I Gottovi dokázala říct NE. Chtěla mnohem víc, a tak si místo něj našla hned dva super chlapy naráz. Tajnosti slavných
01.10.2018
Foto: youtube.com
Popisek: Jana Kocianová
VIDEO Milovala blues a gospel, k nimž její lehce zastřený hlas perfektně seděl. Temperamentní Slovenka sice dosáhla cíle, o kterém většina zpěvaček může jenom snít, přesto jí to nestačilo. Chtěla mnohem víc.
S Jitkou Zelenkovou se staly v roce 1973 prvními vokalistkami Karla Gotta, rozhodně mu ale nedělaly jenom ‘křoví‘. Od počátku jim během svých koncertů dopřával prostor i pro sólová vystoupení a není tajemstvím, že se do temperamentní Jany Kocianové dokonce i zakoukal. „Karel byl hodně žádaný muž a taky krásný. Moc mi lichotilo, když jsem zjistila, že byl do mě zamilovaný. Já ale byla zamilovaná do někoho jiného, a tak to zůstalo navždy jen u platonické lásky,“ prozradila v jednom z posledních rozhovorů deníku Aha!. „Jana byla stále usměvavá, optimistická a vždy mezi nás vnášela dobrou náladu. Její odchod mě moc mrzí a po této smutné zprávě mi už jen zbývá na ni vzpomínat,“ prohlásil o ní nejpopulárnější český zpěvák všech dob poté, co Jana v noci z 23. na 24. září prohrála boj se zákeřnou nemocí.
Zahoď starosti:
Zazářila s Gershwinem
Narodila se 8. června 1946 na Slovensku, v trnavském kraji v obci Šaštín-Stráže, a vyrůstala na Záhorí. Školní léta a rané mládí ale strávila v Bratislavě. Krásný hlas i hudební talent se u ní projevily záhy a snad odjakživa toužila po umělecké dráze. Rodiče byli ale zásadně proti, takže po maturitě začala studovat na Farmaceutické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě a na Pedagogické fakultě. Zpívání jí ale nedalo spát, a tak se v roce 1968 přihlásila do televizní soutěže O zlatou kameru. Píseň, s níž se představila publiku, zvolila vzhledem k barvě svého hlasu skvěle – se slavnou skladbou George Gershwina Summertime vyhrála na celé čáře a tím odstartovala svoji úspěšnou kariéru. Doba jí přála, takže si, ověnčená prvním velkým úspěchem, vzápětí odskočila na čas do Německa.
Summertime:
Dva roky s Božským
Na domácí pódia se vrátila s hitem Zahoď starosti, zpočátku vystupovala s orchestrem Jaroslava Shejbala, poté s orchestrem Juraje Velčovského. V roce 1971 nahrála první singl Kadiaľ ísť (v originálu Love Story), o rok později zářila s dalším hitem Nekonečná láska a v roce 1973 konečně spatřilo světlo světa i její LP album, nazvané prostě Jana Kocianová. A právě v té době přišla nabídka, díky níž se zapsala do paměti opravdu celého Československa. Král populární hudby Karel Gott chtěl oživit svá častá vystoupení s Orchestrem Ladislava Štaidla, takže vedle něj na pódiu poprvé stanuly jeho vlastní vokalisty – Jana Kocianová a Jitka Zelenková. Pro obě to znamenalo obrovskou příležitost ke zviditelnění, protože jim Karel poskytoval během vystoupení prostor i pro samostatnou produkci. Zatímco Jitka v tomto tandemu prožila dlouhých jedenáct let, Jana vydržela pouze dva roky. Být pouze doplňkem slavné hvězdy jí bylo málo, chtěla víc.
Nápad
(s Jitkou Zelenkovou a Karlem Gottem):
Skvělá trojka
Po návratu do Bratislavy se zrodila divácky velmi úspěšná trojice – Jana svým zpěvem, smyslem pro humor i šarmem skvěle doplnila populární dvojici komiků Milan Lasica a Július Satinský. Oba věhlasní šprýmaři se rádi strefovali do aktuálních problémů a nebrali si servítky, takže jejich vystoupení byla zřejmě velmi pozorně sledována a zkoumána ‘státní mocí‘. Během normalizace se dočkali i zákazu veřejných vystoupení, svědomití strážci pořádku ale museli nakonec složit zbraně před přáním veřejnosti a zákaz byl odvolán. V roce 1975 skončila Jana na druhém místě na festivalu Bratislavská lyra s písní Májový vánok, v roce 1976 získala zlatou Bratislavskou lyru za píseň Pár nôt a tento úspěch pak ještě jednou zopakovala – v roce 1983 v mezinárodní verzi festivalu s hitem Sklíčka dávnych stretnutí.
