Jsou to hrdinové, tak mlčte, nařizuje státní propaganda. Nehoňte si politické body na hrobech mrtvých, odpovídá veřejnost
07.08.2018
Foto: Armáda ČR / Facebook
Popisek: Loučení s padlými na misi v Afghánistánu
FOTOGALERIE Reakce politické reprezentace na tragickou smrt tří vojáků, kteří působili v rámci mise NATO v Afghánistánu, dokazují nebezpečný trend narůstající státní propagandy, která nás vrací do let před rokem 1989. Podle ní je správné pouze to, co činí a deklaruje stát, a vše ostatní je považováno za zavrženíhodné a nebezpečné. Jiné názory jsou potlačovány a výmluvné je i zablokování diskusních fór na některých serverech.
Namísto seriózní diskuse na velmi vážné téma, jakou je samotná účast České republiky v zahraničních misích, naservírovala veřejnoprávní i privátní média svým divákům a čtenářům především názory politické reprezentace a představitelů armády. Většina z nich smrt tří oběti sebevražedného útočníka označila za hrdiny, kteří padli za naši vlast. Dokonce i ti, co naši účast v zahraničních misích kritizují. Nelze se pak divit, že u veřejnosti tím vyvolaly množství nesouhlasných a podrážděných reakcí.
Zbytečná smrt?
Naprostá většina lidí přitom zalitovala smrti tří mladých mužů, kterou ovšem, na rozdíl od politiků považují za zbytečnou. Právem se ptají, kdo z těch, co ihned prezentovali svoje názory před kamerami, myslela svoji soustrast upřímně a zda tyto obvyklé fráze mají vůbec nějaký smysl. Znechuceně píší, ať si naši potentáti nehoní politické body na hrobech obětí a zamyslí se nad tím, za čí zájmy vlastně vojáci padli. Obávají se, že za cizí. Je mimo jakoukoliv pochybnost, že kdyby čeští vojáci, jichž v zahraničních misích zahynulo celkem 28 (!), působili například na hranicích EU, nikdo by jejich hrdinskou smrt nezpochybnil, ba naopak. Ale problém spočívá právě v tom, kde zemřelo již třináct českých vojáků. Ve válce v Afghánistánu, která se bezvýsledně táhne desítky let.
Vojáci pryč
A především v době, kdy USA za zavřenými dveřmi vyjednávají o možném míru v této zemi s Tálibánem, tedy hnutím, které se přihlásilo k útoku na členy zahraničních misí. A teď to podstatné. Hlavní podmínkou Tálibánu je, aby ze země odešla zahraniční vojska (!), která zde působí již sedmnáctým rokem. A nadšeni z cizích misí nejsou ani samotní Afghánci, z nichž významná část navíc Tálibán podporuje. Nezanedbatelná je rovněž informace, že Tálibán úspěšně bojuje proti Islámskému státu. Takže si mnozí přemýšliví lidé, nepodléhající státní propagandě, kladou otázku, za koho v této zemi vlastně naši vojáci kopou. Jenže o tom se u nás příliš nemluví.
Jaký to má smysl?
Někteří zahraniční pozorovatelé se shodují na tom, že pokus stabilizovat situaci v této zemi je marný a že konec války je v nedohlednu. V této souvislosti často připomínají legendární výrok filosofa Platóna: „Konce války se dočkají jen mrtví.“
S těmito názory souhlasí i účastníci často až překvapivě kultivovaných a necenzurovaných diskusí na Facebooku. Jedna z jejích účastnic napsala: „Srdce mne bolí, když se dívám na tak krásné muže a ptám se, zda má nějaký smysl pomáhat v zemích, kde o to většina místních nestojí. Mám dva syny a nechtěla bych zažít takovou bolest, co prožívají jejich rodiny.“
Vložil: Adéla Hofmanová