Pojďte volit Okamuru, on nás vyvede z močálu černého. Komentář Štěpána Chába
komentář
18.04.2019
Foto: Facebook
Popisek: Bujaré radování při grupen sexu národních vlajek
Tomio Okamura je politik každým coulem. Ten kdyby dostal mandát dost silný, pohne Zeměkoulí. Třeba jeho bojovné pokřiky o vystoupení České republiky z Evropské unie. To je skvost, vrchol politického umění. Vystoupit z Evropské unie, to je cíl další pětiletky. Ale kam, soudruhu Tomio, kam pak?
Představme si, že jsme si před dvěma lety odhlasovali vystoupení z EU. Teď jsme těsně po czexitu, okolo nás semknutá a smíchy potrhaná Evropská unie, hranice obehnané celníky (zvyšování zaměstnanosti zaručeno), zdražující se potraviny, služby, export i import v říši chaosu. A teď jsme tu, tak si z nás světe sedni na zadek. Nejdřív se budeme cítit jak ti hrdí lvi v našem státním znaku. Po několika týdnech, to už si Tomio bude otvírat kiosek se sushi v Tokiu, nám dojde, že místo lvího řevu nám z hrdel vlastně vychází nepřesvědčivé mňoukání opuštěného koťátka, které touží po pohlazení, po pelíšku, po krmení.
Ode zdi ke zdi
A někdo ten zoufalé zamňoukání uslyší. Ale kdo? Vezměme to takhle. USA jsou velmocí, stejně tak Čína, která počtem obyvatel, komunistickou diktaturou a praktickým otroctvím dosáhla nesmírného ekonomického rozmachu, Rusko se drápe na vrchol alespoň ve vojenské technice (navíc je součástí milé záležitosti jménem BRICS, kde jsou dvě nejrychleji se rozvíjející ekonomiky světa, tedy Čína a Indie). Evropská unie i přes všechny nedostatky, kterých má nad hlavu, je největší ekonomikou světa s největším podílem svobody a úcty k člověku.
A teď si představte, že jsme prodělali czexit. Pro unii jsme mrtvý brouk, rozhodně ne nové Švýcarsko. Pro USA jsme daleko. Koho tedy zaujme naše mňoukání? A budeme se pak učit rusky, nebo čínsky? Nejspíš čínsky, protože po propadáku jménem czexit nám dojde, že valem všude okolo ubývá pohodlí. Protéká nám mezi prsty. Vypařuje se. Mizí. A tak natáhneme ruku tam, kde nabudeme pocitu, že je krmení. A Čína má prostředky… a spoustu dalších výše vypsaných hodnot.
Součást, která nechce
Je to něco jako kdyby se prostředníček na levé noze rozhodl, že už se zbytkem nohy nechce mít nic společného. Prostě si zvolí, udělá referendum. A i když bude jeho rozhodnutí definitivní a hrdé, stejně půjde s nohou a stejně šlápne do psího exkrementu, protože nemá jiného zbytí. Svým rozhodnutím v referendu se nepřesune někam pod mléčnou žlázu, kde by se mu tak líbilo. Houbeles, zůstane tam, kde je, a bude nohou vláčen široširým světem i přes své pyskování, že on se rozhodl jinak, on tohle nechce. Velká Británie si na Brexit hrát může, stane se prostě jen prodlouženou rukou USA. Ta má své jisté. Ale my?
Velmoci držkují přes plochu celé Zeměkoule a jejich rétorika je čím dál agresivnější. A čím víc držkují, tím víc bychom vlastně měli křičet, aby byla Evropská unie silná a držkující velmoci prostě přeřvala. Jsme totiž uvnitř společenství, které je ekonomicky sakra silné, ale zároveň, a tohle bych přitloukl na futra, stále ještě si tady můžeme říkat, co nás jen napadne. Hrozí nám vlastně jediné – že nás nikdo nebude poslouchat. Vždycky to tak nebylo. U nás se stačí zahloubat do nepříliš vzdálené historie a najdeme tisíce příkladů, kdy politikou státu bylo umlčovat lidi s nepohodlným názorem.
Představte si, že jste Ujgur v Číně. Tatar v Rusku. Kurd v arabských zemích. Tam by vás poslouchali opravdu bedlivě. A při prvním náznaku opačného než schváleného názoru byste prostě dostali po mordě.
Euroskeptik jako z praku
Jsem zarytý euroskeptik. Co jen můžu, tluču do Evropské unie. Ale s touhou po tom, aby svoboda zůstala nedotknutelná, protože to je hodnota, kterou se může pyšnit jen náš… hm… kulturní okruh. Reaguju hystericky, když se po svobodě začne byť i nepatrně dupat, protože bez svobody už je to jen samý boj. Kritiku ode mě EU schytává jen proto, aby nesklouzla do velmi jednoduchého a politicky přitažlivého oklešťování svobody. A má k tomu v lecčems dost úspěšně nakročeno, proto si kritiku zaslouží. Ale vystupovat z unie? Teď už ne.
Už i s ohledem třeba na bezzubost Strany svobodných občanů, která u nás doposud jako jediná rozumná reprezentovala skutečnou opozici proti eurohujerismu. Další strany jen obcházely politicky přitažlivou euroskepsi, ale šlápnout do ní nedokázaly. Svobodní teď do eurovoleb kandidují s buranským sloganem – ´Odejdeme bez placení´ – když jsem se jich ptal, jak tedy plánují odejít, odpověděli, že odchod není na programu dne. Nu, báječný slogan… spíš klamavá reklama, řekl bych. Ale víte, čeho se všichni lekli (a co si Evropská unie zařídila opravdu geniálně)? Brexit. Tím, jak se EU chová k Anglii jako malý rodinný šikanátor, volání po odchodu z EU po celé Evropě postupně uvadá. Nikdo přeci nechce dostávat tolik po hubě jako Velká Británie. Nikdo. Jsme v kleci. Ale teď už tam jsme vlastně rádi, protože jeden chtěl uprchnout a už dva roky ho bičují. A stejně ho zase přiváží na špagát. Jsme asimilovaní, odpor byl marný.
Vložil: Štěpán Cháb