Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Filmové stopy

Filmové stopy

Zajímá vás, jak teď vypadá fabrika z filmu Marečku, podejte mi pero? Každý druhý víkend nový film

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho komentátora

Vycházející české hvězdy

Vycházející české hvězdy

Je jim sotva přes dvacet, přesto již nastartovaly raketovou kariéru

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Uplynulý týden očima šéfredaktorky. A zvířátko nakonec

Český poutník

Český poutník

René Flášar a jeho dobrodružné putování Českem na našich stránkách

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Kauza uprchlíci

Kauza uprchlíci

Legální i nelegálni migranti je problém, který hýbe Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Můžeme si za chudobu sami? Ztuha. Komentář Štěpána Chába

komentář 26.07.2018
Můžeme si za chudobu sami? Ztuha. Komentář Štěpána Chába

Autor: Facebook

Popisek: Thomas Piketty

Jsme státem, který je ekonomicky odíraný horem dolem. Francouzský ekonom Thomas Piketty se zamyslel nad tím, proč pořád brbláme, když k nám Evropská unie neustále posílá kvanta peněz. Divil se, společně se západní Evropou, proč si neustále stěžujeme, když se o nás tak pěkně starají a dávají nám prachy vlastně za nic. Divil se, dokud si nezačal zjišťovat skutečná čísla.

Zásadní pak pro něj byly údaje z Eurostatu a srovnání, kolik peněz ze střední Evropy v letech 2010 až 2016 odešlo na dividendách, tedy rozděleném zisku. A kolik k nám naopak přišlo na evropských dotacích. Podle oficiálních statistik Eurostatu bylo z České republiky od roku 2010 do roku 2016 na dividendách odkloněno 7,6 procenta HDP. „V absolutních číslech to znamená, že z naší země za tu dobu odešlo 2 252 miliard korun, zatímco ve formě evropských dotací se nám za stejnou dobu vrátilo 1,9 procenta HDP. To dělá 563 miliard korun. Česká republika je tedy v minusu 1 689 miliard korun za sedm let. Roční minus dosahuje 241 miliard korun. V přepočtu na výkon ekonomiky to dělá minus 5,7 procenta HDP," uvedla analytička Lenka Zlámalová na serveru Echo24 v reakci na Pikettyho.

Pojďme ještě dál

Děsivá čísla, která dokazují, že povrchnost nadšených eurofederalistů je vskutku nedomyšlená (zato nadoblačná). Skutečně získáváme daleko méně, než kolik odevzdáváme. Ale pojďme se podívat ještě za Pikettyho obzory. Piketty ukazuje pouze na tvrdá čísla, která se přelévají tady a teď. Nakoukl bych ještě o kousek. A to do porevoluční privatizace, která vedla z velké části ke zničení českého průmyslu, výroby i zemědělství. Nebo k převodu na stranu zahraničních investorů. Co tím Západ v našem případě získal? Získal konkurenční výhodu, protože potenciální konkurenci z Východu buďto zlikvidoval nebo ovládl. A tím se stal dominantní. Nám nechal jen montovny součástek.

Jako příklad můžeme uvést české cukrovarnictví, které bylo pro Evropu konkurenční. Za privatizace se hluboce pod cenou prodal prakticky veškerý cukrovarnický průmysl do rukou Francouzů, Němců a Britů, který se spojil pod názvem Eastern Sugar. Poté následovala nabídka Evropské unie, která musela v celé Evropě cukrovarnictví dotovat. Nabídka zněla – pokud zlikvidujete cukrovarnický průmysl, dostanete vysoké odškodné. Francie, Německo i Británie na nabídku přistoupili a naše cukrovarnictví zlikvidovali. Přičemž v Německu zůstalo cukrovarnictví za poslední dvě desetiletí na stejné úrovni. Ve Francii za stejné období dokonce stoupla produkce o 50 %. U nás nic, cukrovary skončily. Přičemž kvóty na výrobu cukru, které v tu dobu platily, přeprodal Eastern Sugar zpět Evropské unii, takže tady nikdo podnikavý s výrobou cukru nemohl ani začít. Mission Accomplished - konkurence zdechla.

