Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Filmové stopy

Filmové stopy

Zajímá vás, jak teď vypadá fabrika z filmu Marečku, podejte mi pero? Každý druhý víkend nový film

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho komentátora

Vycházející české hvězdy

Vycházející české hvězdy

Je jim sotva přes dvacet, přesto již nastartovaly raketovou kariéru

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Uplynulý týden očima šéfredaktorky. A zvířátko nakonec

Český poutník

Český poutník

René Flášar a jeho dobrodružné putování Českem na našich stránkách

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Kauza uprchlíci

Kauza uprchlíci

Legální i nelegálni migranti je problém, který hýbe Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Bylo nám fajn, je nám fajn... no, a bohužel nám bude fajn i v budoucnosti. Komentář Štěpána Chába

komentář 25.02.2019
Bylo nám fajn, je nám fajn... no, a bohužel nám bude fajn i v budoucnosti. Komentář Štěpána Chába

Autor: Snímek z filmu Občanský průkaz

Popisek: Vstříc budoucnosti, vstříc novým snům...

Někteří slavíme, někteří si jen připomínáme a většině je to zcela ukradené. Je den výročí Vítězného února. Dnes před jednasedmdesáti lety převzali bolševici moc nad zemí. A všimněte si, Vítězný únor nevyvolává nijak vyhrocené pocity. Když se ovšem připomene Mnichov 1938, vášně se hnou, i ten říjen 1918 pohne s lecčím. Vítězný únor? Lidé po Listopadu 1989 nemají pocit, že je co připomínat, protože z ideologického gangsterismu jsme přešli na ten loupeživý s plíživým přechodem do fáze další ideologie, která se maskuje za svobodu a demokracii.

Nynější dobu definuje únava, bezmoc a rezignace na veřejné dění. Dobu definuje věta – nechte mě na pokoji, nechte mě žít – pronášená s čím dál větším vztekem. A to nejen u nás, ale po celé Evropě. Marnost, která nemá daleko k apatii. Havlova blbá nálada přerostla do regulérní deprese. Výročí Vítězného února by mohla olemovat věta – co je mi do toho, z jednoho septiku jsme přešli do druhého. V obou to páchne. A septik, který máme ve výhledu, páchne ale úplně stejně, a to je skličující, protože s tím nejde vlastně nic dělat.

Ale přesto

Jisté zlepšení tu přesto je. Jsem rád, že si můžu myslet, mluvit a psát co mě napadne a nikdo mě nezavře. A ano, dodávám – zatím. Jsem rád, že si můžu pustit bigbít na plné kule a nikdo mě za to nebude honit po mezích a řvát, že jsem sympatizant imperialistické dekadence. Jsem rád, že se mohou vydávat knihy i s nesouhlasným názorem.

Výše řečené ovšem mohu hned z fleku zpochybňovat. Psát, co si myslím? Mohu, ale když to vybočuje z nastupujícího kurzu nové ideologie, budu odsunut na periférii, označen mnoha nálepkami a bude mi znemožněná kariéra. Obdobná cenzura, jen pomalejší a důkladnější. I bigbít to má kvůli autorskému právu nakloněné. A knihy? Tak tam ta brutalita čiší snad nejvíc – prakticky veškerá nakladatelská činnost se odvíjí od výdělků. Výsledek? V nabídce je brak, který se prodá, ale myšlenek je v něm poskrovnu. Krásy o to méně.

Státu se nevěří tradičně dál

Při jakémkoliv styku se státem nadále vesele bují nedůvěra. Lidé státním složkám nevěří, když s nimi musí jednat, chystají se jak na bojiště. Všichni kradou, lžou, a podezření je oboustranné. Justice je zasekaná, nedůvěryhodná, politikářská. Kormidla vlády se chopil byznysman. Vedle populismu kypí hujerismus, často ruku v ruce. Nové zákony? Nejsou ani tak k potřebě, ale ve výsledku zatěžují, snižují hodnotu svobody, svazují, umlčují nebo umetávají k umlčování cestičku. Vždyť už těch zákonů máme na dva miliony – jinak řečeno, kdo z nás si může být jistý, že nějaký zákon zrovna teď neporušuje? Možná se na to dá říct – obyčejná cesta demokracie. Ale je to tak skutečně? Uregulovat se k smrti?

Co s tím?

Chodit k volbám? A co to kdy změnilo? Volit druhou stranu? A dostat tam tak psychopaty z opozice na indexu, kteří to také budou myslet dobře? Proč? Jejich dobré úmysly budou jistě dalším důvodem ke stížnostem. Začínám uvažovat nad studiem Urzova anarchokapitalismu. S mnoha výhradami, samozřejmě. Ale s výhradami, které budou korespondovat s milým provoláním – nechte mě na pokoji, nechte mě žít. Do nastolení anarchokapitalismu si pak založit zahrádku, chov zviřátek, pokusit se o vlastní soběstačnost. Alespoň v tom základním. Utéct do lesů. Odpojit se od systému. Zahájit, jak to jen říct, jakýsi duchovní odboj, který bude zkrášlovat bezprostřední okolí. Politika je příliš odtržená od obyčejného člověka a jeho života a fakticky tak v jeho pozornosti postrádá důležitosti a hodnoty. Jen estráda, která není v televizi, ale reálně láme kosti. Co s tím? Naučit se uhýbat, to je takové pěkné české umění bytí. Uhnout, když letí rána. Neutíkat, nevracet ránu, nenastavovat druhou tvář. On se agresor brzy unaví.

 

Vložil: Štěpán Cháb

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace