Pohádkový kat zdědil temperament po předcích. Lásek měl víc, jednu ale zaplatil životem. Tajnosti slavných
13.12.2018
Foto: youtube.com
Popisek: František Dibarbora v nestárnoucí hudební pohádce Šíleně smutná princezna
Díky jižanskému charisma a mimořádnému smyslu pro humor dokázal zaplnit fotbalový stadion. Diváci zbožňovali jeho satiru, kolegové zase upřímnost a vstřícnost. Jenže když jednomu z nich poskytl azyl, svedl mu za to manželku.
„To se dělá, ty chuligán, tady čmárat po zdi? Nedávno jsme malovali?“ Už ho poznáváte? Ráčkující kat, který svým přízvukem dává jasně najevo, že si ho Jeho Veličenstvo král Dobromysl řečený Veselý určitě nechal importovat z Francie, proslulé pravými mistry tohoto smrtícího řemesla. Mimořádný slovenský herec měl na kontě dvě stovky filmových a televizních postav, ještě mnohem výraznější stopu ale zanechal ve slovenském divadle. Jméno František Dibarbora patřilo dlouhá desetiletí k těm, která spolehlivě lákala publikum do hlediště. Byl mistrem dramatu, ztvárnil ale také desítky rolí komických či tragikomických a všechny po svém přímo mistrovsky dotvářel.
První velkolepý úspěch – velitel Hermann Thiele ve válečném dramatu Vlčie diery
(foto – repro/tv-archiv.sk)
Komediant po předcích
Narodil se 19. listopadu 1916 v Bratislavě do rodiny železničáře jako nejmladší z osmi dětí. Jeho otec se jmenoval Giacomo Di Barbora, pocházel z benátského regionu a jeho syn později s oblibou říkával, že své komediantství zdědil právě po italských předcích. Od dětství byl vášnivým čtenářem, stejně tak ale miloval fotbalový míč, s nímž to dotáhl až do dorosteneckého týmu Športového klubu Bratislava. Později samozřejmě nemohl chybět jako levá spojka v Slovanu SND. Velkých úspěchů dosáhl i jako hokejový brankář, dokonce se přičinil v roce 1936 o bronz československého týmu na zimní olympiádě v německém Garmisch-Partenkirchenu. Coby vzorný a bezesporu nadaný potomek sice skvěle prospíval na gymnáziu, pošilhával ale i po herectví. A moudrý otec to spolehlivě odhalil, takže ho sám popostrčil k souběžnému studiu herectví na bratislavské Hudební a dramatické akademii. Jednoho dne se ho prý prostě zeptal: Nechceš být herec? A Fero mu odpověděl otázkou: Proč ne?
Se Stanislavou Seimlovou v komedii Dovolená s Andělem
(foto – repro/archiv TV Barrandov)
Odskočil si k operetě
Přijímačky udělal v roce 1934 a dostal se do třídy významného herce, režiséra a pedagoga Jána Borodáče, jenž je považován za zakladatele a tvůrce slovenského profesionálního divadla. Pod jeho taktovkou také vstoupil ještě před absolutoriem na jeviště Slovenského národního divadla, kde svoji kariéru odstartoval ztvárňováním mnohem starších postav, než ve skutečnosti byl. V roce 1938 se stal členem činoherního souboru SND, počátkem druhé světové války se ale nedokázal shodnout s některými režiséry, a tak sběhl k operetě. Od podzimu 1940 dvě sezóny hrál a zpíval v nejvýznamnějších představeních tohoto žánru po boku nejslavnějších slovenských operetních subret té doby. Někteří kolegové mu tehdy vyčítali, že se dal na tak podřadný žánr, on to ale bral jako velkou školu. Byl totiž přesvědčený, že pořádný herec musí umět nejen hrát, ale také tančit a zpívat. A tam někde se tenkrát zrodil nejslavnější slovenský kabaretiér Fero Dibarbora.
