Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Filmové stopy

Filmové stopy

Zajímá vás, jak teď vypadá fabrika z filmu Marečku, podejte mi pero? Každý druhý víkend nový film

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho komentátora

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Uplynulý týden očima šéfredaktorky. A zvířátko nakonec

Český poutník

Český poutník

René Flášar a jeho dobrodružné putování Českem na našich stránkách

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Kauza uprchlíci

Kauza uprchlíci

Legální i nelegálni migranti je problém, který hýbe Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

93 % rodičů v České republice uznává fyzické tresty dětem. Komentář Štěpána Chába

komentář 07.11.2018
93 % rodičů v České republice uznává fyzické tresty dětem. Komentář Štěpána Chába

Autor: Pixabay

Popisek: Existují prostě přečiny, které nejde tolerovat

Zákaz tělesných trestů, které nám vehementně doporučuje výbor OSN pro práva dětí, odmítá podle průzkumu 93 % obyvatel České republiky. Takřka ve všech zemích Evropské unie už je zákaz tělesných trestů součástí tamních legislativ. Česká republika je jednou z posledních zemí, kde je facka nebo plácnutí přes prdel brané jako výchovné. Pojďme se tomu podívat na zoubek.

Pro dítě je rodič nejvyšší autoritou. Stejně jako pro dospělého je nejvyšší autoritou stát. Při běžném provozu se drtivá většina obyvatel státu chová v rámci zákona a společenských úmluv. Stát tedy nemusí přikračovat k represivní politice. Ale někdy se člověk ocitne na hraně zákona, a je potřeba, aby stát měl možnost použít na takového zlotřilce donucovací prostředky. Pokuta, veřejně prospěšné práce, podmínka, kriminál. Bez těchto prostředků by byl stát bezruký, beznohý a obyvatelé by si mohli dělat, co se jim zlíbí.

I děti potřebují mantinely

V drtivé většině času se děti chovají přirozeně dětsky. Hrají si, řvou, perou se, hádají, běhají, nechtějí do vany a pak zase z vany. Pokoušejí rodiče v jejich trpělivosti. Je na rodičích, aby dětem stanovili hranice, za které se nesmí. Hranice se nestaví násilím, fackami, pohlavky, ale rozumným příkladem, vysvětlením, ukazováním, hrou, vyprávěním, láskou. A v naprosté většině dítě přebere od rodičů jejich vzor, aniž by na něj rodiče museli uplatnit pověstných pár šup přes prdel. A jsem si jistý, že oněch 93 % rodičů, kteří odmítají zákaz fyzických trestů, právě takovou výchovu aplikují. Mají své děti rádi.

Tak proč ten odpor?

Přesto jsou proti naprostému zákazu tělesných trestů. Proč? Protože ta možnost tu musí být. Stejně jako ji má stát nad dospělými občany. I dítě je schopné spáchat něco, u čeho musí rodič ukázat, že hranice se přestupovat nesmí. Rodič tak vychovává dítě k tomu, aby se dítě v dospělosti umělo podřídit autoritě státu (v tom dobrém slova smyslu – nekrade se, nevraždí se). Musí vědět, že hranice tu nejsou od toho, aby jej omezovaly, ale aby jej chránily. To ovšem znamená, že fyzické tresty musí být jen krajní možností, ke které se přistupuje skutečně výjimečně. Protože jedině u výjimečného (z hlediska času, nikoli intenzity) potrestání rodič ukazuje, že dítě překročilo hranici, za kterou nesmí chodit za žádných okolností.

Pro příklad – pokud dítě ukradne ve škole spolužákovi mobilní telefon, je namístě přistoupit k fyzickému potrestání, protože dítěti se zařízne velmi intenzivně do paměti a krádež si spojí s výjimečným trestem. Pokud se přistoupí pouze k výchovnému motivačnímu rozhovoru, může dojít k tomu, že u dítěte převáží pocit výhod krádeže nad případným potrestáním rozhovorem a nelibostí. Protože v rané dospělosti se s dítětem nikdo motivačně vybavovat nebude, ale prostě jej společnost potrestá.

Osobní ukázka

Mám čtvero dětí, k vážnému fyzickému potrestání jsem přistoupil jednou jedinkrát. Nechtěl jsem ukázat benevolenci, ale opravdu silný odsudek, který se zahryzne do mysli dítěte. K potrestání jsem přistoupil po zvážení, nikoliv ve vzteku. Jsem si dokonale jistý, že potrestání mělo svůj účinek. A to naprosto pozitivní. Kupodivu nedošlo ke zhoršení vztahu, ale k prohloubení. Dítě uznalo, svým následným chováním, že trest byl adekvátní a přínosný.

Takže ano, patřím mezi 93 % rodičů, kteří odmítají úplný zákaz fyzických trestů. Zároveň ovšem všemi deseti odsuzuji fyzické trestání za prkotiny typu špatná známka ve škole, neuposlechnutí, bordel v pokoji nebo třeba řvaní při hře. V okamžiku, kdy rodiče přistupují k fyzickému trestání obden, lze přemýšlet nad tím, že jsou to skutečná hovada a sami by potřebovali pětadvacet na prdel. Ale zároveň jsem si dokonale jistý, že takových hovad je skutečně minimum. Takže ano, zakažte fyzické trestání dětí. Ale na zkoušku nejdřív udělejte experiment. Zakažte státu na jeden měsíc používat represivní složky. Zlodějům vysvětlujte, motivujte je, netrestejte a nezavírejte je. Když bude společnost fungovat beze změn, fajn, zaveďte zákaz trestů i na děti. Někdy je pětadvacet na prdel prostě řešením.

 

Vložil: Štěpán Cháb

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace