Kde se bere ta nenávist vůči České republice a jaké jsou její důsledky? Komentář Štěpána Chába
komentář
29.03.2018
Foto: Facebook
Popisek: Jan Vávra (vpravo) na křtu knihy
Sem tam vykoukne na svět člověk, který svým pohrdáním Českou republikou doslova ohromí. Kde je ta líheň nenávisti vůči všemu českému? Proč kvůli nim ožilo krkolomné slovo oikofobie, které označuje iracionální strach ze všeho domácího? Kde se ta nenávist bere? Čulík, Fenrdych, Pehe, Šafr, čerstvě pak bývalý redaktor TV Nova Jan Vávra. A právě Vávra mě svým postojem donutil k dnešnímu pozastavení se nad nenávistí ke všemu českému.
Pro Šafrovo Forum24 totiž Jan Vávra představil v rozhovoru svou novou knihu Husité u Postoloprt. Kde velmi pěkně říká, že národ definuje jeho příběh. Nikoliv řeč, hranice, ale právě příběh. Myšlenka je to pěkná. Ale Vávrovo následné překroucení samotného českého příběhu už nikoliv.
Představme si knihu
Husité u Postoloprt odhalují příběh masakru sudetských Němců, ke kterému došlo krátce po konci druhé světové války. Zemřelo tam rukou Čechů přes sedm stovek lidí. Včetně žen a dětí. Nic, na co bychom měli být hrdí. Ovšem Vávra masakr spojuje s národním příběhem a dělá z něho nosnou linku, která český národ definuje jako záštiplné, malé a mstivě duševní mrzáky, kteří se neustále staví do rolí obětí a kdykoliv mohou, kdykoliv je jeho protivník na kolenou, zbaběle bodnou. Hlavní hrdinkou knihy je Němka, vzor čistoty, vyššího člověka, kulturního člověka, člověka, který by mohl být ideálem. Hraje na klavír, čte vyšší literaturu, má ctnosti, kterých my se nikdy nedomůžeme. V závěru knihy je Němka utlučena podlými Čechy.
V reakci na knihu čtenáři uvádějí, že první polovina knihy je soft porno, druhá polovina pak výlet do pekla explicitního násilí. Stránka toho, že nikdo nebyl za zločiny potrestán, je odsunuta do pozadí a z knihy nevyplývá. Zůstávají jen otázky – je náš příběh pravdivý, skutečný? Nelžeme si takříkajíc do kapsy?
Ale podívejme se na manipulace
Němka vzor ideálu člověka, Češi vzor zrůdnosti. Ač Vávra tvrdí, že bychom měli brát vše v souvislostech, sám proti této radě hřeší. Označuje jako počátek nesvárů Mnichovskou dohodu. Nevidí dál a vidět ani nechce, protože jeho příběhu by to neprospělo. Nepopíše, kterak se čeští Němci snažili prakticky po celou dobu trvání První republiky stát rozložit. Kterak nesli s velkou nelibostí, že mají být rovni české pakáži, která po konci první světové války začala tvrdit, že není služebnictvem Němců, přičemž Němcům nebránila v tom, aby se ve společnosti angažovali. Němci nebyli utlačovanou menšinou. Byli menšinou, která měla pocit, že má být většinou.
Jediný útisk tak proběhl změnou úředního jazyka, kdy v České zemi za dob Rakousko-Uherska byla úředním jazykem němčina. Za První republiky pak čeština. Přičemž ve městech, kde byla německá populace více než 20%, byla úředním jazykem i němčina. Odpor Němců vůči Čechům dokládají i výsledky voleb té doby. Sudetoněmeckou stranu před válkou v roce 1938 volilo téměř 90 % sudetských Němců. Sudetoněmecká strana se dlouho deklarovala jako strana protičeská.
