Dítě ve mně mi nedovoluje mít dítě a umělec ve mně mi nedovolí přejímat nic od jiných umělců

Foto: archiv CB

Popisek: Captain Beefheart v roce 1969

AUDIO/VIDEO Proniknout do světa Captaina Beefhearta bylo (a vlastně dosud je) téměř nemožné. Umělec z nejúžasnějších a nejdrtivějších v rockové hudbě – ovšem je-li vůbec možné zařadit ho do této kategorie – byl totiž také jedním z nejnesrozumitelnějších. Začněme proto raději u Dona Vlieta.

Když jsem poprvé uslyšel kapitána sípat, přerývaně řvát, jako kdyby drtil sklo mezi zuby, Dachau Blues mne uchvátilo. Coby teenager jsem měl nutkání hýkat stejně naštvaně. Nebylo divu, muselo to být ve dvaasedmdesátém a mně, jaksi intuitivně, začalo být bolestně zřejmé, že doba tuhne „na věčné časy“. Zkusil jsem si po beeheartovsku řvavě notovat při gymnaziálním shromáždění, které jako obvykle končilo hromadným zpěvem, naneštěstí Internacionály. Skřehotání z hloubi mého „hovězího hrdla“ („Již vzhůru psanci...“) mi zajistilo sníženou známku z chování, naštěstí nikoli vyloučení z ústavu, jak bylo tehdy obvyklé. A stejně jsem se nadšeně vydával na každou plavbu, kterou kapitán v následujících deseti letech podnikal. Čím bláznivější výpravy byly, tím pevněji kotvil (spolu s Dylanem, Morrisonem a Zappou) v mém srdci.

Diddy Wah Diddy:

Zázračné dítě

Narodil se před sedmdesáti lety v kalifornském Glendale (15. ledna). Svému otci, pekaři, se prý pořád hrabal v těstě. Když mu byly čtyři roky, byl jeho výtvarný, zejména sochařský talent tak zřejmý, že Augustini Rodriguez, portugalský sochař a jeho pozdější pedagog, prohlásil Dona za zázračné dítě. Ve třinácti dostal nabídku na stipendium pro studium na výtvarné škole v Evropě, místo toho se však jeho rodiče rozhodli přesídlit do Lancasteru, městysu v oblasti pouště Mojave. Právě zde se Don seznámil se spolužákem, jehož vypjatý intelekt se skvěle snoubil s Vlietovým geniálním naivismem. Byl o necelý měsíc starší a jmenoval se Frank Vincent Zappa. Proč si tehdy Vliet předsadil před své jméno ještě ono „Van“? Vliet se tehdy naučil hrát na saxofon a foukací harmoniku. „Scházeli jsme se po škole a poslouchali desky (Big Mama Thorton, Howlin’ Wolf, Johnny Otis, ale také Edgar Varése). K tomu jsme jedli housky, ukradený z náklaďáku jeho fotra,“ vzpomínal Frank Zappa. Co milovali, tedy černošské rhythm’n’blues, to zkoušeli hrát v místních kapelách jako Omens či Blackouts. Jednoho dne se „Vincent a Van“ rozhodli přesídlit do kalifornské Cucamongy, kde měli v plánu natočit film s názvem Captain Beefheart Meets the Grunt People (Kapitán Hovězí srdce potkává brblaly). Z projektu stejně jako ze společné kapely Soots nezbylo nic, snad jen Van Vlietův pseudonym: Captain Beefheart. Zappa odjel do Los Angeles (založil zde své Mothers Of Invention) a Don Van Vliet se vrátil do Mojave a dal dohromady první sestavu svého Magic Bandu. Psal se rok 1964.

Frying Pan:

Zázračná kapela

„Myslím, že umělec je ten, kdo si ze sebe roztomilým způsobem dělá srandu.“ (Van Vliet, 1981)

Na prvních nahrávkách Magic Bandu však nic roztomilého nebylo, alespoň ne v tom smyslu roztomilého rošťáctví The Beatles, kteří ten rok dobyli Ameriku. Tyglík blues z delty, elektrického chicagského blues a čátečně i free jazzu byl příliš syrovým soundtrackem k Beefheartovu neurotickému krákorání. První singl pro vydavatelství A&M Diddy Wah Diddy (1966), divoká, vzteklá coververze skladby Bo Diddleyho, rozhodně nebyl nic pro uši davů hippies, přece však zaznamenal úspěch alespoň dostatečný, aby v A&M povolili natočit Magic Bandu celé album. Beefheartovy vlastní skladby (Frying Pan, Elektricity či Zig Zag Wanderer) tehdejší ředitel firmy odmítl s poznámkou, že jsou „příliš negativistické“ a Kapitán se ocitl v klatbě. Nepřipomíná vám to něco?

