Svátek práce si užijeme, to na svou duši slibujeme. Komentář Štěpána Chába
komentář
01.05.2018
Foto: Facebook
Popisek: Papež František pod nápisem ´Práce osvobozuje´
Kulturní monument naší země. Máchův Máj s jeho notoricky známými verši: Byl první máj, byl lásky čas, hrdliččin zval ku lásce hlas… a my, místo toho, abychom první máj stanovili svátkem lásky, uděláme z něj svátek práce. Jak nedomyšlené. Třeba v Kanadě, USA nebo Austrálii slaví svátek práce až prvního září. Rozumný přístup, není-liž pravda.
No, podívejme se na historii svátku práce. Svátek práce vyhlásila II. Internacionála na počest vzpoury dělníků v Chicagu, kteří se dožadovali toho, aby pracovní doba klesla z 12 hodin na 8 a to bez toho, aby se dělníkům sáhlo na platy. Během demonstrací se do dělníků střílelo. Došlo i na popravy. Cílem protestujících bylo jediné – méně práce, více peněz. A my jsme si z toho vzali jaké poučení? Slavíme práci, místo toho, abychom slavili, já nevím, třeba den odborů nebo mezinárodní den protestů proti práci nebo třeba den důstojnosti člověka v práci.

Jak na hada v sedmém levelu
Svátek práce přijal s brbláním Hitler, s nadšením Římskokatolická církev svým svatým Josefem dělníkem a s až burácivou láskou k porobě pak komunisté. Pro ně byl svátek práce nejdůležitějším svátkem roku. Předčil dokonce i Dušičky nebo Mezinárodní den mrkve. Starší ročníky vzpomenou na nepovinně povinné prvomájové průvody s hesly, transparenty a robustními bustami mocnářů. Mladší ročníky nevzpomenou ničeho, jen hada v sedmém levelu, který nešel zabít motorovou pilou.

Co je práce dnes?
Mladá generace si představuje, naivně, že po dostudování se během chvilky ocitnou na vedoucích pozicích manažerů, šéfů, vizionářů. Staří už jen dřou jako kobyly. Korporace v Asii a Africe provozují a živí otrokářský systém. Hodina práce v České republice je hodnotově třetinou totožné práce v Německu. V supermarketech nosí pokladní plíny, protože je nepustí na záchod (ne všechny, ale stalo se). Saša Uhlová musela natočit dokument Hrdinové práce, kde popisuje zrůdnost zotročení v České republice. Lidé jsou chudí, společnost je chudá, ač nezaměstnanost je na rekordně nízké úrovni. Odvádění peněz ze země je drtivé. Manažeři si udílejí milionové odměny. Kvete práce načerno. Roste příjmová nerovnost a s ní i počet chudých.
A tak jdeme na revoluci
Dobrá, práce je nutná. Nejde proti ní bezhlavě po anarchisticku zbrojit, jelikož bychom pak nežrali a žrali-li bychom, tak leda ostatky souseda. Ale nějaké vybřednutí z šedi bezodkladného zabetonování své existence do koloběhu píchaček a nuzné výplaty by bylo fajn. Mám, všechno mám. Tu je řešení.
Prakticky každého člověka během života napadne něco zajímavého, co by stálo za realizaci. Ale v drtivé většině případů pro realizaci chybí peníze a čas. A tedy navrhuji následující: Zavést možnost třikrát za život předstoupit před nějakou státem zřizovanou komisi s nápadem na realizaci projektu, který by měl pozitivní dopady na společnost. Pokud by byl projekt uznán za skutečně přínosný, dostal by člověk jak prostředky, tak i čas na realizaci. Tuto proceduru by mohl absolvovat třikrát za život bez ohledu na úspěch či neúspěch předchozích projektů.
Co by z toho bylo? Ne, práce bychom se nezbavili. Ale byl by nastolen systém, který by každému dovolil vytvořit projekt, který by jej jednak zaměstnal, a následně by jej učinil šťastným. Protože naším cílem by mělo být to, abychom v té podělané práci byli šťastní. To jest, abychom dělali, co nás baví. A s kapitalistickým provoláním – každý má šanci – jděte k šípku. Většina nemá šance žádné. A proč mrhat potenciálem lidí tím, že je necháme dvacet let bojovat lokty, když jim můžeme dát příležitost oživit společnost hned. Ubylo by civilizačních chorob. Ubylo by deprimovaných hovad. Přibylo by úsměvů. Má to nějaká negativa? Krom korupce a politické objednávky a soudružek, které by schvalovali v komisi? Nemá a basta.

Vložil: Štěpán Cháb