C´est si bon
(s Milanem Lasicou a Júliem Satinským – televizní Silvestr 1977):
Kouzlo černošské muziky
Pravidelně účinkovala ve slavné bratislavské Tatrarevui, později měla vlastní hudební program. Její profesní i hudební život do velké míry formoval bubeník a špičkový perkusista Josef Škvařil, který se stal jejím životním partnerem. Vzali se až po dvacetiletém vztahu a zůstali bezdětní. „Když jsem byla mladá, neměla jsem ten pocit, protože zpěv mě zajímal ze všeho nejvíc,“ přiznala před časem serveru pluska.sk. „Všechno šlo bokem a pak už bylo pozdě. Myslím, že nemusím litovat, protože nejsem ideální typ pro výchovu dětí. Jsem příliš náročná na sebe, byla bych i na děti. Navíc, všechno velmi prožívám…“ Jako zpěvačka byla všestranná, seděl jí pop, jazz i folklórní poloha. Nejvíc ale milovala černošskou hudbu, gospel a blues. „Odmala jsem ho poslouchala z rádia i z desek, kterými mě zásobovali kamarádi jazzmani. Gospel, ta černošská sborová hudba, je hluboko ve mně. Její kouzlo je v jednoduchosti, k tomu ty krásné hlasy a spiritualita. Je to mohutné jako bouřka, oslepující jako sluneční záře. Když poslouchám gospel, pulzuje to ve mně, až zapomínám na všechno špatné,“ nechala se slyšet před dvěma lety v rozhovoru pro časopis Šarm.
Kadiaľ ísť:
Kde se ukrývá štěstí
V sedmdesátých a osmdesátých letech zářila prakticky po celém světě. Viděli ji a slyšeli fanoušci na zahraničních festivalech ve Splitu, Sopotech, NDR, v rakouském Villachu či na Kubě. Se svou kapelou procestovala prakticky celou Evropu, ale bodovala i v mnohem vzdálenějších destinacích, jako je Laos, Vietnam nebo Kambodža. Písničky pro ni psali Pavol Hammel nebo Dežo Ursíny, milovala interpretaci slovenských lidových písní, vydala i desku cikánských písní, na jejímž vzniku spolupracovala s Antonínem Gondolánem. Celkem měla na kontě patnáct alb, v roce 2006 pak vyšla ‘výběrovka‘ jejích hitů, nazvaná 20 naj, a o rok později ještě dvojkompilace Pár nôt. O jejím životě vyšla v roce 2016 životopisná kniha Mariky Studeničové, nazvaná podle jednoho z jejích nejslavnějších hitů Zahoď starosti. Navzdory bohatým mezinárodním zkušenostem a úspěchům ale tvrdila, že štěstí je třeba hledat především v sobě, a pokud ho člověk nenajde tam, je zbytečné kvůli tomu procestovat stovky kilometrů.
Do lesa šiel cigánik na drevo
(Ando páni lampáši – s Antonínem Gondolánem):
Nesnášela samožerství
Jana byla velkou milovnicí a obdivovatelkou legendární americké herečky Marilyn Monroe. „Snažila jsem se jí přiblížit, přestože se mi to moc nedařilo. Po vzorech je ale vždy třeba sáhnout co nejvýš,“ přiznala v roce 2008 slovenskému serveru korzár.sk. Herectví ji moc nelákalo, říkávala, že potřebuje stát u mikrofonu a zpívat. Přesto před filmovou kamerou stanula v roce 1976 v hudebním snímku legendárního režiséra Jána Roháče Päť opôn. O rok později pak v hraném hudebně zábavném programu o dětských snech Keby skriňa bola oknom a v roce 1982 v koprodukční pohádce Milana Ťapáka Největší pecivál na světě. I když byla vždy pozitivně naladěná, dokázala se na svoji práci dívat kritickým pohledem a neměla ráda, když se jí někdo snažil dávat najevo obdiv. „Ráda si poslechnu svoje staré nahrávky, ale raději sama, spíš jako kritik, ne ve společnosti jiných – nemám ráda samožerství. Proto mi doma o Vánocích trochu vadilo, když jsem se už těšila na salát a kapra, ale otec vzal moji desku Vianoce s Janou, kde byla i Tichá noc, a pustil ji k večeři,“ zavzpomínala pro korzár.sk.
Pár nôt:
Čtyři roky bojovala
V roce 2014 u ní lékaři během rutinní prohlídky diagnostikovali rakovinu, o rok později absolvovala náročný chirurgický zákrok a věřila, že zákeřnou nemoc porazí. „Cítím se výborně. Věřím, že se rakovina už nevrátí,“ řekla po operaci médiím. Vystupovala dál, co jí síly stačily, a jen málokdo tušil, jak moc je vlastně nemocná. Dokonce jen pár měsíců před smrtí prozradila, že plánují s Jitkou Zelenkovou postavit se znovu na pódiu po bok Karla Gotta. „Měly jsme plány, ale já ani netušila, jak vážně byla nemocná! Jana nebyla ten typ, který by to oznamoval do světa. Když byly před dvěma lety Slovenské divy v pražské Lucerně, tak jsem se byla podívat. Jana šla na závěr, zpívala s gospelovým souborem a úplně zbourala Lucernu. Byla to skvostná zpěvačka do poslední chvíle,“ povzdychla si před pár dny Jitka Zelenková v deníku Blesk. Do ústraní se Jana stáhla, teprve když už jí opravdu docházely síly. Během minulého víkendu svůj čtyřletý boj se smrtelnou nemocí definitivně prohrála.
Já tu zostanem:

Vložil: Adina Janovská