Sebevědomí měla na nule a neuměla požádat o pomoc. Naplno se rozjela, až když jí šlo o život. Tajnosti slavných
20.02.2019
Foto: repro/evakostolanyiova.estranky.cz Zuzana Mináčová
Popisek: Eva Kostolányiová
VIDEO Říkali jí slovenská Twiggy, zástupy chlapů jí ležely u nohou, přesto měla sebevědomí na nule. Opravdu naplno se dokázala rozjet až poté, co se dozvěděla krutou diagnózu. Zákeřná rakovina ale byla rychlejší.
Do vínku jí byly dány dvě číše – jedna plná opojného úspěchu a bezbřehé lásky publika, druhá zákeřné těžké choroby. Sexy plavovláska s nádhernýma nohama působila křehce, ve skutečnosti ale v sobě skrývala neuvěřitelnou sílu a odhodlání. První dáma slovenské populární hudby přelomu šedesátých a sedmdesátých let se stala takovým fenoménem, že dodnes plní koncertní sály se vzpomínkovými programy. Byla krásná a talentovaná, jenže se narodila pod nešťastnou hvězdou. Na jejích dlouhých nohách a dokonalé postavě mohli muži oči nechat, v kombinaci s nádherným hlasem ji tyto přednosti předurčovaly k velkolepému úspěchu. Navíc byla mimořádně cílevědomá a odmalička si dokázala jít za svým. Vysněného cíle ale nedosáhla. Zákeřná rakovina nakonec předčasně zabila nejen nezapomenutelnou Evu Kostolányiovou, ale i téměř celou její rodinu.
Leto:
Holkám se vyhýbala
Eva Vermešová se narodila 2. listopadu 1942 ve vesnické chaloupce u slovenské Trnavy, nad níž se tyčil komín tamního cukrovaru, do rodiny, v níž bylo ještě dalších sedm dětí. Rodiče byli prostí venkované a celkem měli třináct potomků, šest jich ale zemřelo v kojeneckém věku. Otec Peter byl vyhlášený vesnický hejsek a šprýmař, který to uměl pořádně rozjet, obzvlášť když měl upito. Maminka Josefína byla velmi starostlivá, tichá a ušlápnutá. Jejím královstvím byla kuchyně, v níž od rána do večera připravovala pochoutky pro svoji rodinu, a dokázala prý chutně uvařit prakticky z ničeho. A přestože měla neustále potřebu své děti hladit a mazlit se s nimi, měla Eva v sobě notnou dávku tvrdosti k těm, kdo by jí chtěli zkřížit cestu. Kamarádila spíš s kluky, a pokud to jenom trochu bylo možné, dívčímu kolektivu se raději vyhnula. Ženský způsob myšlení totiž nedokázala pochopit.
Ťuk, ťuk:
Ve třinácti na jatka
Po ukončení osmileté základní školy nastoupila jako dělnice v místním masokombinátu, kde porcovala a vykosťovala maso. V pouhých třinácti letech se vracívala po odpolední směně domů až v jedenáct večer a několikrát se jí dokonce stalo, že ji mistr obtěžoval. To ale neměl dělat – Eva ho prý zmydlila jako koně a druhý den mu její bratři ještě přidali. Začala vystupovat v trnavském kulturním domě na pravidelných ‘čajích‘, a tak když jí bylo čtrnáct, přihlásil ji starší bratr Ivan na konkurz do SĽUK (slovenský lidový soubor – pozn. red.). Komise ocenila její taneční vlohy, a tak byla přijata a protančila čtyři roky. Nepřestávalo ji to ale táhnout spíš ke zpěvu. V té době se poprvé setkala se synem vyhlášeného barového kapelníka Ľuda Galbavého, jenže jeho rodiče nechtěli ani slyšet, že by měl chodit s dcerou obyčejného chalupníka. A tak aby se vypořádala se žalem, odešla Eva do Bratislavy, do vojenského uměleckého souboru. Smlouvu podepsala jako tanečnice, o zpěvu prý tehdy ani neuvažovala. Na pěveckou dráhu ji nakonec odklonil nezapomenutelný slovenský herec, komik a bavič Ivan Krajíček.
Každý muž by mal byť mužom
(s Ivanem Krajíčkem):
Nemoc si ji našla velmi brzy
Již v roce 1971 si nahmatala bulku a lékaři u ní diagnostikovali velmi agresivní formu rakoviny. V prosinci 1973 nastala v jejím životě radikální změna. Následkem hormonální léčby hodně přibralas a také jí výrazně zhrubl hlas. Jejímu zdravotnímu stavu navíc nepřispívalo, že byla odjakživa velký nervák. Bála se každého vystoupení, přestože byla vždy perfektně připravená. Pobíhala v zákulisí sem tam, lomila rukama a potila se. Jejím problémem byl nedostatek sebevědomí, vlastně si nevěřila vůbec. Své obavy velmi často pociťovala i fyzicky, na stres reagovala bolestmi žaludku, někdy i třesavkou. Až když konečně vyšla na jeviště, všechno z ní rázem spadlo.
