Opozice ve vězení, lidé mlácení obušky, právo na svobodu na okraji propasti. Komentář Štěpána Chába
02.04.2018
Foto: Facebook
Popisek: Demonstrace v Katalánsku
Řeči o Katalánsku umlkly zároveň s potlačeným referendem, kde Španělsko s tichou podporou Evropské unie a všech jejích států násilně potlačilo snahu Katalánců na osamostatnění. Mohlo by se zdát, že nastal klid, lidé se smířili s osudem. Nastoupili zase do práce a dál naplňují španělskou státní kasu odevzdávanými desátky. Ale chyba lávky. Katalánsko je neustále na nohou. Pět katalánských politiků je ve vězení. Dalších pět je prakticky v emigraci a „vládnou“ v exilu.
Politici ve španělském vězení nemají právo na propuštění na kauci. Jsou držení za mřížemi z politických důvodů. Jedná se tak o čisté zneužití státní moci proti opozičním hlasům. Ona ta demokracie totiž funguje a slouží pouze do té doby, dokud jejím prostřednictví nechtějí lidé dosáhnout toho, co se vládnímu molochovi nehodí do krámu. Pak se přejde elegantně a bez příkras k represím, za které by se nemusel stydět žádný diktátorský režim. A v tom teď až po uši vězí Španělsko. Návrat k frankistickému Španělsku.
Tři cesty Evropské unie a její pokrytectví
Pokusím se na třech příkladech dokázat, že některé metody jsou u Evropské unie často dvojího, až trojího, způsobu. Část o Kosovu bude trochu delší, jelikož u ní musím zabrousit malinko do historie. Nebojte, ne příliš, jen nějakých šest nebo sedm století.
Cesta první – Kosovo Srbsku sebrali Kosovo. Přes odpor Srbů, kteří prošli ničivou válkou, kterou vyvolalo NATO, do té doby obranný pakt, od té doby pakt útočný. Srbsko bylo pět století okupované Osmanskou říší, nynějším Tureckem. Za celých pět století docházelo ze strany Srbů k neustálým vzpourám. Ty byly trestané vyvražďováním Srbů a jejich odsouváním na sever. Místo nich byly v oblasti instalovány cizorodé prvky muslimských Albánců. Ti tvoří většinu v současném Kosovu. Srbové, kteří ještě žijí v Kosovu, a je jich hrstka, žijí v ghettech.
Za první světové války zabili rakousko-uherští a němečtí vojáci dva a půl milionu Srbů. A to ne ve válečné vřavě. Ale při popravách, pronásledování, hromadnými vraždami civilistů. Mužů, žen i dětí. Srbská armáda se přesto nevzdávala a prala skřety Rakousko-Uherska a Německa hlava nehlava. Po válce se Srbové stali našimi nejbližšími spojenci. V období mnichovské dohody byl připravený dokonce celý oddíl srbské armády vyrazit nám na pomoc. Při druhé světové přišla odplata Němců. Srbové si připočítali další dva miliony obětí válečného šílenství. Opět, většinou popravy, vraždy civilistů. Holokaust Srbů? Zcela bez debat. Během druhé světové se albánští nacionalisté připojili na stranu Mussoliniho a Hitlera. Začíná čistka. Srbové jako oběti. Po válce se začali vozit po Srbech bolševici. A jak? Dávali majetky Srbů Albáncům, zabavovali jim statky. Muslimští Albánci byli chudí, Srbové měli statky. Tak bolševik začal trestat Srby.
V sedmdesátých až osmdesátých letech dopadla na Jugoslávii krize. Nejvíc na ní byli tlučení muslimští Albánci. Bez vzdělání, se spoustou dětí, bez možností. Začali z toho vinit Srby na Kosovu. Přesto byli jakékoliv stížnosti a protesty Srbů ze strany bolševické strany trestané. Srbský „nacionalismus“ byl dán na černou listinu. V Kosovu docházelo ke každodennímu týrání Srbů. Muslimští Albánci ničili srbské památky, hyzdili pravoslavné kostely, ničili srbské hřbitovy. Josip Broz Tito Kosovo daroval Albáncům a tiše toleroval muslimský teror. Albánci zaváděli islámské pořádky a Jugoslávie přestávala mít v Kosovu vládu. Protestující Srby bila policie, Albánce nechala řádit. Následně došlo k revoluci, která zbavila Jugoslávii bolševiky vlády.
Válka v Jugoslávii. Kosovští Albánci jsou podporováni islámisty, drogovými kartely. Miloševič se nejdřív snaží situaci uklidnit ekonomicky. Albánci nemusí platit daně, elektřinu, lije do albánské oblasti neuvěřitelné množství peněz. Přesto dochází k bojům. Posléze je v Kosovu regulérní občanská válka. Albánci začínají tvrdit, že Srbové provádějí na Albáncích genocidu. První masové hroby civilistů, kterých začíná být bezpočet, má na svědomí albánská strana. Albánští vrazi nebyli potrestaní. USA a NATO se připojují k Albáncům, začíná válka proti Srbům. Ze strany NATO dochází i k účelovému bombardování civilních cílů. Po uzavření míru a podepsání smluv se Kosovo zaplavuje Albánci z Albánie. A začíná „dočišťování“, další vyvražďování Srbů.
OSN jako protektor v Kosovu jedná chladně se Srby, velmi přátelsky s Albánci. V Kosovu Američané vybudovali několik vojenských základen. Odtržení Kosova od Srbska pak iniciovaly USA. Svým podpisem vše pak stvrdili ihned Německo, Velká Británie, Francie a Itálie. Tedy jádro Evropské unie. Aby vlezl hluboko do rekta, svým podpisem uznal nezávislost Kosova i náš tehdejší ministr zahraničí Karel Schwarzenberg. Část o Kosovu byla delší, protože kolem něho panuje doposud nepochopení a společnost má tendence házet vinu na Srby. Na tomto případu je vidět i přístup Evropské unie a jejího zcela účelového jednání.
Cesta druhá – Krym Všechny problémy s Ruskem, nebo spíše s přístupem ostatních zemí k Rusku, vzaly počátek barevnou revolucí na Ukrajině. Během Majdanu došlo na Krymu k referendu, které bylo pod přísným mezinárodním dohledem, kdy tento dohled nespatřoval v referendu žádných problémů. Výsledkem bylo přes 90 % hlasů pro odtržení Krymu od Ukrajiny a připojení k Rusku. Zdálo by se, že vše proběhlo dle litery zákona i podle mezinárodních úmluv. Ale mezinárodní scéna se vzedmula a na Rusko uvalila sankce. Ty platí doposud. A to přesto, že odtržení od Ukrajiny bylo vůlí tamních obyvatel. Potvrzuje to i fakt, že Putin při posledních prezidentských volbách získal na Krymu 92 % hlasů. Takhle se okupovaná země nechová.
Cesta třetí – Katalánsko Katalánsko je vlastně směr, kterým měl jít Krym. A jednu dobu i šel. Na Krymu probíhalo referendum, nebo touha po něm, už od devadesátých let. Jednalo se buďto o odtržení od Ukrajiny a připojení k Rusku. Nebo o úplné osamostatnění. Pokud by Putin v případě Krymu nejednal natolik pohotově, Majdan by se z Ukrajiny přelil na Krym a došlo by pravděpodobně k dalšímu nesmyslnému krveprolití a týrání celé oblasti. Katalánsko je v této fázi. Týrání celé oblasti Španělskem. V Katalánsku jsou neustále zesílené policejní složky. Dochází k protestům, ty jsou násilně potlačované. To, čeho jsme byli svědky při referendu – bezohledné mlácení normálních lidí obušky hlava nehlava – se tam děje doposud. V menší míře, ale děje. Politici jsou buďto ve vězení, nebo v exilu. Celá demokratičnost byla potlačená násilím.
