Maminkám k svátku, konopnou oprátku? Komentář Štěpána Chába
komentář
13.05.2018
Foto: Facebook
Popisek: Děti na trůnu
Moje stará sousedka s pěti odrostlými dětmi se nechala před nedávnem slyšet: „Ty debile, čtyři děti si teď může dovolit tak leda Babiš, ty ne.“ A stejně je mám. Čtyři děti, které začaly bloudit světem se mnou a mou krásnou paní v závěsu. Dovolit si je ale nemůžeme. A tak sousedka vlastně pojmenovala problém doby. A nemlčela, dodala: „V týhle době bych nechtěla bejt mladá a starat se o děti, nezvládla bych to.“
Mohl bych udělat článek o neúctě k rodině, o upozaďování rodiny, o ničení významu rodiny, o snižování role matky, o pomateném feminismu, o nesmyslnosti nároků na matky, o samotném ponižujícím pocitu, který v matkách společnost buduje. Mohl bych rozpsat, co říkala moje sousedka, která prostě nechápala, že mít děti stále ještě jde. Mohl bych, ale víte co, uděláme si ten Den matek hezký.
Volání z koncentráku
V koncentračních táborech (ale že jsem začal na pozitivní notu, že?), když se zhaslo a vězni mohli začít snít, ozývalo se mezi sténáním a chrápáním jedno slovo pravidelně a ve všech jazycích. Maminka, máma. Vězni blouznili o návratu k mamince, k bezpečí, k lásce. Všichni tak ve svých slabých chvilkách skončili. Nepřítomnost lásky, soucitu a života vůbec si nahrazovali tou nejzákladnější a nejdůležitější zkušeností s láskou. Tedy s maminkou, mámou, matkou, matičkou. Volali po ní, toužili po ní, chtěli se obklopeni zvěrstvy schoulit do náruče člověka, který to bebí vždycky pofoukal. Ne proto, že by musel, ale protože vás prostě nesobecky miloval. Nic důležitějšího a krásnějšího v životě člověka není.
Mateřská láska
Mateřská láska formuje člověka, přijímá jej do světa, ukazuje mu tu krásu, kterou svět může nabídnout, a sem tam také nabízí. Matka je jediný člověk v životě prakticky každého, který nezklame, nezradí, nepodrazí, naslouchá a slyší. A hlavně, odpouští. Dává naději, že to není až tak beznadějné. Před matkou není ostuda brečet, protože bude brečet s vámi. Nebude brečet proti vám, nebude se slzám vysmívat, nebude „dělat závěry“. Prostě člověk, který je vždycky na vaší straně. V těch zásadních životních záležitostech. Ne v tom, na který televizní program budete koukat, to může nastat řež jako z Kill Billa.
Otcovská láska
Z pozice obhájce mužského pohlaví jsem nucen učinit dodatek o lásce otce. Láska matky je nádherná a svou povahou nekritická. Láska otce je jiná, neméně důležitá. Ukazuje dítěti svět, ukazuje mantinely, dává mu charakter, sebevědomí i svědomí. Otec v sobě musí lásku k dítěti najít, vybudovat si ji. Jeho láska není nekritická a vidí každou chybu. Ale stejně jako mateřská láska, dočká se člověk od otce odpuštění, sem tam. Láska otce není automatická a ani harmonická. Až se zdá, jako kdyby si ji měl člověk zasloužit, snažit se o ni, usilovat. Protože jeho hrdost je pak hrdostí člověka na sebe sama. Věta „Ty už nejsi mé dítě“ je od matky zničující lidsky, od otce existenčně.
Poklona, bez které to nejde
Nejde vymyslet způsob, jak se poklonit údělu matek. Je nádherně děsivý a určuje člověku život, čímž ho určuje celé společnosti. Žena je středobodem světa a do detailu to dokáží pochopit jen nemnozí básníci, kteří se snaží popsat lásku slovy natolik krásnými, až vhání slzy do očí. Jsou takové básně. Jsou takoví básníci. Žena je chrám člověka. Mateřství tomu chrámu bere chlad a dává mu smysl.
Vložil: Štěpán Cháb