Bylo nám fajn, je nám fajn... no, a bohužel nám bude fajn i v budoucnosti. Komentář Štěpána Chába
komentář
25.02.2019
Foto: Snímek z filmu Občanský průkaz
Popisek: Vstříc budoucnosti, vstříc novým snům...
Někteří slavíme, někteří si jen připomínáme a většině je to zcela ukradené. Je den výročí Vítězného února. Dnes před jednasedmdesáti lety převzali bolševici moc nad zemí. A všimněte si, Vítězný únor nevyvolává nijak vyhrocené pocity. Když se ovšem připomene Mnichov 1938, vášně se hnou, i ten říjen 1918 pohne s lecčím. Vítězný únor? Lidé po Listopadu 1989 nemají pocit, že je co připomínat, protože z ideologického gangsterismu jsme přešli na ten loupeživý s plíživým přechodem do fáze další ideologie, která se maskuje za svobodu a demokracii.
Nynější dobu definuje únava, bezmoc a rezignace na veřejné dění. Dobu definuje věta – nechte mě na pokoji, nechte mě žít – pronášená s čím dál větším vztekem. A to nejen u nás, ale po celé Evropě. Marnost, která nemá daleko k apatii. Havlova blbá nálada přerostla do regulérní deprese. Výročí Vítězného února by mohla olemovat věta – co je mi do toho, z jednoho septiku jsme přešli do druhého. V obou to páchne. A septik, který máme ve výhledu, páchne ale úplně stejně, a to je skličující, protože s tím nejde vlastně nic dělat.
Ale přesto
Jisté zlepšení tu přesto je. Jsem rád, že si můžu myslet, mluvit a psát co mě napadne a nikdo mě nezavře. A ano, dodávám – zatím. Jsem rád, že si můžu pustit bigbít na plné kule a nikdo mě za to nebude honit po mezích a řvát, že jsem sympatizant imperialistické dekadence. Jsem rád, že se mohou vydávat knihy i s nesouhlasným názorem.
Výše řečené ovšem mohu hned z fleku zpochybňovat. Psát, co si myslím? Mohu, ale když to vybočuje z nastupujícího kurzu nové ideologie, budu odsunut na periférii, označen mnoha nálepkami a bude mi znemožněná kariéra. Obdobná cenzura, jen pomalejší a důkladnější. I bigbít to má kvůli autorskému právu nakloněné. A knihy? Tak tam ta brutalita čiší snad nejvíc – prakticky veškerá nakladatelská činnost se odvíjí od výdělků. Výsledek? V nabídce je brak, který se prodá, ale myšlenek je v něm poskrovnu. Krásy o to méně.
Státu se nevěří tradičně dál
Při jakémkoliv styku se státem nadále vesele bují nedůvěra. Lidé státním složkám nevěří, když s nimi musí jednat, chystají se jak na bojiště. Všichni kradou, lžou, a podezření je oboustranné. Justice je zasekaná, nedůvěryhodná, politikářská. Kormidla vlády se chopil byznysman. Vedle populismu kypí hujerismus, často ruku v ruce. Nové zákony? Nejsou ani tak k potřebě, ale ve výsledku zatěžují, snižují hodnotu svobody, svazují, umlčují nebo umetávají k umlčování cestičku. Vždyť už těch zákonů máme na dva miliony – jinak řečeno, kdo z nás si může být jistý, že nějaký zákon zrovna teď neporušuje? Možná se na to dá říct – obyčejná cesta demokracie. Ale je to tak skutečně? Uregulovat se k smrti?
Co s tím?
Chodit k volbám? A co to kdy změnilo? Volit druhou stranu? A dostat tam tak psychopaty z opozice na indexu, kteří to také budou myslet dobře? Proč? Jejich dobré úmysly budou jistě dalším důvodem ke stížnostem. Začínám uvažovat nad studiem Urzova anarchokapitalismu. S mnoha výhradami, samozřejmě. Ale s výhradami, které budou korespondovat s milým provoláním – nechte mě na pokoji, nechte mě žít. Do nastolení anarchokapitalismu si pak založit zahrádku, chov zviřátek, pokusit se o vlastní soběstačnost. Alespoň v tom základním. Utéct do lesů. Odpojit se od systému. Zahájit, jak to jen říct, jakýsi duchovní odboj, který bude zkrášlovat bezprostřední okolí. Politika je příliš odtržená od obyčejného člověka a jeho života a fakticky tak v jeho pozornosti postrádá důležitosti a hodnoty. Jen estráda, která není v televizi, ale reálně láme kosti. Co s tím? Naučit se uhýbat, to je takové pěkné české umění bytí. Uhnout, když letí rána. Neutíkat, nevracet ránu, nenastavovat druhou tvář. On se agresor brzy unaví.


Vložil: Štěpán Cháb