Frackem až do důchodu. Komentář Štěpána Chába

Foto: Pixabay

Popisek: Dokonalé zpodobnění generace Z. Infantilnost, moderní technologie a mělké vztahy

Kolem osmnáctého roku se změna z dítěte na dospělého má dovršit. Konec her, začíná drsná realita píchaček (těch ve fabrice, prosím pěkně), hypoték, dluhů, povinností. Začne ubývat slov „miluji tě (nekriticky z pozice rodiče)“, začne přibývat slov „udělej to (z pozice šéfa)“. Dost bylo samolibé masturbace. Podle vědecké studie, kterou citoval časopis Lancet Child and Adolescent Health, se ovšem puberta protahuje až do 24 roku člověka. Drsnohustě, dá se dodat.

No, co dělat, kultura a společnost tomu chce, nedá se nic dělat. Mnozí v tom vidí problém. Ale je v tom skutečně problém? A je takový, abychom si řekli – jako tohle mě fakt děsí?

Když nejde o život, jde o hovno

Před sto lety člověk společensky dozrával kolem desátého roku. Na dítě byly nároky. Dítě muselo. Dětství bylo na překážku. Stačí si přečíst životopis Josefa Lady. Té práce, co muselo udělat šestileté dítě. Od rána do večera v zápřahu, povinnosti, které visely jen na dítěti. Když je neudělá, bude sakra průšvih. Táta vezme potěh a šup ho přes záda ránu jako z děla. A práce ubývalo. Postupem času jí bylo čím dál méně, dítě mělo více času na sebe. Až jsme to dopracovali do této podoby, kdy dítě má jen hru. Zájmové kroužky, žádnou zodpovědnost a trochu školy.

A právě před sto lety šlo o život. Aby domácnost jela, muselo sebou hodit i dítě a prostě pracovat ve prospěch rodiny. Teď nemusí. Hraj si, tu máš kafemlejnek. K tomu se přidruží tisíc a jedna zábava, kterou dnešní svět nabízí a to z pokoje, přes internet, přes různá multimediální udělátka. Stačí zmáčknout knoflík a před dítětem se rozzáří celý svět… a jeho marketingem nasáklé monology. Výzva je jasná – nakupuj, konzumuj, papej, pořád jen papej a chtěj víc a víc a víc. Před sto lety byly jasné požadavky – chceš brambory na másle? Tak makej, dělej, musíš. Teď děti nic nemusí. Jsou jedinečné, neopakovatelné a až moc citelně to o sobě ví. V lecčems je to krok kupředu, v lecčems krok zpět. Protože stejně jako v mnohém jiném nenašli jsme střed. Rozumný střed, který se pokusí stvořit člověka. Nikoliv otroka (jeden extrém), nebo věčné dítě (druhý extrém).

Nároky, očekávání

Socioložka Jan Macvarish řekla na toto téma pro server BBC: „Starší děti a mladí lidé jsou mnohem více utvářeni očekáváním společnosti než jejich biologickým růstem.” Reagovala tím také na snahu odsunout právní zodpovědnost dětí na pozdější dobu. Nejlépe právě na 24 rok věku. A narážela na skutečnost, že děti jsou nyní nedotknutelné, mají se rozvíjet po svém, prakticky bez vážnějších zásahů, vše se má přizpůsobit potřebám dítěte. A tak podobně. Alias – za existencí Mozarta nestojí jen hudební genialita, ale hlavně jeho otec se svými nároky. Dost těžkými nároky. Mozart ve čtyřech letech hrál houslové koncerty. Nynější čtyřleté dítě je motivováno pouze k hraní si. Nároky jsou potřeba a jsou prospěšné pro dítě. Nároky, které dítě skutečně bude cítit a ctít je.

Ale pozor. Je potřeba si neplést nároky na dítě a nároky na výsledky ve škole. To jsou jablka a hrušky. Nároky ve škole jsou jedním z citelných tvůrců infantilnosti mladé generace. Protože nároky a očekávání jdou zcela mimo osobnost dítěte. Při zjednodušení – proč dělat z Mozarta Einsteina, že. Mozart byl hudební génius. Einstein génius fyziky. Obráceně by to až tak nefungovalo. Nároky ve škole nejsou nároky na člověka samotného. Dávají člověku sežrat to, že na jeho zájmech vlastně až tolik nezáleží. Protože mělo-li by nějaké dítě nakročeno k tomu být Mozartem, stejně se po něm bude chtít perfektní zvládnutí fyziky. Ne každý může být Mozart, ne každý může být Einstein. Ale školní nároky to vyžadují po všech. A proto z nich Mozarti a ani Einsteini nevycházejí v takovém množství, v jakém by vycházet mohli. Zkrátka budou udupaní průměrností.

Psali jsme

Tak trochu jiné zhodnocení výsledků prezidentských voleb. Komentář Štěpána Chába

Je infantilizace společnosti na škodu?

Jasně že ano. Pokud si dvacetiletý fracek vyřvává nový iPod podobně, jako šestiletý spratek nové autíčko, je něco špatně. Protože takový dvacetiletý spratek v pětatřiceti řekne nudím se, nevím, co mám dělat. A za jeho nudím se je cítit onen nedostatek obdivu a potlesku, který zažíval své celé dlouhé dětství. Ale na druhou stranu je infantilizace fajn, více místa pro hravost, pro rozvoj. Jen je třeba mít motivaci, mít nároky, přirozené nároky. Nikoliv jen touhy a potřeby a požadavky... nebo umělé nároky, které vedou k průměrnosti a nudě otřesných rozměrů.

Vložil: Štěpán Cháb