Henlein to sám řekl
„Během několika let se sudetským Němcům podařilo ohrozit vnitřní stabilitu Československa tak zásadně a rozrušit jeho vnitřní poměry tak dokonale, že bylo zralé pro likvidaci. To vše se mohlo stát jen díky tomu, že všichni sudetští Němci se stali národními socialisty... Historie vynese jednoho dne svůj soud: Sudetští Němci vykonali věrně a dobrovolně svou povinnost,“ řekl šéf Sudetoněmecké strany Konrad Henlein v roce 1941.
Vávra přesto tvá na tom, že jako Češi jsme byli mírně řečeno svinstvo. Život v První republice nebyl rájem. V třicátých letech padla na svět ekonomická krize nevídaných rozměrů, dotkla se citelně i Československa, fabriky zavíraly, byla chudoba. Sudetoněmecká strana z toho udělala důkaz zlolajnosti Čechů.
Konrad Henlein se choval jako tradiční populista, který na sebe chce strhnout veškerou pozornost a ovládnout prostor. Volilo ho téměř 90 % sudetských Němců. A to už zní jako definice určité skupiny obyvatel. A ano, mohou si za to tedy sudetští Němci sami, bezmála třicet let se chovali velmi protičesky, proti vlastnímu státu. Byli předpisovou pátou kolonou, která se snažila rozhlodat mladý stát. A tak, po skončení druhé světové, se světové mocnosti dohodly, že odsun je jediným řešením. Nejen Sovětský svaz, jak tvrdí Vávra, ale i Anglie, Amerika. To, že došlo k masakru v Postoloprtech? Vávra posuzuje tehdejší dobu z dnešního pohledu. Masakr je to odporný, ale nikoliv definující. Němci podobná zvěrstva dělali v průběhu druhé světové prakticky denně a to na prostoru celé Evropy. Je pěkné, že Vávra své vysněné Němce dal do úst odsuzování vlastních krajanů, ale stejně jako masakr v Postoloprtech nedefinuje český národ, nedefinuje fiktivní postava Vávrova románu sudetské Němce.
Odkud se bere ta malost českého národa?
Malé sebevědomí, stát mezi mlýnskými kameny? Nikoliv. Náš pocit malosti definuje inteligence, která se nedokáže sžít s tím, že je česká. Národní obrození vybudovala česká inteligence, která byla hrdá na svůj národ. A tím ten národ pozvedla z bahna. Co dělá nynější inteligence? Odsuzuje Čechy, necítí se českou, vše české je pro ni mizerné, nevýznamné, urážející. A podle toho pak národ vypadá, podle toho se pak cítí, takový pak je. Malý, nesebevědomý a ohrožený malostí vlastních inteligentů. Jsme společnost, jejíž rozum, to jest česká inteligence, káže, že jsme jen směšní burani, lokajové, mstivé a smějící se bestie. Ale odpovědnost je právě v české inteligenci, která přes svůj nedostatečný rozhled nevidí dál, než jen do vlastního pokrouceného ega. Takže vše české není hnilé, jen ta česká inteligence, která má definovat vztah národu ke světu, vztah národu k sobě samému, je tak trochu na pokraji hnilobného procesu.
Něco podobného jako u samotného člověka. Pokud člověku rozum neustále tvrdí, že je nedostatečný, malý, ubohý, k ničemu, říká se tomu deprese. Pokud to rozum přežene, najdeme pak takového člověka ležet někde pod mostem a voláme koronera. A toho dnes dosahuje česká inteligence. Dává národu depresi, nutí národ skočit z mostu. A, žel Bohu, patří mezi českou inteligenci i Jan Vávra. Další hlásek, který říká to samé - jsi malý, nedostatečný, nízký, ubohý.
Ještě dodatek. Je potřeba, aby byla česká inteligence jako za národního obrození? Tedy ostře vlastenecká, nekriticky vyzdvihující národní dějiny? Ale ani vzdáleně. Může a měla by být kritická. Ale ne odsuzující, nenávidějící, ublívající nad malostí národa, do kterého jim dal Pánbu narodit se.

Vložil: Štěpán Cháb