Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Filmové stopy

Filmové stopy

Zajímá vás, jak teď vypadá fabrika z filmu Marečku, podejte mi pero? Každý druhý víkend nový film

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho komentátora

Vycházející české hvězdy

Vycházející české hvězdy

Je jim sotva přes dvacet, přesto již nastartovaly raketovou kariéru

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Uplynulý týden očima šéfredaktorky. A zvířátko nakonec

Český poutník

Český poutník

René Flášar a jeho dobrodružné putování Českem na našich stránkách

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Kauza uprchlíci

Kauza uprchlíci

Legální i nelegálni migranti je problém, který hýbe Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Osm ohlédnutí do minulosti. Lípy, Partyzánky, prvomájové průvody, mlíko v pytlíku i Živé květy… Československé retro

25.02.2019
Osm ohlédnutí do minulosti. Lípy, Partyzánky, prvomájové průvody, mlíko v pytlíku i Živé květy… Československé retro

Autor: Facebook

Popisek: Born in ČSSR, dnes legrace, dříve ortel

FOTO VIDEO Udělejme si dnes, na závěr našich malých exkurzí do minulosti, větší výlet o několik desítek let zpátky. Zkusme si udělat takovou malou exkurzi do minulého režimu, který začal psát svoji historii právě 25. února před 71 lety. Schválně – vzpomínáte někdy také na Pionýry, lampionové a prvomájové průvody, fronty na banány, shánění džínsů nebo digitálek, natupírované účesy, síťovky…

Doba socialismu má pro ty, co ji zažili, dva rozměry – nostalgii spojenou s mládím a vzpomínky na jevy totality, které občas odněkud vylezou a připomenou, že přes tu naši nostalgii jsme občas prožívali velmi hořké chvíle. No a v takových případech si kuřáci alespoň zapálili cigaretu.

Lípy, Partyzánky, vzpomínáte? A kouřit se mohlo skoro všude

Kuřáci za éry minulého režimu dostali požehnání od někdejšího šéfa odborů a ministerského předsedy Antonína Zápotockého. Ten po únorovém převratu v roce 1948 ve filmovém týdeníku dokonce prones památná slova: „Tabák sice není potřebný k životu, ale není nutné jen žít, je třeba také užít. A cigarety? Ty patří k lepší životní úrovni.“ Asi se nelze divit, že poté byly tabákové výrobky skutečně zařazeny mezi základní spotřební zboží a jejich milovníci dostali zelenou.

Cigára minulého režimu, kdy kouřit bylo stále normální, foto Wikipedie

Poválečná doba přála však spíše levným cigaretám baleným po deseti kusech, jako byly Partyzánky. Daly se koupit za 1, 60 Kčs, Lípy za 2 Kčs. Tyto značky tvořily ještě v padesátých letech devadesát procent produkce. Poté se na trhu objevily Startky a ty vydržely po celá desetiletí. Později se kromě cigaret v klasickém balení v trafikách objevily i luxusnější verze v plechových tabatěrkách, například Vysoké Tatry či Club Special. Ale určitě si vzpomenete taky na Družby, BT, Safari, Sparty nebo Petry?

Na rozdíl od dnešní doby, kuřáci mohli tehdy vše a nikdo je neomezoval. Kdyby jim tenkrát někdo řekl, že nebudou moci kouřit v hospodě, nevěřili by. O škodlivosti kouření se totiž před Listopadem 1989 příliš nemluvilo, a pokud ano, velmi sporadicky.

Živé květy – nesmrtelná vůně

Slavnou kolínskou vodu nazvanou Živé květy vyrábělo Družstvo Vřídlo Karlovy Vary již od roku 1960/61. Stala se velice brzy ojedinělým patentovaným výrobkem na světě. Lahvičku, v které byla ponořena kvítka fialek, konvalinek, šeříku či karafiátu, měla v době socialismu doma snad každá žena – i proto, že nebyla drahá, takže jako dárek byla dostupná i dětem. Z kapesného v pokladničce se na ni nastřádalo snadno.

Byla to doba, kdy byly dárky pro ženy omezené jen na lahvičku Živých květů, foto Wikipedie

Dnes už ne každý asi ví, že tehdejší vedení Vřídla dokonce rozhodlo, že Živé květy nabídnou i do Kanady a USA! Jak oblíbená se stala tato voňavka v zámoří, však žádné dohledatelné zdroje neuvádějí.

