 33 zvířaty. Novou chovnou linii založili v roce 2018 v Zooparku Chomutov. K tradičně chované nížinně-kavkazské linii, která se nachází v menším výběhu, přibyla loni tři nová zvířata ze vzácnější, čistě nížinné linie. Ta obývají rozsáhlejší výběh tamního Eurosafari.

Milovice, do červena zbarvený podzim a kaštanově hnědý huňatý zubr - čistá krása. Foto Michal Köpping

V současnosti jsou v polské Bělověži zpracovávány aktualizované počty zvířat ze všech zemí, v nichž žijí zubři. Brzy tak bude známa přesná velikost celosvětové populace zubra evropského i jeho stavy v jednotlivých zemích. „Asi nejvíce očekáváme informace o vývoji dvou stád, která předloni vznikla v Litvě. Jde totiž o první stáda v novodobé historii, která vznikla spontánně, aniž by je založil člověk vypuštěním zvířat pocházejících odjinud. Tyto skupiny zubrů se prostě odpojily od mnohasethlavých populací v Polsku či Bělorusku, migrovaly desítky kilometrů, a osídlily nové oblasti, kde zubři dosud nežili. S trochou štěstí tato dvě stáda založí nové populace,“ doplnil Miloslav Jirků.

Zajímavosti o zubrech a praturech

Zubr je největším volně žijícím suchozemským obratlovcem Evropy. Samci dosahují hmotnosti 530 až 920 kilogramů, samice téměř o polovinu méně, 320 až 540 kilogramů. Tradičně jsou rozlišovány tři geografické poddruhy, z nichž dva již vyhynuly. Někdy bývají klasifikovány jako samostatné druhy. Prvním je zubr evropský (Bison bonasus bonasus), který jako jediný přežil do současnosti. Podařilo se ho zachránit díky chovu v zajetí. Dalším je o něco menší horský poddruh zubr kavkazský (Bison bonasus caucasicus), kterého člověk vyhubil po první světové válce, a jemu příbuzný zubr karpatský (Bison bonasus hungarorum), který vyhynul již v historických dobách.

Evoluční historie zubrů je velmi zajímavá. Analýzy DNA totiž odhalily jeho hybridní původ. Zubr je křížencem dvou vyhynulých turů, bizona stepního (Bison priscus), obyvatele chladné a suché mamutí stepi, a pratura, obyvatele lesů mírného pásu. Ačkoliv oba rodičovské druhy původně obývaly velmi odlišná prostředí, jejich areály se osudově prolnuly díky souběžnému ústupu a fragmentaci mamutích stepí a šíření lesa koncem poslední doby ledové. Zubr jako druh tak vznikl před pouhými 12 000 až 10 000 lety. Právě z této doby také pocházejí nejstarší známé pozůstatky zubra.

Ve 20. století se na záchraně zubrů podílela řada českých zoologických zahrad, první čistokrevný zubr (býk Platan) byl v roce 1948 přivezen do Zoo Praha. K ochraně zubra přispěla země také v rámci někdejšího Československa, kde ve slovenských Topoľčiankách vznikla v roce 1958 obora, díky níž se Československo stalo po druhé světové válce druhým největším chovatelem zubrů na světě. V současné době se vyskytují zubři také ve třech oborách (Židlov v Ralsku, Křišťanov u Prachatic na Šumavě a Libeň u Nového Strašecí) a v Přírodní rezervaci Milovice, která vznikla na území někdejšího stejnojmenného vojenského prostoru mezi městy Milovice a Benátky nad Jizerou.

Poslední pratur zemřel v roce 1627 v Polsku, pak ale nastoupili genetici

Pratur patřil po tisíce let k původním živočišným druhům v Evropě, včetně území současné České republiky. Svědčí o tom bohaté kosterní pozůstatky z pravěkých sídlišť, jeskynní malby a řada místních názvů obcí. Jeho domestikací vznikl domácí skot, který je pro člověka dodnes zdrojem mléka i masa. Ani tyto historické zásluhy však nezajistily praturovi lepší osud a byl člověkem vyhuben.

Býci praturů dosahovali hmotnosti od 800 do 1000 kilogramů, samice byly zhruba o čtvrtinu menší. Jejich výšku uvádějí autoři v posledních letech od 160 do 170 centimetrů, u krav přibližně 150 centimetrů. Pro tento druh je charakteristický mohutný krk a hluboký hrudník, jehož délka dosahovala přibližně kohoutkové výšky zvířete. Pratuři se vyznačovali mohutnější přední částí těla, rovným hřbetem a nápadně štíhlýma, vysokýma nohama.

Srst praturů byla hladká a krátká. V zimě však zhoustla a znatelně se prodloužila. Býci se vyznačovali černou srstí s šedivým nebo nažloutlým úhořím pruhem na zádech a bílým okolím nozder a tlamy. Samice byly hnědočervené, stejně jako mláďata. Mohutné rohy praturů byly šedivé nebo slonovinově zbarvené s černou špičkou. Jejich tvar se někdy označuje jako lyrovitý. Rohy vyrůstají z lebky do stran, poté se stáčejí směrem kupředu a mírně dovnitř. Špičky rohů se někdy mohou stáčet směrem vzhůru. Rohy býků bývaly větší než u pratuřích krav.

Pronásledování člověkem a stále hustější osidlování krajiny však vedlo k vyhubení pratura, poslední uhynul v roce 1627 v královské honitbě u polského městečka Jaktorow. S nástupem genetiky však přišla i šance na znovuoživení tohoto druhu. Projekt TaurOs nizozemské nadace Taurus Foundation od roku 2008 pracuje na zpětném šlechtění praturů ve spolupráci s vědci z Wageningenské university. Používá několik primitivních evropských plemen, která jsou praturovi geneticky a vzhledově nejblíže. Organizace předpokládá, že přibližně v roce 2025 by měla být vyšlechtěna zvířata, která jsou jak vzhledem, tak i chováním stejná jako původní pratur. Výzkum bude do této doby probíhat v ohrazených prostorách, po dosažení cíle ve šlechtění by měla být zvířata uznána jako volně žijící a následně by měla být vypouštěna do volné přírody.