Když se stát chová jako mafián. Komentář Štěpána Chába
komentář
02.02.2018
Foto: Pixabay
Popisek: „Dej sem prachy,“ tvůj stát
Představte si majitele nemovitosti. Žádný mistr převleků, prostý majitel domečku s malou zahrádkou, kde si pro potěšení pěstuje jahody a pár jablek. V domě má postýlku, záchůdek, varnou konvičku a další běžné proprietky obyčejné domácnosti. A vždy, v první půli roku, jej navštíví pošťák s milou obsílkou z finančního úřadu. Majitel jej otevře, těší se na příjemné zprávy. A vybafne na něj složenka povinující jej k uhrazení daně z nemovitosti.
Podívejme se do historie a alternativní budoucnosti takového majitele. Kdysi, řekněme před patnácti lety, byl majitel bez nemovitosti. Bydlel někde v podnájmu a příliš se mu to nelíbilo. I rozhodl se, nerozuma jeden, že si postaví dům. Koupil pozemek (+ zaplatil daně), vyjednal si povolení ke stavbě (daně + samotné povolení, ano, stát si účtuje hříšné prachy, velmi hříšné prachy, i za to, že blahosklonně přikývne), nakoupil materiál ku stavbě domu (+ nekonečná fronta daní), sjednal si stavební firmu (+ další daně), zaplatil statikovi (+ daně), hasičům (+ daně), ČEZu (+ daně), vodovodům a kanalizacím (+ daně), vybavení domu (+ daně) a kdo ví, co všechno musel ještě zaplatit a vyřídit (+ daně). Nyní se zabydlel, zcela finančně vyždímán. Je první květen v novém domě a pošťák se začíná dobývat do majitelova domu s obsílkou z finančního úřadu. V dopisu stojí skryto mezi řádky – je to tvůj dům, ano, teoreticky ano. Prakticky ovšem patří státu, protože dům samotný stojí přeci na území státu, a proto zaplať výpalné, kterým si koupíš další rok ve „svém“ domě.
Nezaplatím!
Alternativní a snad neuskutečnitelná budoucnost majitele, který se rozhodne revoltovat prostým neuhrazením. Je to jeho dům, vzít mu jej nemůžou. On si zaplatil výstavbu, on v něm bydlí, nikdo tedy nemá právo po něm chtít peníze za to, co je prokazatelně jeho a co vzniklo prokazatelně jen díky jeho snaze. A co, to je důležité zmínit, majiteli negeneruje zisk.
V červnu dostane upomínku a hrozbu postihu. V červenci už je suma několikanásobná, protože se k ní přidružily sumy sankční. V srpnu je podán návrh na exekuci. Září a říjen prožívá majitel pod palbou telefonátů a obsílek exekutorského úřadu. A na nový rok si začne hledat nový podnájem, protože dům v zásadě patří jedině státu. Sled událostí je pouze ilustrační. Ve „svém“ domě může majitel případně bydlet třebas až do dubna roku následujícího. Záleží na agilnosti a rychlosti úředníka a exekutora.
Nezaplatíš, zapláčeš
Daň z nemovitosti je daní natolik arogantní a nemravnou, až jí není rovno. Skutečnost, že majitel je skutečným vlastníkem nemovitosti, je státu zcela ukradená. Naopak, na takové skutečnosti se dá výborně nakasírovat nemravné peníze. Strategie je jednoduchá, nezaplatíš-li daň z nemovitosti, nemovitost ti bude odebrána. Není to ve stanovách, ale následky takové prostě jsou. Proto je jednodušší nebreptat a daň prostě zaplatit.
Jako s mafií a její „ochranou“. Nepředplatíš-li si mafii, zapálí ti dům. A mafie, ta má moc, majitel má jen ten dům. K čertu s daní z nemovitosti, přejmenujme ji tak, aby dávala smysl - například „Protipožární opatření“. Tak alespoň bude jasné na co přesně peníze jdou. Na další rok, kdy bude stát tolerovat, že bydlíte ve “svém” a dům vám, po vzoru mafie, nezapálí.
Daň za vzduch
Daň z nemovitosti je daní, která je srovnatelná s daní za vzduch. Daní za životní nutnost. A člověk prostě nemá na výběr, protože rukojmím je jeho život. Daň ze vzduchu prozatím nebyla zavedena. Ale kdo z lidí ji nezaplatí, jakmile zavedena bude? Kdo už se na protest nikdy nenadechne?
Kdo nemlčí, není Čech, dalo by se říct. Proto mlčme vstříc ještě přísnějším zákonům a daním. Stát je přeci tak, tak veliký a mocný a právě on určuje pravidla a my se jim podřizujeme, protože… protože to tak prostě má být. A neobstojí argument, že daň z nemovitosti je malá, tak to není taková hrůza. Když se to vezme z hlediska celé republiky, z hlediska počtu domů v republice a tedy plátců daní, je to pěkných pár kapříků, co přistane ve státní kase zcela bezpracně. A stejně, jako nám přijde absurdní daň z počtu oken, která se vybírala ve Velké Británii v minulosti, měla by nám připadat absurdní i daň z nemovitosti. Je to úplně stejně absurdní princip.
Vložil: Štěpán Cháb