Pojízdné prodejny

Není třeba si nalhávat, že zásobování obchodů za socialismu bylo slabé. Do té doby ho musela zvládnout družstva Jednota, Včela – Bratrství a Budoucnost. Ta měla v Československu tradici téměř 165 let. Jenomže vše se pokazilo únorovým převratem v roce 1948. Snahy ovládnout obchody se staly předmětem státního zájmu, a tak nastoupila propaganda s heslem: „Jednota zásobuje venkov“. Upravený nákladní vůz nebo autobus, který zajížděl na venkov a na samoty se stal běžnou součástí Československa.

Pojízdné prodejny, které dnes už většině z nás připomene možná maximálně tak film Léto s kovbojem, byly zvláštní kapitolou družstevního obchodu. Vyjíždět i do odlehlých vesnic začaly hned po válce. Sortiment měly značně omezený, většinou představoval jen základní potraviny – vedle pečiva i konzervy a sušenky. Časem se některé vylepšily natolik, že nabízely někde třeba i zákusky.

Příprava na oslavy VŘSR, foto Facebook

Pravdou ale je, že zákazník ze společenských změn, které nastaly po roce 1948, užitek neměl. Důvodem bylo to, že prodejci mezi sebou nepotřebovali soutěžit a konkurovat si, takže motivace přinést (či přivézt) něco jiného a odlišného nebyla žádná. Snad jen v místech, kde působil státní obchod a obchod družstevní, byl výběr pro nakupující přece jen bohatší.

Co jsme si nosili domů v taškách?

Zásoby do špajzů a ledničky si za socíku každý dělal po svém a podle svých možností. A taky podle příjmů, i když ty bývaly dost podobné. V roce 1989 byl podle Českého statistického úřadu běžný měsíční příjem kolem 2 000 Kčs čistého. A z toho bylo třeba vyžít. Podle statistického úřadu například kilo kuřete tenkrát stálo 30 Kčs, kilo jemných párků 25 Kč, za kilogram salámu Vysočina se zaplatilo 60 Kčs.

Mléko v pytlíku, občas se stalo, že páchlo hnojem, foto Wikipedie

Většina lidí ale především nakupovala to, co právě v obchodech bylo k dostání. Pulty ani zdaleka nenabízely tak rozličné zboží jako dnes, buď byly přeplněné věcmi, které nikdo nechtěl, nebo byly poloprázdné, protože atraktivní zboží bylo hned vyprodáno. Pro zajímavost: Seznam zboží v potravinách na československých pultech obchodů měl v roce 1989 přibližně 30 000 položek. Nealkoholických nápojů bylo asi 34 druhů, včetně 4 sirupů (ovocný, jablečný, lesní směs a zahradní směs), tří druhů džusů, kofoly, 0,25l lahve Coca Coly za 4,20 Kčs.

Protože se od ženy v Československu očekávalo hlavně to, že bude dobrá dělnice nebo rolnice, k tomu, aby mohla věnovat co nejvíc sil a energie rozvoji socialistické vlasti, snažil se režim co nejvíc ženám práci a domácí povinnosti ulehčit. Tak, aby nemusela trávit dlouhé hodiny vařením a stáním u plotny, dostaly se na vrchol popularity zejména v 70. letech polotovary a různé instantní suroviny. Mluvilo se o nich jako o doplňcích správné moderní ženy. A podle toho se ženy tak chovaly – vařit polévku z pytlíku nebo večeři z konzervy bylo IN. Koneckonců i reklamy toho byly plné.

Pana Vajíčka sledovaly denně miliony Čechoslováků

Obchody v Československu byly zaplněné převážně šedivým zbožím, které nelákalo ke koupi ani vzhledem obalů, ani designem. Všichni spíš pořád něco sháněli. Někdy to byl rajský protlak, jindy česnek nebo kroužky na záclony, ale taky dámské vložky nebo toaletní papír. Reklama, která by nutila lidi v Československu nakupovat, se zdála zbytečná. Přesto byla. Pan Vajíčko vstupoval do domácností den co den.