Privatizace českou cestou

Václav Klaus, otec privatizace, tvrdí, že šel českou cestou privatizace. To znamená, že stát podniky neprodával zahraničním investorům, ale českým investorům. Jako zajímavou skutečnost můžeme brát to, že u drtivé většiny takto prodaných podniků došlo k téměř identickému procesu. Podnik koupil český investor, následovalo období výrazného utlumování zisků, které došlo na hranici likvidace. Následovala faktická likvidace. Nebo konečný prodej do rukou zahraničních investorů za zlomek původní ceny. Poté už peníze začaly ve velkém odtékat z republiky, zpomalil se růst platů, životní úrovně i možností, jak prorazit. A slib, že do pár let dohoníme německou ekonomiku, který tak často zazníval, se začal skutečně naplňovat. Německou ekonomiku jsme začínali dohánět u německých popelnic, kde jsme hledali, a hledáme něco na zub. Dál jsme se nedostali. A ani nedostaneme.

To, co není, se nedá počítat

O kolik miliard přišla naše ekonomika likvidací cukrovarnictví? Tam už Piketty nepátrá po tvrdých číslech. O kolik miliard, bilionů přišla naše ekonomika, když podobnou likvidací prošla třeba výroba ušlechtilé oceli, skla nebo celý zbrojní průmysl? Ušlé zisky, zničená pracovní místa, zlikvidované příležitosti pro podnikání… a hlavně konkurence Západu. To bych považoval za předmětné. Konkurence Západu z Východu. Mohli jsme ekonomicky uškodit Západu, tak svou konkurenci z Východu prostě ovládl nebo zcela zlikvidoval. A teď z nás dělá nevděčné žebráky, které je třeba trestat za neposlušnost.

Převládající odpor k Evropské unii

Může se někdo divit, že jsme nejvíce euroskeptickou zemí? Evropská unie spolupracovala na likvidaci naší ekonomiky. Vědomě, nikoliv jen čistou shodou náhod, kterou využívali lační investoři. Cílem totiž nebylo začlenit naší zemi do krásné evropské budoucnosti, ale postavit si na našem podvyživeném torzu svou krásnou budoucnost. Tedy tu západní. To samé v dalších postkomunistických zemích, nejen u nás. Stal se z nějaké postkomunistické země evropský ekonomický tygr? Nestal. Všechny v jedné řadě, v ruce žebráckou mističku a slzičku v oku, aby budily více soucitu. Velmi zvláštní. Deset let po druhé světové válce bylo Německo zpět na koni. Deset let po druhé světové bylo na koni i Japonsko. A my všichni třicet let po revolucích jsme neustále na stejné, a stejně bídné úrovni. Je velmi nepravděpodobné, že by ani jeden z postkomunistických států nedokázal prorazit. Je velmi pravděpodobné, že to ani jednomu nebylo dovoleno.

Slyším námitku, že za to mohou samotní investoři, kteří se prostě hnali za snadným výdělkem, že unie je v tom nevinně. A to i s poukazem na likvidaci cukrovarů? Tam unie hrála první housle. Na tom příkladu jde vidět, že z Evropské unie nezazněl ani tón snahy ochraňovat svůj celoevropský trh, ale pouze svůj západoevropský trh. Bruselu prostě bylo jedno, že tady ekonomicky padneme na hubu a budeme nucení natáhnout žebrající ruku.

Co nás čeká?

Rozpad Evropské unie. Snad ne hned, ale rozpad. Protože ta nerovnost, ty rozevírající se ekonomické nůžky, začínají unii rozdělovat na dvě části. A ty dvě části se začnou nenávidět. Po 89 roce jsme se zbavili bolševismu, jako neviňátka stanuli na počátku svého tržního kapitalismu, a ihned sem vtrhli ostřílení pupkatí „investoři“ a obrali nás o první poslední. Za souhlasu Evropské unie, která si ve své malosti neuvědomila, že to je kořen všech svárů, které přijdou. Šlo přeci o zisk teď a tady. A ten zisk byl ohromující. Byl to takový proud, takový náraz, až se západní ekonomika zalykala chlemtajíce z naší budoucnosti.

 

Vložil: Štěpán Cháb

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace