Pedofilní Michael Jackson, nebo nekrofilní společnost? Komentář Štěpána Chába
komentář
11.03.2019
Foto: HBO repro
Popisek: Michael Jackson ve filmu Leaving Neverland
Dvoudílný film Leaving Neverland, který zase rozvířil dohady o pedofilní úchylce Michaela Jacksona, je velmi přímočarý, jednostranný, očerňující. Netvrdím, že Jackson ony dva muže neznásilňoval, netvrdím ani opak. Ale, mohu-li poznamenat, tvrdí to soudní rozhodnutí americké justice. A u toho bychom měli zůstal. Soudy se s Jacksonem táhly dlouhá léta a pokud jejich rozhodnutí očistilo Jacksonovo jméno, událo se tak po důkladném zvážení všech důkazů a svědectví. Soud rozhodl.
Michaela Jacksona nemám rád. Jeho škaredou povahu mi prozradil článek Pavla Přeučila, kde jsem se dočetl o tom, kterak očadil Paula McCartneyho o práva na skladby Beatles. Tak nějak mi do kruhů muzikantů ten tvrdý byznys neseděl a Jacksona mi to dost zošklivilo. Ale jasně, jak pravil Paul McCartney po jeho smrti – Jackson byl velmi talentovaný hudebník s něžnou duší. Jen tak na okraj, abych nebyl podezírán z fanatického obdivu k Jacksonovi a obhajoby za každou cenu.
Soud ulice je nepřípustný
I kdyby Michael Jackson zprznil půl populace planety, o jeho vině musí rozhodnout nezávislý soud. V roce 2005 soud zbavil Jacksona všech obvinění. V právním světě existuje možnost odvolání, zahájení nového soudního řízení, podání žaloby. Žádná jiná autorita nesmí mít právo vynést rozsudek, podle kterého se budou, z morálního hlediska, jak tvrdí, řídit mnohé instituce. Zároveň je nutné ctít presumpci neviny. Protože nikdo z diváků nemůže mít zdání o tom, co za vznikem dokumentu stojí. Je v tom skutečně jen touha po spravedlnosti? Nebo jsou za tím zištné pohnutky? V HBO získali perfektní skandální materiál, režisér dokumentu si udělal jméno, protagonisté si zase mohli přijít na příjemné peníze. Nebo mohlo jít skutečně o spravedlnost. Jenže má o tom rozhodovat televizní stanice a dvě údajné oběti, které si v minulosti z podobných kauz proti Jacksonovi udělaly vlastně živnost? Komu věřit? Soudu? Nebo televizní stanici?
Ostražitost před slzami
Leaving Neverland pracuje s mnoha a mnoha osvědčenými manipulacemi. Matka a dítě, dětská nevinnost, detailní záběr na slzu v oku, nakřáplý hlas. Člověk je ve své podstatě houba, která nasává to, co na něj působí. A filmař ví, jak chce, aby jeho film působil na diváka. Při sledování filmu Leaving Neverland se rozpláče i ten nejotrlejší divák. Permanentně se v něm jede na city, jitří se slzné kanálky, celý film je natočený tak, aby rozplakal, aby se divák s obětmi identifikoval a sdílel jejich údajné utrpení a tím jim dal své bezvýhradné sympatie.
Před několika desetiletími se tvrdilo, že Židé žerou děti. Kdyby se to tvrdilo teď, jistě se najde mnoho očitých svědků, kteří by tvrdili, že jim Žid sežral dítě, sourozence, dědečka nebo klidně i traktor. Je to jedno. Kdyby to ovšem tvrdili u nezávislého soudu, narazí na hradbu věty – dokaž to. A jejich tvrzení by byla hned na místě zpochybňována. Protože tak se hledá pravda. Nehledá se tak, že se naslouchá jedné názorové skupině, ale všem, které k tomu mají co říct. A roli soudce musí mít člověk, který jen nestranně sleduje a pak vynese rozsudek. Film Leaving Neverland je mistrná řeč žalobce. Chybí obhájce, chybí i soudce. Stejně jako při #MeToo.
Má film tedy nějakou reálnou vypovídací hodnotu? Jistěže ano, tu ve světě #MeToo, kdy je soud ulice silnější, než soud skutečný. Takže všechny stanice, které po odvysílání filmu stáhly ze své hudební dramaturgie písně Michaela Jacksona, jsou pokrytecké a nectí právní stát, podlehly soudu ulice. Což je nebezpečně hloupé. Čímž netvrdím, že Jackson nebyl pedofil. Protože to nevím. Ale zároveň se nemohu spolehnout na film, který se mi to bude snažit vecpat. Soudní stolice má říct, kde je pravda. Znovu otevřít případ a na základě důkazů pak třeba Jacksona vykopat z hrobu a nechat jeho kostru hnít ze mřížemi. Je nepřípustné naslouchat jen žalobci a nedat prostor obhájci.
Vložil: Štěpán Cháb