O krok blíž k zavedení eutanazie v České republice. Komentář Štěpána Chába
komentář
21.06.2018
Foto: Pixabay
Popisek: Na hřbitově se sejdeme, o tom žádná. Ilustrační foto
Pod záštitou poslankyně Věry Procházkové za ANO proběhla 14. 6. jednání u kulatého stolu ve věci paliativní péče a eutanazie. U kulatého stolu byli přítomni poslanci a poslankyně za ANO, ODS, SPD a Piráty. Své k tomu přišel říct i ministr zdravotnictví Adam Vojtěch.
Ministr zdravotnictví Adam Vojtěch popsal jako prioritu rezortu oblast paliativní péče. Podle něj v její dostupnosti došlo ke zlepšení díky hrazení domácí péče pojišťovnami. Jako možnou oblast ke změně legislativy uvedl příliš svazující text zákona, který upravuje problematiku tzv. dříve vysloveného přání pacientů. Konkrétně tedy nejen možnost nezahájit určitou léčbu na výslovné přání nemocného, ale i možnost ji ukončit (například odpojit od ventilace).
Zahraniční model eutanazie
První zemí, kde byla dovolena eutanazie, je Švýcarsko. K legalizaci došlo už v roce 1942. Zemřít se ve Švýcarsku rozhodne přibližně 1 400 lidí ročně. Přičemž cena se pohybuje v přepočtu mezi 100 000 až 214 000 korun českých. Problematické to mají Italové, kteří si sice mohou odcestovat do Švýcarska zemřít za asistence lékařů, ale nesmí s sebou vzít příbuzné. Protože ti by, po návratu do Itálie, mohli být nařčeni ze spoluúčasti na sebevraždě, na což pamatuje italský zákon a trestá příslušným počtem let ve vězení. I u nás je asistence u sebevraždy trestná, ale nijak se nevztahuje na příbuzné, kteří vyrazili do Švýcarska se svým blízkým místo do hor za eutanazií.
Švýcarský systém je perfektně zajištěn proti zneužití. Chorobopis člověka, který žádá o asistovanou sebevraždu, je důkladně zkoumaný nezávislými lékaři. Pravidlem je, že člověk musí mít smrtelnou chorobu a předpoklad, že do půl roku zemře. 40 % žádostí o asistovanou sebevraždu je odmítnutých. Přičemž každá žádost je zkoumána i státními orgány, které při podezření, že za sebevraždou je snaha příbuzných podědit trochu dřív, mohou celý proces zastavit.
Terry Pratchett a jeho dokument
Legendární spisovatel fantasy Terry Pratchett trpěl vzácnou formou Alzheimerovy choroby. A zajímal se o možnost zemřít na přání ve Švýcarsku. Na to konto natočil dokumentární film Choosing to Die. Se svým asistentem vyrazil na „výlet“ do Švýcarska, kde se snažil zmapovat celou problematiku asistované sebevraždy. A to i přímo na „místě činu“, tedy v budově, kde si nevyléčitelně nemocní upijí z tekuté smrti. V dokumentu jsou přímí účastníci, jejich rodiny, je v něm vysvětlené vše podstatné. Pratchett plánoval, že zemře ve Švýcarsku. Nakonec zemřel doma v posteli, obklopen rodinou a s kočkou spící u nohou. Jediné, co mě na dokumentu skutečně odpuzovalo, byli protagonisté. Ti lidé tam byli nesmutečně nesympatičtí a oškliví. Duševně oškliví. Všichni. Včetně Pratchetta.
Z náboženského a filozofického hlediska
Náboženství na asistovanou sebevraždu hledí nevraživě. Jak jinak. Bůh dal a Bůh má vzít. A Bůh dává možnost lidem růst i v utrpení a bolesti. Vždyť i Ježíš Kristus umíral v bolestech. Bolest je lidem dávána Bohem k jejich růstu. K jejich smíření se. Bolest jako možnost pochopit, prozřít. Sebevražda je vždy smrtelný hřích. Zvláštností je, že sebevražda byla přidaná do kázání černoprdelníků až dodatečně. Nejdříve přišlo hlásání toho, že chudí budou na nebesích odměněni za své utrpení. Chudí, jejichž utrpení bylo v té době sakra nepříjemné, začali s vidinou odměny hromadně páchat sebevraždy. Na to konto se černoprdelníci rozhodli kázat i proti sebevraždě. Chudí budou na nebesích odměněni pouze, pokud si to tu odžijí až do hořkého konce. Holt, desátků se vybralo o to méně, o kolik rychleji se plnily krchovy, že.
Přesto je mi proti srsti náboženský a filozofický náhled na sebevraždu odsoudit tímto jednoduchým způsobem. Náboženské hledisko je platné, protože i ta bolest před samotnou smrtí k životu prostě patří. A jelikož nejsem ateista, kloním se k tomu, že i ta bolest je žádaná a potřebná. Z tohoto hlediska tedy asistovanou sebevraždu odmítám. Odmítám ji i s ohledem na to, když si umírající nepřeje následujícího půl roku „překážet“ blízkým se svým obtěžujícím umíráním. Dovede to lidi už k úplnému otupění. I ten blízký potřebuje zažít smrt jako nevyhnutelnost, která nepřijde na požádaní a za pár minut, ale která se může táhnout několik měsíců i let. Blízkého to převychovává, dává mu to možnost pochopit, vidět, poznat ve smrti blízkého svou vlastní smrt. Připravit se na ni. Ač to jistě není příjemná zkušenost, je to zkušenost, kterou potřebuje. Nejsou na světě jen iPhony a večírky. Nesouhlasím tedy s asistovanou sebevraždou, ale nemám nic proti sebevraždě, kterou provede člověk sám, bez asistence. Smrt se nemá institucionalizovat. A pokud zoufalství vyvrcholí skokem z mostu, bylo to zoufalství dokonalé a i ono nejspíš potřebuje své završení.
Umělé prodlužování života
S čím ovšem nesouhlasím, je umělé prodlužování života. Napojen na hadičky, bez reálné možnosti přežít, natož žít, naplňování takzvaného vegetativního života na nemocničním lůžku, to je věc, která by se měla citlivě zahrnout do zákona. Pokud tělo umírá a není možnost ho vrátit, nechť lékařská věda umlkne, poodstoupí a nechá konat smrtku. Jen poodstoupí, nikoliv zabije.
Vložil: Štěpán Cháb