Zatímco dneska reklama vstupuje do pořadů někdy už po 10 či 12 minutách a spíš nás otravuje, byly doby, kdy jsme tenhle jev záviděli lidem sledujícím televizi v Rakousku či západním Německu – pokud bydleli někde, kde se jejich vysílání dalo chytit. Odhalil se tam totiž svět reklamy, o kterém se nám nesnilo a který pana Vajíčka strčil do kapsy. Reklama u nás vyplňovala volný čas v programu mezi jednotlivými pořady na střídačku s krátkými spoty s hrajícími si koťaty nebo štěňaty.

A kde je vlastně brácha? Šel pro med do Jednoty

Než se však jakákoli reklama dostala na obrazovku a lidé ji mohli dychtivě sledovat poté, co ji uvedl elegantní a nezapomenutelný pan Vajíčko, musela projít přísným okem cenzorů. Leckdy šlo o slovíčkaření – třeba při inzerci koberců se nemohlo uvádět, že je lze natáhnout ode zdi ke zdi, protože to vyvolávalo bolševický termín „odezdikezdismus“.

Nezapomenutelná byla například jedna reklama z osmdesátých let. Zahrnovala v sobě dialog dvojice medvědů ve dvou větách: „A kde je vlastně brácha?“ „Šel pro med do Jednoty!“ Když se podařilo sklidit velkou úrodu zelí, bylo třeba nasadit taky reklamu. Zabrnkala na strunu úžasného zdroje vitaminu C, kterým zelí je. A pokračovala převratným sdělením, že ho lze vařit, krouhat, loupat, nakládat… Finále pak zakončil vskutku bombastický slogan: ZELÍ!

Kdo tu dobu zažil, možná si vzpomene i na párky Bivoj. Ano, jméno dostaly podle siláka ze Starých pověstí českých. Jestli by byl rád za spojení s párky ve fólii, se asi už nedozvíme, nicméně podstata oné reklamy spočívala ve sdělení: „Dají se ohřívat přímo ve fólii, ve které přicházejí do prodeje…“

Pane Vajíčko, na slovíčko!

Kdo už tuhle postavičku na obrazovkách nezažil, je pro něj zřejmě velkou neznámou. Přesto má svoji historii, která stojí za to připomenout. Koncem šedesátých let, jako důsledek uvolnění politických poměrů u nás, došlo ve vysílání Československé televize i na reklamu. Praxe záhy ukázala, že je třeba reklamu od ostatních pořadů oddělit jasněji než jen optickým trikem.

Animátoři proto vytvořili z několika bílých čar na černém pozadí postavičku vejčitého tvaru, která se snášela shůry na balóncích s písmeny REKLAMA (do začátku 70. let s názvem TV TIPY). Na jejím základě o něco později vznikly i dvousekundové předěly, které se vkládaly mezi jednotlivé šoty. A protože animátoři nechtěli mít všechny předěly stejné, postavička se v průběhu let pouštěla do nejrůznějších činností a vzniklo přes pět stovek šotů. Inspirací k nim byly často také reakce diváků.

Pana Vajíčko vytvořil Eduard Hofman v roce 1967. Objevoval se na obrazovkách československých televizorů přes dvacet let. Zmizel až po revoluci v roce 1989. Je však třeba připomenout, že v roce 1980 sledovalo I. program ČST denně průměrně 5 061 000 diváků v Čechách a 2 533 000 na Slovensku. Vysokou sledovanost měl však i druhý program ČST, který byl jedinou ´konkurencí´.

Gastro porno v socialistických jídelnách

Jídelny za socialismu – to byl prostor, kde neexistovala rebelie, odmlouvání a touha po gurmánství byla velmi často zašlapávána většinou hluboko do země. Ve většině z nich za socialismu vládly hliníkové příbory (často dost pokroucené), umělohmotné vázičky s umělohmotnými kvítky, umělohmotné slánky, vikslajvantové (omyvatelné) ubrusy.

V případě jídelen školních byla spojovacím článkem po celém Československu červená řepa (k rizotu, zapečeným těstovinám nebo francouzským bramborům), UHO – univerzální hnědá omáčka (má i svůj vlastní odkaz na Wikipedii) a různé typy příloh spojených občas s flaksovitých masem. Záleželo na kuchařských schopnostech, zásobování i na vedení školy, jak moc byla snaha něco zlepšovat. Kolektivní stravování bylo na vzestupu, bylo v zájmu společnosti, takže výhodnější bylo držet pusu, krok a v některých případech i žaludek, tam, kde má být.

