Tak jo, jdou se psát ty správné dopisy s Amnesty International na záchranu světa. Komentář Štěpána Chába
komentář
10.12.2018
Foto: Instagram / Amnesty International
Popisek: S Amnesty na věčné časy a nikdy jinak
Kdysi jsem četl na nějaké esoterické stránce o lidech, kteří vypouštějí pozitivní energii a odesílají ji do míst postižených válkou. Něco jako bahenní plyn. Tvrdili, že jejich pozitivní energie tam zařizuje mír a utišení zbraní. A tak si pořád říkám, proč se ve válečných zónách, i navzdory vřídlům pozitivní energie, válčí. Nemlich to samé je Maraton psaní dopisů, který již poněkolikáté organizuje Amnesty International. Pojďme si na tu kulišárnu posvítit.
Co je Amnesty International? Nátlakově aktivistická organizace zaštiťující se bojem za lidská práva. Je to výrobna na podpisy pod různé petice. Vedle mnoha jistě prospěšných akcí a aktivit se Amnesty International ovšem vyznačuje značnou dávkou ideologie progresivní levice, která je potomkem liberální demokracie dovedené do absurdit. Jednostranná ideologie je jednoduše vidět na dvou případech. Oleg Sencov zavřený v Rusku. Případ zapeklitý a šeredný. Amnesty International se v případu angažuje až k zbláznění. A pak tu máme Tommyho Robinsona, kterého uvěznili obdobně nespravedlivě ve Velké Británii před půl rokem. Amnesty ani necekla, protože Robinson je přeci z druhé strany politického vnímání světa. A těm se nepomáhá. Fuj tajksl.
V čem se Amnesty International angažuje
Projel jsem si jejich mediální portfolio. Prim u Amnesty hraje homosexualita. Ovšem jejich aktivismus není zaměřený na země, kde homosexualitu jako takovou zákonem trestají, ale na země, kde nepovolují homosexuální sňatky. Nezaznamenal jsem výrazný křik vůči například Saúdům, kteří homosexualitu trestají smrtí. Zaměřují se na Maďarsko, kde odmítli homosexuální sňatky. Ano, jistě se v angažmá Amnesty najde i nějaká ta zmínka o Saúdech, ale ten řev vůči konzervativní části politiky Západu značně převažuje. A v tom to vlastně je. Amnesty se profiluje jako politická síla, která se snaží oslabit konzervativní část politiky.
Další velké téma je pro Amnesty tzv. Istanbulská úmluva. A prodává ji svým ovečkám jako boj proti násilí na ženách. Ač právě tato úmluva je nebezpečná tím, že začne s násilím vůči celé společnosti. A to hlavně svou nejednoznačností a možnostmi mnoha výkladů. Nebo uznáním nadnárodních profeminních organizací s vyššími právy, než jaká požívají i vrcholní státníci. A jako další velké téma je u Amnesty přijímání imigrantů do všech koutů Evropy. Lidská práva ad absurdum v podání Amnesty.
Kdo bude hvězdou letošních dopisů?
Hvězdou letošního Maratonu psaní dopisů bude Oleg Sencov. Naše zamini dostane mnoho srdceryvných dopisů o nedemokratickém systému v Rusku a výzvu, ať s tím něco udělá. Dalším abonentem na medaili bude jistě Andrej Babiš a jeho protiimigrační rétorika. A zase, spoustu slziček o čtyřletých dětech naaranžovaných na pláži a bezcitnosti premiéra země, který lže, i když mluví pravdu. A následuje výzva – my chceme imigranty vpustit do země. A chceme a chceme a chceme. Po čemž bude následovat dupnutí nožičkou. My prostě chceme v zemi syrské sirotky z Afghánistánu i s jejich rodiči a prarodiči. Poté proběhne několik dopisů, které budou adresované do skutečně nebezpečných rukou tyranských vlád Barmy, Číny a arabských zemí.
Proč tolik síry?
Česká odnož Amnesty sice sdílí mezinárodní petice, které jsou určené převážně na záchranu lidí uvězněných a pronásledovaných nespravedlivě v nespravedlivých a nedemokratických režimech, ale když si projedete jejich propagaci na sociálních sítích, zjistíte, že prim u nich hraje nahlodávání konzervativní části politiky a její neustálé napadání. Nejde u nich primárně o vězněné a utlačované, ale o prosazovaní jedné politické cesty u nás i na Západě. Politika české odnože Amnesty je zkrátka jednostranně politicky vyhraněná. Tu samou politiku jde vidět i u Amnesty jako celku. A právě tady jde vidět jejich potenciál i cíl. A ne, není za tím nějaká zlolajná síla, ale pouze nádherný naivismus lásky a spravedlnosti, který ovšem v cynickém světě peněz nikdy nenastane. Utopii do románů, že. Do života pragmatismus a pevné nervy.
Samotná Amnesty by fungovala, kdyby jela ve stylu českého spolku Šalamoun. Upozorňovat a rozkrývat nespravedlnost věznění, týrání, mučení a pronásledování. A snažit se o nápravu. A to u jednotlivých případů. Ale když se sama pasuje na posuzovatele morálky a kormidelníka u rozhodování demokratických vlád, prosnila se někam, kde už není její místo. Kde už začíná škodit samotnému demokratickému základu.
Trucmaraton
A tak si tak říkám, když Amnesty International krásně převychovává mládež k pocitu supermanů, kteří mohou zachránit celý svět, že by nebylo od věci založit trucmaraton, který by reflektoval i skutečné problémy republiky. Nikoliv jen touhu přijímat imigranty a dostat z basy někoho na druhé straně světa, kde je všem jakýkoliv dopis od Kačenky z Břevnova dokonale ukradený a jediný oučin, který z toho plyne, je, že Amnesty International získává další číslo do statistiky, kterým pak šermuje u prosazování progresivní levice.
Trucmaraton by mohl vycházet z problémů republiky. Kdyby dostal Babiš 16 000 dopisů, vyzývajících ho k radikálnímu zásahu proti exekuční mafii, v rámci vlastní populistické politiky by s tím něco udělal. Kdyby dostal 16 000 dopisů s výzvou, aby zametl s kšeftováním s vodou, v tu ránu by se věci mohly obracet k lepšímu. Protože Babišovo naslouchání davům je legendární. Naslouchat umí. A když zaslechne větší křik, začne v tom cítit politický potenciál. A toho je třeba zneužít.
Vložil: Štěpán Cháb