Výstřední, úspěšná, jako velká voda… Pak ale nastal zlom, který ji málem o vše připravil. Tajnosti slavných
07.02.2018
Foto: repro/dagmarpeckova.com
Popisek: Dagmar Pecková
Takové zjevení do té doby umělecký svět nezažil. Česká operní hvězda upoutala pozornost nejen mimořádným hlasem a výkony, ale také chováním a stylem, který v této branži neměl obdoby. Jenže pak ji cosi připravilo o všechnu sílu a energii.
Korpulentní důstojná dáma, která během vystoupení téměř zapustí do praktikáblů kořeny, a pokud je to nezbytné, přesouvá se z místa na místo jen velmi rozvážně. Taková bývala po desetiletí zažitá představa významné operní pěvkyně. Dokud ovšem na jeviště nevstoupila Dagmar Pecková. Nebo spíš nevletěla jako tajfun, který svým výkonem a temperamentem strhává s sebou všechny a vše okolo. Navíc nepohrdá ani jinými hudebními žánry, jak bývalo dříve zvykem, koneckonců kdysi začínala v operetě. A ochotně zazpívá kdeco, pokud ovšem je to v projektu, který za něco stojí. Jen páni zvukaři musí hbitě zapracovat, aby jim svým hlasovým fondem nerozbourala aparaturu. Sklízí úspěchy po celém světě a takové popularity v této branži dosáhla z Češek snad jen legendární Ema Destinnová. Dalo by se říci, že tak úspěšné dámě nemůže v životě nic chybět. A přesto se dostala do stavu, který ji málem připravil úplně o všechno.
Čiperná holčička z Chrudimi
Narodila se 4. dubna 1961 v Chrudimi a dětství prožila v Medlešicích, které jsou dnes její součástí a mají sotva pět stovek stálých obyvatel. V dětství se učila hrát na klavír, ani trošku ji to ale nebavilo, a tak jí maminka ještě vybrala navíc zpěv. A v něm se Dagmar našla. „Moje máma udělala všechno, aby mě a sestru udržela na studiích, pracovala asi šestnáct hodin denně. Byla to od ní velká oběť a jenom díky ní jsem tak daleko. Strašně moc mě podporovala a bylo to její velký přání, abych dělala to, co dělám,“ prozradila před časem v rozhovoru pro Český rozhlas. Na konzervatoř se dostala až na druhý pokus, příliš dobré vzpomínky na pět let, strávených v tamních ‘škamnách‘, ale nemá. „Přišla jsem na konzervatoř a měla jsem rozsah přes tři oktávy. Mohla jsem zpívat cokoli, ale profesoři mě nedokázali zařadit, jestli jsem soprán, alt, bas atd. Pražskou konzervatoř jsem po pěti letech opouštěla s rozsahem oktávy jedné.“
Temperamentní Češku zná celý svět
Již během studií se stala sólistkou operety v Plzni a pražského Hudebního divadla Karlín a na počátku kariéry vyhrála Mezinárodní pěveckou soutěž Antonína Dvořáka v Karlových Varech, které se již déle než půl století účastní každoročně až sto deset pěvců prakticky z celého světa. Po dvou letech v operním studiu v Dráždanech se pak stala v roce 1987 sólistkou drážďanské Semperovy opery a o rok později přijala nabídku Státní opery v Berlíně. Postupně se představila na řadě významných světových scén, od Stuttgartu a Mnichov přes Ženevu, Paříž, Mnichov, Barcelonu či San Francisco až po londýnskou Královskou operu Covent Garden. Vystupuje na pódiích světových velkoměst a její hlas zazněl i ve slavné newyorské Carnegie Hall či na řadě prestižních mezinárodních hudebních festivalů. Přestože se jí pomalu blíží šedesátka, vůbec si neumí představit, že by měla jednou odejít do důchodu. „Z jeviště mě jednou odnesou nohama napřed,“ říkává s oblibou. Tak hektický život ale má i svá úskalí.
Nejdřív se pěkně obouchala
Jako dítě jí prý stačilo na někoho kouknout, a hned spoustu věcí poznala. Tuhle schopnost ale časem ke své škodě ztratila. „Člověk si zvyká na konvence, na to, co by jak mělo být, a ztrácí taková ta vlastní tykadla. Jak napsal Jiří Cieslar v Hlasu deníku – kdo v jisté chvíli neposlechl svůj nejvnitřnější hlas, ať pak nebrečí. Ano, to je naprostá pravda, na kterou jsem posléze taky přišla. Ale nejdřív jsem se pěkně obouchala,“ posteskla si čtenářům serveru kafe.cz s tím, že tento dar opravdu během let ztratila. „Naprosto. Jinak bych v životě těžko dvakrát narazila na partnera, se kterým jsem se potom rozvedla.“ Tím prvním byl violoncellista Aleš Kaspřík, s nímž má syna Theodora, člen Wihanova kvarteta, které již dlouhá léta patří ke špičkovým hudebním tělesům své třídy. Podruhé řekla „ano“ novináři Jiřímu Vejvodovi. Vyšlo to ale až na třetí pokus. To se provdala za německého hudebníka-pozounistu Klause Schiessera, s nímž žije ve vesničce nedaleko jihoněmeckého Freiburgu a mají spolu dnes již sedmnáctiletou dceru Dorotheu.
Vichřice náhle ztratila sílu
Pěvecké nasazení, dennodenní zápřah a zarputilost, s níž si vybojovala dvě děti ve světě, který si neuměl operní pěvkyni matku ani představit, ji ale přivedly do situace, kdy chtěla se zpěvem skončit. Zlomové události v kariéře i v životě a bolestné sebeobviňování způsobily, že se cítila zahlcená, vyhořelá a zpomalená. Při zpívání byla nejistá, dokonce si už najednou ani netroufala vyjít na jeviště bez not. A když něco pokazila, měla pak z dalšího vystoupení strach. Vypadalo to, že se zpívání bude muset vzdát, že nenajde ztracenou jistotu svého uměleckého projevu a sílu předávat druhým radost, když sama žádnou necítila. Tři roky se trápila, bála se svěřit kolegům. Pak náhodou potkala odborníka, s nímž začala pracovat na čištění své duše, a další tři roky se z tohoto stavu dostávala. Prošla transformací a sama potvrzuje, že nejvíc jí ubližovalo, když se cítila jako oběť.
Letenka do ráje
Nikomu se nesvěřila, snažila se znovu nastartovat samu sebe a zvolila k tomu ten nejhorší způsob, jaký existuje. „Kdybych si mohla něco přát, tak bych vrátila období, kdy se k tomu schylovalo a kdy jsem to nepoznala ani já ani někteří lékaři. Pokud bych měla jiné zkušenosti, tak by k tomu jistě dojít nemuselo,“ konstatovala v jednom z komentářů k dokumentu Letenka do ráje, který s ní natočil Zbyněk Cyril Mikulík v koprodukci s Českou televizí u příležitosti jejích padesátin. Mimo jiné se v něm rozhodla otevřeně promluvit právě i o závislosti na lécích. Začalo to v roce 2006, kdy najednou měla pocit, že nemá pro náročná vystoupení dostatek sil. Trvalo to tři roky a vyvrcholilo neúspěchem v Národním divadle. „Po premiéře Rusalky jsem prášky spláchla do záchodu. Na rozdíl od ostatních, kteří své závislosti léčí postupně, já s ní byla hotová hned. Jedla jsem kortizon obsahující kortikoidy, hormony nadledvinek,“ přiznala.
Jenže život jde dál…
Podařilo se jí kariéru znovu nastartovat a ze svých zkušeností se vyzpívala v projektu Hříšnice, v němž prezentovala známé operní árie hříšných žen. „Je o hříchu a odpuštění, vybrala jsem na něj skladby o biblických a antických hříšnicích. Chci poukázat na to, že žijeme ve světě, který se za čtyři tisíce let ani trochu nezměnil,“ dodala s tím, že kdyby měla natočit opravdu všechny své hříšnice, vydalo by to na celou knihovnu. „Mezzosoprán, to je potvora, vražedkyně, psychicky zdevastovaná žena.“ Už svým osobním vzkazem, že prošla takovým úskalím, kdy nemohla dál a chtěla skončit, upozorňuje druhé s podobnými problémy, že není nutné hned skákat z mostu. Pomoc se najít dá. A tou nejúčinnější je odpuštění – sobě i druhým. „Musíte se umět včas vzpamatovat, protože život jde dál.“
Vložil: Adina Janovská