Proč odmítat školu jako takovou. Komentář Štěpána Chába
komentář
09.03.2018
Foto: Instagram
Popisek: Ester Ledecká nechodila do školy. Užívala si domácí školu
Protože Ester Ledecká, které stačila hodina a půl denně, aby prošla celou základní školou? A pak se mohla věnovat své vášni – ježdění z kopce. Ne, protože Ester Ledecká, ale protože osvobození od průměrnosti. Odmítnutí školy a celého jejího systému donese dítěti jediné – možnost rozvíjet se podle vlastního talentu, který se projeví a nebude násilně potlačován. Aby nepřekážel ve výuce.
Děti se učí hrou. Je to tak odjakživa. Děti hledí na své nejbližší a napodobují, snaží se porozumět světu. Naučí se tak mluvit, naučí se chovat s ohledem na zájmy druhých, naučí se základům společnosti, naučí se chápat. Pak přijde škola, která přirozenost dětí převrátí. Pětileté děti a jejich otázky. Moření rodičů otázkami začínajícími na slova proč, jak, kolik, kde, komu, který, jsou indicií, která by měla společnosti ukázat, kudy by se mělo školství ubírat. A to do okamžiku, kdy dítě samo vznese otázku. Ale škola na to jde jinak, ona odpovídá, aniž by se dítě na cokoliv ptalo. A tím postupně dětské otázky umlknou. Nikoliv proto, že by jim škola předala to, co ve svém životě hledaly, ale protože děti znechutí. Zůstane tak jediná otázka – proč musím chodit do školy? Možná se pak přidá další – jak dlouho bude trvat, než to utrpení skončí?
Milujeme průměrnost
Dětská duše je školou umlčovaná. Jsou do dítěte cpané informace, které jsou pro dítě naprosto prázdné, k neužití, zbytečné, které nemají se životem dítěte pranic společného. A takové informace jsou nutně dítětem ihned potraceny do zapomnění. Dítě se začíná nudit. Ale nudit se musí a to nejméně devět let. Teď už vlastně deset. Naopak děti, které jsou ochotné svou osobnost potlačit, potlačit svou dětskou přirozenost, které se dokáží perfektně přizpůsobit autoritě učitele, jsou ve společnosti brané jako nadané, chytré, přirozeně inteligentní. Protože… umí po učiteli papouškovat to, co jim řekl. Paměť, pro školu jediná měřitelná hodnota, jediný důkaz inteligence. Za paměť se dávají jedničky, nikoliv za vědomosti. Ač by se měly dávat jedničky za otázky, nikoliv za odpovědi.
A k čemu to vede? K malému sebevědomí, neurózám, nejistotě, podřízeneckému způsobu života, k přijetí role čukra na celý svůj další život (kdo neví, co je čukr, nechť googlí). Odkud pramení naše malé národní sebevědomí? Proč si stále připadáme v rámci Evropy jako malý bezvýznamný stát, který nedokáže prosadit svou? Proč přijímáme, nutno dodat, že úplně zbytečně, poraženeckou polohu ještě před bojem? Proč máme pořád nutkavý pocit, že to za nás někdo udělá, ať už je to cokoliv? Proč si neustále připadáme jako diváci světového dění, do kterého nemáme právo zasahovat? Je to jedno s druhým.
Rakousko-Uhersko, strašák doposud
Systém školství jede prakticky beze změn již od mocnářského Rakousko-Uherska, kdy bylo cílem vychovat vojáky a matky. Nic dalšího. Před padesáti lety vyšla učebnice matematiky Františka Bělouna. Doposud je nejprodávanější učebnicí matematiky. Ne proto, že by byla tak dobrá, to ani vzdáleně. Je to jen jeden z důkazů, jak až se naše školství posunulo kupředu, vstříc chápání dětské potřeby klást otázky a potřeby školství ty otázky umlčovat. A s nimi i samotné děti. S takovým přístupem se nám další Ester Ledecká po kopci neprojede. Neprojede se nám ani na poli fyziky, ani na poli divadelního umění, ani po poli práv. Zkrátka si ty svoje Esterky umlčíme a tím umlčujeme i národ jako takový. Bereme totiž omezené jedničkáře za budoucí elitu. Jak krátkozrace mylné.
Vložil: Štěpán Cháb