Granko

Když se objevilo v roce 1976 na trhu v Československu první rozpustné kakao Granko, znamenalo to zlom. Okamžitě si získalo srdce a mlsné jazýčky všech, kterým mléčný nápoj učaroval. Hnědé granule rozpustného moku se používaly při zdobení cukrářských nebo pekařských domácích výrobků, na posypání krupicové kaše i pudingů. Mnozí z nás si asi vzpomenou na to, jak jsme do umělohmotné láhve, v které se naše první rozpustné kakao prodávalo, zabořili lžičku a jedli kakao jen tak – samotné.

Jedna lžička Granka, ať máma nevidí. Každý to tak dělal, foto Wikipedie

Než se ale oblíbené kakao dostalo k zákazníkům, trvalo to. Na jeho počátku byla soutěž vyhlášená vedením čokoládoven v závodě Sója Kolín začátkem roku 1978. S nápady se do ní hlásili lidé z celé republiky, mezi nimi i pár zaměstnanců podniku. Motivace byla jasné: Na autory nejtrefnějších názvů čekala finanční odměna. Na první místo čekalo 1500 korun, za druhé 1000 korun a autor třetího nejzajímavějšího názvu pro rozpustné kakao měl dostat pětistovku. Při průměrném platu v tehdejší době nebylo tedy divu, že se o výhry strhla mela. 

Do soutěže se přihlásilo 394 návrhů, mezi nimi byly například názvy: Kapri, Čokodrink nebo Benko. Po výběru ve dvou kolech byl nakonec zvolen název Granko. Vznikl zkratkou z označení GRANulované KakaO. Mimochodem, podobné myšlenkové pochody mělo prý náhodou celkem sedm soutěžících. Doplatili na to tím, že avizovaných vítězných 1500 Kč nedostal nakonec nikdo. Výherní suma se rozpočítala a autor Granka se museli spokojit jen s obnosem něco málo přes 400 korun. Možná si vzpomenete na fotku blonďaté holčičky, která obal Granka zpočátku zdobila. Byla to čtyřletá dcera zaměstnance závodu Sója Kolín. Děvčátko, nyní už dospělá žena, je s firmou Nestlé, která nyní stále oblíbené Granko vyrábí, dodnes v kontaktu.

Kofola – láska, se kterou není co řešit už po desetiletí

Úkol zněl jasně – využít přebytečný kofein při pražení kávy. Padl někdy v roce 1959 a zaúkolovaným byl Doc. RNDr. PhMr. Zdeněk Blažek. Namíchal tedy na základě požadavků státu originální vícesložkový sirup, který se později stal základem pro nový nápoj. Sladkokyselý sirup se pod názvem Kofo vyráběl původně ve farmaceutickém podniku Galena n.p. Opava-Komárov (dnes součást skupiny Teva Pharmaceutical Industries Ltd.).

Bez zajímavosti není asi to, že jako zdroj domácího kofeinu se využívaly někdy prý i odpadní saze z komína pražíren kávy v pražských Vysočanech, ze kterých se tato látka izolovala. Hlavní přísadou pozdější Kofoly byl však již zmíněný sirup Kofo. Od roku 1960, kdy byla Kofola oficiálně představena, stál i za jejími následnými úspěchy. V 70. letech se totiž postupně v komunistickém Československu stala velmi oblíbenou. Zřejmě i proto, že západní kolové nápoje, jako je Coca-Cola nebo Pepsi, byly výrazně dražší a méně dostupné.

K neopominutelným kladům však je třeba přičíst také to, že na rozdíl od klasických kolových nápojů má Kofola téměř o třetinu nižší obsah cukru a obsahuje až o polovinu méně kofeinu. Nenajdete v ní ani kyselinu fosforečnou. A mimochodem – víte, že původní název limonády měl být Kofocola? Kvůli délce názvu a problémům s ochrannou známkou se ale nakonec její název zkrátil na Kofola. Podle webových stránek tohoto nápoje se jeho produkce zvyšovala nejvíce v druhé polovině 60. a na počátku 70. let. Tehdy Kofola převážila svůj protipól „kapitalistickou“ Coca-Colu. Roční produkce v letech 1970 a 1972 činila 179 400 tisíc litrů.

Vložil: Karolína Zamlýnská

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace