Česká rádia zamrzla v minulém režimu a v kvílení velryb. Komentář Štěpána Chába
komentář
22.03.2018
Foto: Facebook
Popisek: Na rádiu Wave Michala Davida neuslyšíte, ale zároveň rádio Wave neuslyšíte nikde mimo Prahu
Playlisty českých rádií jsou tristní, neustále stejné, bez faktického vývoje. Tak, jak se hrálo před revolucí, hraje se s mírnými obměnami doposud. Jen přibylo kvílení amerických popových hvězd, které ovšem mají do hudby daleko. Podobně daleko, jako občan k sluchu politika. Rádia se bojí změn, bojí se odlivu posluchačů, bojí se čehokoliv, co by jen naznačilo, že existuje i jiná hudba, nová… a krásná natolik, že by dokázala oslovit. A tak žijeme hudebně v normalizaci doteď. Vlastně stejně, jako v politice.
A co je na tom to nejhorší? Hudebníci, kteří chtějí prorazit přes rádiové vlny, se playlistům rádií přizpůsobují… a hrají jako za normalizace. Střední proud a jeho několik variací na nudu. Jako kdyby tvůrci playlistů vzešli od kolotočářů. A téééď nás čekááá peckááá – zvolá moderátor, posluchač nastraží uši a bum – nonstop, já chci žít nonstop… Pecka, jasně. Nesmrtelná pecka zlatých osmdesátek. Nepolíbený by mohl získat pocit, že v České republice s nástupem roku 1989 všichni příčetní muzikanti spálili kytary, rozmlátili své synťáky a nechali z nostalgie hrát jen provařených několik vyvolených muzikantů bolševické éry.
Návštěva z Anglie
Přijela návštěva z Anglie, po týdnu pobytu jedna osoba z delegace stanula a povídá – prosim tě, proč v českých rádiích hrají hlavně anglickou hudbu, to nemáte svoji? – víš, no, když, ale… co na to říct? O globalizační vlně, která smetla všechno národní a ponechala jen střípky z dříve „svobodné“ neglobalizační národní povahy Michalů Davidů a kroků Františků Janečků? Že ten hudební průmysl se u nás tak nějak nedokázal překlenout přes kartel několika málo nátlakových skupin, které do světa, do toho našeho lokálního, chrlily jednu popovou hrůzu za druhou? Že si doposud tyto nátlakové skupiny osobují právo na veškerý prostor v rádiích? Že si mezi sebou rozdávají hudební ceny, plácají se po zádech a když není po jejich, tak není vůbec? A víš co? Už dvacet let posloucháme ubohé - né moc snadno se želva po dně honí – a připadáme si u toho jako echtovní vyplešlé máničky. A abychom po tom odvazu nezešíleli, zapijeme to oslazenou kávou Karla Gotta. Nic proti, ale končíme zpravidla u toho. Dál se neposuneme.
Co je důsledkem
A všechno má své důsledky. Rádia by mohla sloužit jako zprostředkovatel nové hudby, propagace nových kapel, oživení zatuchlého českého hudebního průmyslu. Ač nemám nic proti, přesto je trochu úsměvné, že má Karel Gott, kolik, čtyřicet Českých slavíků? Je to tradice naší republiky, zatleskat jednou ročně Gottovi. Ale i tomu Gottovi to musí být trapné. Neřekl si někdy – Kristova noho, podpořte mladé zpěváky, dejte o nich vědět, já už slávu ani popularitu hledat nemusím a ani nepotřebuju.
A tak nové kapely nemají příliš šance se ukázat. Nebo ano, mají, když najedou na přiblblou vlnu osmdesátek, když tu nudu normalizačního popíku trochu, neznatelně, přearanžují, aby výsledek zněl trochu jinak, ale základ aby byl totožný.
Ale to je blbost
I Český rozhlas může namítnout, že on ne, on muzikant, a to doslova, vždyť nám nabídl rádio Wave. Rádio, kde nechají zaznít novou hudbu, kde představují nové kapely. No, víte, my tady na vesnici rádio Wave nikdy nechytli, stejně jako Rádio Beat, Rádio Rockzone nebo Evropu 1. Nic. To vše měli a mají k dispozici pouze Pražáci. Celostátní signál na rádiové vlny si užívá pouze několik málo komerčních a normalizačních stanic typu Frekvence 1 či Rádio Impuls. Pak stanice Českého rozhlasu, které nabírají své tvůrce playlistů mezi kolotočáři. Jinak ticho po pěšině. Snad až mrtvolno.
Hudba jako výpary z pekla
Co s lidmi může dělat taková kultura Barbie a Kenyho? Hudba je nadpozemská, dává lidem možnost růst, cítit jinak, než všedně, vidět tóny, hudba dokáže prohnat člověku mráz po zádech, dokáže jej uvrhnout doslova do tranzu, dokáže jej odnést z této do jiné reality. A dokáže to i normalizační výblitek českých rádií, který se zacyklil v čase a nechce nás pustit k jiné hudbě? Ztuha.

Vložil: Štěpán Cháb