Převeďme to na náš stát
Představte si, že by se v roce 1992 Klaus s Mečiarem nedohodli. A z české strany by nedošlo k souhlasu s rozvodem republik. Čeho bychom se dočkali? Neustále narůstajícího napětí, neustálého obviňování ze strany Slovenska, že si z nich děláme kolonii, odkladiště. Nakonec by mohlo dojít až ke snaze Slováků se od nás prostě osvobodit vlastními silami. Protesty, referendem, které by česká strana neuznala. K čemu by došlo? K obuškům? Ke zvoláním – kdo netluče Slováka, není Čech? Ale k tomu nedošlo, Klaus s Mečiarem se dohodli a došlo k jedinečnému a mírumilovnému rozvodu. A zpětně si říkám, že bychom těm dvěma papalášům měli být vděční, že to urovnali natolik smírnou a elegantní cestou. Doposud se jako národy máme rádi. Jsme bratia. A zůstane to tak. Doufejme.
Nenávist Katalánska a Španělska
K čemu se dopracovalo Španělsko s Katalánskem? Ke vzájemné nenávisti. Španělsko Katalánce nepustí, protože Katalánsko je nejbohatší oblast celého Španělska. Vlastně ten krachující cirkus jménem Španělsko táhne. Jakékoliv snahy o osamostatnění trestá. A to skutečně bolestně. Obušky, pendreky, násilím, vězněním, donucením k exilu, pronásledováním po celé Evropě. To je demokracie ve stylu Evropské unie. Katalánci se dovolávají mezinárodní ochrany, dovolávají se OSN, dovolávají se i Evropské unie a jejích záruk na sebeurčení. Ticho. To je vnitrostátní problém, do toho my vám nebudeme kecat, zní z unie. Nebudeme?
Ale ale. Němci minulou neděli zadrželi katalánského prezidenta v exilu Carlese Puigdemonta. Proč? Protože na něj španělská vláda vydala mezinárodní zatykač. Němci ho drží bez možnosti propuštění na kauci. Carles Puigdemont teď čeká na rozhodnutí německého soudu, zda jej vydá do Španělska. Soud má na rozhodnutí 60 dní. Do ulic Barcelony vyšly desítky tisíc lidí. Co je tam čekalo? Čaj a něco k zakousnutí rozhodně ne. Obušky, těžkooděnci a slzný plyn. Fíha, to jsou demokratické principy, nad které není.
Podívejte, k čemu tam došlo minulé pondělí 26. 3. ZDE.
To samé se děje ve Skotsku. Katalánská ministryně v exilu Clara Ponsati se dobrovolně vydala dva dny po zatčení Carlese Puigdemonta na policejní stanici k zadržení. Svůj úmysl dala najevo několik dní předtím na sociálních sítích. Ve Skotsku proběhla akce nečekaného průběhu. Desítky tisíc Skotů se za ministryni v exilu postavily a jen během dvou hodin jí přes online službu nasbírali 100 000 liber na advokáta a případnou kauci. Clara Ponsati nakonec na kauci propuštěná byla. Ale přesto na ni byl vydán zatykač a ona předešla nějaké trapné akční chvilce z béčkového filmu tím, že se prostě udala sama. Kdyby to neudělala, sedí teď v báni. Při odchodu z policejní stanice řekla tisku, že Španělsko na ni a její kolegy uplatňuje politické pronásledování. Slyšíte dobře, politické pronásledování. Evropská unie nemlčí, ona tiše spolupracuje se Španělskem. A politicky pronásleduje také.
Role unie
Ve všech třech případech hrála Evropská unie svou úlohu. Tu vůdčí, tu ukrytá za bukem. Přesto je u všech tří. A u všech se chová proti vůli lidí, kterých se to dotýká. Nejen to, stojí jako počátek u konfliktů, které, v případě Srbska přetekl v regulérní ničivou válku, v případě Ruska k náznakům třetí světové, u Katalánska k počátku možné občanské války. Je pro Evropu Evropská unie stabilizačním bodem, díky němuž není válka? Částečně. Dokud je po jejím. Ale když po jejím není, může konflikt přerůst. Jugoslávie byla zničená. Srbsko se ocitlo na kolenou. V Kosovu vedle kriminality rostou už jen vojenské základny a mešity. Svět neustále zbrojí proti Rusku. A Katalánce tlučou obušky po hlavách, zavírají jim politiky. U všeho stojí unie a není stabilizátorem, ale v lecčems právě naopak. Nemohu se zbavit dojmu, že Evropská unie je diktát.
Vložil: Štěpán Cháb