Padáka dostala ze dne na den, dodnes neví proč. Pak ji dokonce odsoudili za únos. Tajnosti slavných
24.10.2018
Foto: Facebook
Popisek: Jana Fořtová
Pro populární televizní hlasatelku najednou ze dne na den nebyla práce. Prostě se stala nežádoucí a dodnes prý neví proč. Rozhodla se začít znovu u protinožců – bez přátel, pomoci, znalosti jazyka…
V současnosti se o ní většinou mluví v souvislosti s tím, že byla první manželkou populárního herce a moderátora Jiřího Krampola. Ti starší si ji nejspíš vybaví při pohledu na fotografii – svého času totiž patřila k nejoblíbenějším televizním hlasatelkám. O jejím pohnutém osudu, který ji nakonec donutil k emigraci pouhý rok před sametovou revolucí, ale zpravidla nemají ani ponětí. Tenkrát jí bylo dvaačtyřicet, přesto odvážně vvyrazila do světa bez znalostí cizích jazyků. Dnes Jana Fořtová říká, že život začíná po padesátce. Právě tak před lety nazvala svoji knížku, kterou napsala v australském exilu, a přestože by s ní leckterý padesátník nesouhlasil, trvá na svém.
Zpátky? Ani za nic!
„Já bych se nevrátila. Víte, proč? Protože abychom měli ten rozum, tak bychom si znovu museli zopakovat všechny ty chyby, které jsme kdy udělali, a všechny ty problémy,“ připustila ve své knize. „Já se snažím na každém tom věku nalézt, co je hezké. To, co děláme za chybu, je, že každý se snažíme najít na něm to špatné, jsme nešťastní. Pravda, stárneme, máme vrásky, ale já jsem spokojená, protože už si mohu dělat, co chci. Od dětí mám pět krásných vnuků, ale to je na tom bezvadné, že i když oni milují mne a já je, nemusím se o ně starat, když jsem unavená, mohu je rodičům vrátit. Když si tuto volnost člověk uvědomí, pak opravdu ten život po padesátce teprve začíná.“
Proč? To nikdo neví
Bývala tak populární, že kromě uvádění pořadů a moderování akcí všeho druhu měla dokonce v Československé televizi i vlastní program, nazvaný Vysílá studio Jezerka. Před kamerou odváděla profesionální výkony, posbírala za ně i řadu ocenění včetně toho nejcennějšího, Zlatého krokodýla. Krátce nato se ale nečekaně všechno otočilo o sto osmdesát stupňů. Najednou musela v pořadu skončit. „Byla jsem zvyklá na pravidelné pondělní schůzky ohledně připravovaných pořadů, a najednou se mi jedno pondělí nikdo neozval. Volala jsem do redakce a asistentka mi řekla: Jano, ty to nevíš? Ty už tady neděláš,“ zavzpomínala v dokumentu České televize 13. komnata. Ze dne na den zmizela z obrazovky a vůbec se nemohla dopátrat proč.
Nežádoucí
Práce pro ni najednou nebyla vůbec žádná. Stala se zkrátka nežádoucí, ani kamarádi se k ní najednou raději nehlásili. „Myslím, že to bylo skutečně z toho důvodu, že jsem odmítala navštěvovat různé večírky,“ prohlásila.Psal se tenkrát rok 1987, měla v té době již dospělého syna Tomáše z prvního manželství s Jiřím Krampolem a třináctiletou dceru. I druhé manželství se ale rozpadalo, takže musela sama uživit rodinu. Jenže nebylo jak. To všechno přispělo k jejímu rozhodnutí emigrovat. Navíc Tomáš tehdy vyhrál prestižní tenisový turnaj v Pardubicích, a přesto nemohl reprezentovat Československo v zahraničí. Byl již ženatý, právě s manželkou čekali první dítě, a tak se rozhodli, že pojedou také.
Radši hodně daleko
Zatímco v Čechách ji lidé poznávali na ulici a žádali o autogram, v rakouském uprchlickém táboře Traiskirchen byla zcela neznámou. S dalšími šedesáti lidmi žila v noclehárně, kterou hlídali vojáci, a myla toalety. Ve svém rozhodnutí začít nový život ale byla urputná, a tak navzdory téměř nulové znalosti cizích jazyků uspěla při pohovoru a celá její rodina dostala statut politických uprchlíků. A protože byl Tomáš tenista a tenisovou velmocí tenkrát byla Austrálie, rozhodli se pro odchod na vzdálený ‘zelený‘ kontinent. U Jany prý k tomu ještě přispěla skutečnost, že je Austrálie hodně vzdálená, a tak by ji při prvních potížích nepřepadaly myšlenky na návrat, protože by prostě neměla na letenku. A zbavila se tím i někdejší popularity, která jí byla na obtíž, protože ji hodně omezovala, a někdy dokonce až terorizovala.
Definitivní konec
Kariéra hlasatelky tím definitivně skončila a poté Jana prošla celou řadou zaměstnání. Ani ve snu ji prý dříve nenapadlo, co všechno bude v životě dělat. „Po zkušenostech jsem totiž zjistila, že je sice hezké být populární, být slavná, ale má to jednu nevýhodu: Mnoho lidí vám bude říkat – ty to máš v životě jednoduché, lidé tě znají z televize, proto jsou na tebe hodní, protože znají tvůj obličej. Mně to vždycky strašně vadilo, a proto jsem teď v Austrálii ráda, že mne tam nikdo nezná, a že když jsou na mne lidé milí a hodní, tak jsou na mne takoví proto, že jsem to já, a ne tvář z obrazovky,“ prozradila před časem Radiu Praha při příležitosti vydání své knížky.
Našla i novou lásku
Zatímco v Austrálii začínala úplně znovu, československé úřady ji mezitím odsoudily za nezákonné opuštění republiky a únos nezletilé, protože dceři z druhého manželství bylo teprve třináct. Místní ji prý od počátku velmi příjemně překvapovali, protože se k nim chovali jako k rovnocenným. Začínala jako kasírka u hracích automatů, pak prodávala na ulici životní pojistky, víno, svatební šaty, pracovala jako recepční v tělocvičně… S mizernou znalostí angličtiny, bez peněz i známostí, ale vždy s plným nasazením. Radost jí přinášela vážná hudba a vydávání českých novin. Po půlroce potkala v sokolském spolku třetího manžela, takže není divu, že o návratu do Čech neuvažuje. V Austrálii je už doma a po krásách rodné země se jí prý ani trochu nestýská. Tu a tam jenom po lidech. Pracuje jako dobrovolnice, píše, vymýšlí různé projekty a říkává, že ani po šedesátce to vůbec není špatné.
Vložil: Adina Janovská