Si ako z cigariet dym:
Všechno si musela vybojovat
Nerváky prožívala především, pokud se jednalo o kariéru, v běžném životě byla velmi silná a houževnatá. Od většiny lidí si ale udržovala odstup, málokoho si pustila k tělu. Díky tomu působila tajemně, až démonicky. Bála se totiž nepochopení a výsměchu. Na své slávě si příliš nezakládala, na druhou stranu ale nebyla schopná požádat o pomoc. Profesionálně musela o své místo na slunci bojovat mnohem víc než většina kolegů, protože neměla žádné vzdělání. Argumentovalo tím například i vedení Československé televize, poté co v roce 1972 dostala nabídku hlavní role v muzikálu Mam´zelle Nitouche. Zvládla ji bravurně, a přesto dostala poloviční honorář než ostatní ve vedlejších rolích. Eva to skousla, byla zvyklá být na všechno sama. Kráčela životem s image bezstarostné pohodářky, která s lehkostí proplouvá společenským světem, kde jí každý uhýbá z cesty a pomáhá. Skutečnost ale byla jiná.
Mam´zelle Nitouche:
Rána za ranou
Po celý život inkasovala charismatická křehká plavovláska od osudu jednu tvrdou ránu za druhou. Šrst jejích sourozenců zemřelo ještě v dětském věku. Milovaný otec Peter navždy odešel v devětačtyřiceti letech a bratr Ivan, s nímž zpočátku zpívala na ‘čajích‘, v pouhých devětadvaceti. Krátce poté, co jí diagnostikovali rakovinu, zemřela její nejlepší přítelkyně. Ve dvaadvaceti letech se provdala za člena baletního souboru Jána Kostolányiho a velmi toužila po dětech, ty jí ale osud nedopřál. Proto také v rodině platilo nepsané pravidlo, že byla kmotrou každého jejího nového člena. Manželství jí ale nevyšlo, protože partner hodně žárlil. Nakonec se definitivně rozešli kvůli jeho milostné avantýře, s níž nehodlal skončit.
Waterloo:
K smrti unavená nezájmem
Když onemocněla, neměla blízkého člověka. Často mluvila o sebevraždě a jen ti nejbližší věděli, že léta chodila k psychiatrovi. Nikoli ale proto, že by byla duševně nemocná. Cítila se jen k smrti unavená z přehlížení a nezájmu svých nejbližších a často se cítila nedoceněná, hlavně přáteli. Profesionální nabídky neodmítala, brala všechno, aby zapomněla. Jedinou pozitivní energii jí totiž dodával ohlas publika při vystoupeních. Dokonce jenom pár dní po těžké operaci utekla v doprovodu kamarádky lékařky z nemocnice a absolvovala vystoupení, které měla nasmlouvané. Po stanovení diagnózy podstoupila vyčerpávající chirurgický zákrok, který se sice povedl, její základní problém ale zdaleka nevyřešil. Nádor sice lékaři odstranili, jenže vzápětí se objevila další ložiska. A tak si nechala ostříhat své krásné vlasy, jimiž byla proslulá, a protože jí zhrubl vlivem léčby hlas, nechala si transponovat partitury svých písní o kvartu níž.
Dobré ráno želám:
Naplno do poslední chvíle
Odvážně vykročila do předem prohrané bitvy s osudem a od té chvíle již nikdy nedovolila, aby byla prezentována jako sexsymbol. V roce 1974 se její zdravotní stav začal dramaticky zhoršovat. Podstoupila několik operací, metastázy už ale napadly celý organismus a naděje na vyléčení navždy vyprchala. Přesto nemoc dokázala před svými nejbližšími utajit do poslední chvíle. Pomáhala jí v tom láska – druhým mužem jejího života se stal jazzový kontrabasista Andrej Šebo, který ji ze všech sil podporoval. Ke konci ji už sužovaly obrovské bolesti, a tak si vozila ze zahraničí halucinogeny, protože léky, které byly v Československu dostupné, nebyly tak účinné. Během posledních dvou let nahrála více než šedesát písní a splnila si jeden ze svých snů – založila vlastní skupinu Hej. Svoji poslední písničku, Moře lásky, nahrála 6. srpna 1975. O pět dní později ji odvezli do nemocnice, z níž se už nevrátila. Zemřela 3. října 1975, pouhý měsíc před svými třiatřicátými narozeninami.
More lásky:

Vložil: Adina Janovská