Malíř Alberto Mazando v pohádce Pán a hvezdár
(foto – repro/archiv STV)
Král estrád
Poté se na hlavní slovenskou divadelní scénu vrátil, aby z ní znovu odešel v roce 1946 na Novou scénu Národního divadla, kde se uplatnil především jako komik, což později významně využil i v rozhlase. V roce 1951 se do Slovenského národního divadla znovu vrátil a celkem na jeho jevišti ztvárnil více než dvě stovky postav různých charakterů. Současně ale již od dob studií také režíroval programy v populární bratislavské kavárně Múzeumka a později je s Karlem Zacharem nabízeli v rozhlase. A bývaly prý jedinečné a neopakovatelné. Později projel se svými estrádami celé Slovensko, parodoval všechno, co bylo aktuálně v každodenním životě otravné, a sklízel mimořádné ohlasy. Úspěšně plnil nejen divadelní sály a amfiteátry, ale také fotbalové stadiony. O svých estrádách kdysi v jednom rozhovoru prohlásil: „Dělat takové věci je fuška, tvrdá práce jako každé veřejné vystoupení. Ale lidé po takovém umění prahli, chtěli se pobavit, zasmát, chtěli, aby k nim někdo promluvil od srdce. Bavit v těch letech, kdy se nesmělo myslet nahlas, to přece stálo za to.“
Kat, král (Bohuš Záhorský) a hospodský (Branislav Koreň) v nestárnoucí hudební pohádce Šíleně smutná princezna
(foto – repro/archiv ČT)
Pohádkový kat
Před filmovou kamerou stanul poprvé již v roce 1938 v dramatu z prostředí první vojenské akademie Neporažená armáda, a přestože ztvárnil ve filmu a televizi více než dvě stovky postav, na hlavní role neměl štěstí. Když se ale k nějaké dostal, vždycky to stálo za to. Mimořádně zazářil například v roce 1948 ve válečném dramatu Vlčie diery. V době, kdy autoři zpravidla zobrazovali nacistické vojáky jako šílené idioty, pojal svého velitele Hermanna Thieleho úplně jinak. Jako inteligentního a citlivého muže, kterého promění v sadistické zvíře vlastní strach. A tato postava mu také vynesla v roce 1949 Národní filmovou cenu. Velmi rád spolupracoval i s českou kinematografií, mimo jiné si zahrál například horníka Štefana Palko v nesmrtelné komedii Bořivoje Zemana Dovolená s Andělem, souseda Vargu ve Zbabělcích či v roce 1968 svérázného kata v pohádkové hudební komedii Šíleně smutná princezna. A pak si dalších dvacet let v českém filmu nezahrál.
Filip v televizním dramatu z roku 1969 o nevydařeném abiturientském setkání Pštrosí večierok
(foto – repro/archiv STV)
Záletný kamarád
Oženil se s půvabnou Aničkou Bottovou, která pocházela z velmi zámožné rodiny. Její otec byl za první republiky senátorem a psal básně pod pseudonymem Ivan Krasko. Jenže pak přibyla do souboru SND nová posila, herec a operní pěvec František Zvarík. Rodák z Vrútek, z okresu Žilina, neměl zpočátku v Bratislavě kde hlavu složit, a tak mu vstřícný Dibarbora nabídl přístřeší. Jenže jeho Anička se do notorického záletníka bláznivě zamilovala, a když se nevěra provalila, následoval rozvod. Podvedený manžel to sice nesl velmi těžce, přesto se ale zachoval jako gentleman. Sbalil si svých pět švestek a odstěhoval se do podnájmu. Anička se za svou lásku provdala a vzápětí porodila syna, přesto Zvarík začal i ji velmi brzy podvádět. Zklamaná a zoufalá žena nakonec situaci psychicky nezvládla a necelé dva roky po svatbě spáchala sebevraždu. Spousta kolegů to Zvaríkovi nedokázala odpustit, někteří s ním dokonce odmítali hrát na jednom jevišti.
Sir Hugh Evans v televizní shakespearovské komedii Veselé panie z Windsoru
(foto – archiv STV/Pavol Bera)
Vytoužený Miško
Dibarbora se začas znovu oženil s hudební dramaturgyní Slovenského národního divadla Kvetou, s níž se mu splnil další velký sen – dočkal se konečně syna. František se na něj velmi těšil, ještě nebyl ani na světě, a už si s ním hrál jako s panenkou v jednom silvestrovském kabaretu. Už tenkrát Miška vychovával podle svých představ a přes něj kritizoval nectnosti doby. Není divu, že pak dal svému synovi opravdu jméno Michal. Když se přestěhovali, postavil mu ve sklepě dokonce celou železnici. Každou volnou chvilku si spolu buď hráli s vláčky, nebo rozebírali před domem auto. „To první auto, ve kterém nás vozil, nemělo sedadla,“ zavzpomínal kdysi jeho kolega Karol Machata. „Rád nás vozil, ale byly tam jen takové stoličky, takže jsme se v každé zatáčce objímali.“
Se Zuzanou Frenglovou v televizní pohádce Medulienka
(foto – repro/archiv STV)
Osudová vášeň
S Karlem si také zahrál ve svém posledním představení, satirické komedii bulharského dramatika Jordana Radičkova Pokus o lietanie. Konalo se na počest Františkových sedmdesátin a krátce před koncem ho prý museli přerušit, protože tolik gratulací jeho srdce málem neuneslo. O necelý rok později se mu stala osudnou jeho celoživotní láska k autům. Když v roce 1987 otvírali v Bratislavě do té doby nevídanou stavbu, monstrózní Prístavný most, nedokázal tak obrovskému pokušení odolat. Hned si ho jel otestovat ve svém milovaném autíčku a v místech, kde jsou prý dodnes havárie téměř na denním pořádku, bohužel nedal přednost v jízdě. S vážným pohmožděním hrudníku byl převezen do nemocnice, po několika dnech ale 4. září 1987 svůj boj o život prohrál.
Vložil: Adina Janovská