Zig Zag Wanderer:

Naštěstí ve Spojených státech existovala další méně středoproudá vydavatelství, a tak Beefheart, když poněkud zrekonstruoval svůj Magic Band (přibyl kytarista Antennae Jimmy Semens, bubeník John „Drumbo“ French a především další kytarista, fenomenální Ry Cooder), album, které pojmenoval Safe As Milk, nakonec v roce 1967 vydal u společnosti Buddah. Tehdy nezaznamenalo prakticky žádný ohlas (o pár let později se stalo kultovní deskou pražské nelegální burzy), podobně jako druhá šance, kterou od vydavatelství dostal, album Strictly Personal (1968), které navzdory názvu, tedy bez Beefheartova vědomí, pomršil producent Bob Krasnow módním halucinogenním mixem.

Safe As Milk:

Frank Zappa & Cpt. Beefhart v roce 1969

A pak se staly dvě věci, které v důsledku otřásly historií populární (populární?) hudby. Zdrcený a pěkně naštvaný Kapitán znovu přestavěl svůj Band (tentokrát do nejzářivější sestavy Semens, Drumbo, kytarista Zoot Horn Rollo, baskytarista Rockette Morton a hráč na basklarinet Mascara Snake, takto Victor Fleming) a zároveň jeho někdejší spolužák a kamarád Frank Zappa založil vlastní vydavatelství Straight Records. Výslednicí obou akcí se stala jedna z nejpodivuhodnějších rockových (rockových?) desek všech dob.

Captain Beefheart & His Magic Band v německé televizi v roce 1972:

Kopie pstruží masky

„To je srandovní deska,“ tvrdí Beefheart, čímž ji úmyslně shazuje. Když jsem mu na to řekl, že dost pasáží je těžkých na poslech, rozhořely se mu oči: „To jo. Vždyť pro mne taky! Nikdy jsem nic takovýho neslyšel. A nikdy jsem to ani neposlouchal!“ říká měkce, „jižně kalifornsky“ pomalu a zdlouhavě a vůbec to není syrové, ani tak skuhravě nízko, jak ho obvykle slýcháme zpívat pod jménem Kapitán Hovězí srdce.

(z rozhovoru pro Down Beat, duben 1981)

Frownland:

Zatímco Zappův manažer Herbie Cohen urovnával Kapitánovy právní poklesky dlouhé měsíce, Beefheart složil osmadvacet písniček pro dvojalbum Trout Mask Replica za osm a půl hodiny a prý mu to trvalo tak dlouho jen proto, že písničky skládal na piano, na které moc neuměl a měl problémy s prstokladem. „Frank to všecko nahrával. Nikdy bych si nepomyslel, že to vyjde na desce.“ (Beefheart, 1981). Takové výroky musíme brát poněkud s rezervou, jelikož Kapitán byl vždycky tak trochu pohádkář. Ale z různých zdrojů můžeme usuzovat, že to bylo tak.

Moonlight On Vermont:

„Zappa se svým obdivem k Beefheartovi nikdy netajil. Vždycky si vážil originality...  a Beefheart jakožto excentrik poněkud démonického ražení byl v tomto směru naprosto unikátní postavou,“ napsal Petr Dorůžka v poloilegálně vydané knize Šuplík plný Zappy (1984). Celý rok pak prý kapelu terorizoval, aby ta hudební tornáda neustále se měnících figur, freejazzová sóla a podivuhodné rytmické přeskoky zahrála přesně tak, jak si představoval, tak, aby kongeniálně řvala spolu s ním, aby souzněla s nonsensovými dadaistickými texty, které zrovna chrlil ze svého „hovězího srdce“. Něco mezi pošukem a géniem. „Musel jsem odnaučit hráče hrát,“ říkal tehdy Kapitán. (Ostatně sám zde hraje na alt- a tenorsaxofon a basklarinet, na které úmyslně nezkoušel: „Jinak bych nevynalezl nic nového.“) Beefheart se zde dobrovolně vzdává všech hudebních konvencí. „Trout Mask Replica se svíjí, děsí v časech rozjařenosti, v časech deziluze, v časech končícího hédonismu a nemožného sebeovládání,“ mínil recenzent Down Beatu v roce 1969, jako kdyby tím chtěl charakterizovat dobu, kdy všecko končilo a nic nezačínalo. „Písně znějí syrově, divoce, krákoravě. To není zvuk kapely, to jsou zřejmé a výjimečné vize jedince poslušně a dobře nahrané nacvičenými muzikanty.“ Na obálce na bordovém pozadí má Captain Beefheart přes obličej nasazenou rybí hlavu. Producent alba Frank Zappa se prý přesně držel Beefheartových vizí, přesto ho po vydání dvojalba Kapitán dehonestoval coby manipulátora hudebního průmyslu a podle legendy spolu pár let nepromluvili.

China Pig:

Album Trout Mask Replica se o tři dekády později umístilo na 58. místě žebříčku 500. nejdůležitějších desek dle časopisu Rolling Stone.

Pokračování v neděli

Vojtěch Lindaur

Vložil: Adina Janovská